neděle 27.8.2017
Ještě když jsem byla v Kanadě, rozhodla jsem se konec léta strávit někde buď prací v zahraničí, nebo v případě, že žádnou nenajdu, že někam pojedu přes dobrovolnický program Workaway. Rozeslala jsem asi dvacet zpráv a čekala, kdo se ozve. Vrátilo se mi kolem deseti odpovědí, některé zamítavé, některé jsem pak už odmítla já a dala přednost tomu, co se mi líbilo nejvíce při zohlednění těch, co se ozvali jako první. Celé domlouvání trvalo jen od úterý do čtvrtka, kdy už jsem měla potvrzeno na 100 %, že mohu v neděli přijet.
Vyrazila jsem po šesté hodině ranní nejdříve do Prahy, kde jsem koupila mezinárodní lístek do Mnichova za 1500 kč, prý by to bylo mnohem levnější, kdybych si ho kupovala delší dobu předem, ideálně třeba dva měsíce před datem odjezdu – to by vycházel na polovinu, sdělila mi milá paní na pokladně. I týden předem by asi hrál roli, ale protože nevím, jak se mi tam bude líbit, jak se ke mně budou chovat a podobně, odmítnu si koupit lístek zpátky. Kdyby to neklapalo, můžu se sbalit a odjet dřív. Koupený lístek se bohužel nedá zrušit nebo přerezervovat na jindy.
Jízda do Mnichova trvá šest hodin, trochu čtu, trochu spím, takže mi to jakž takž uteče. V kupé se mnou sedí tři Němci a skoro celou dobu si povídají, občas se jim snažím porozumět, ale většinou chytám jen jednotlivá slovíčka, především číslovky a "October".
První německá konverzace proběhne s celníkem, který se mě ptá, jestli ten velký batoh je můj a jestli jedu na letiště. Vůbec nevím, proč se ptal, to už nevysvětlil a nic dalšího nechtěl.
V Mnichově si v automatu kupuji jízdenku na zbytek cesty a hledám nástupiště. Vypadá to, že vlak do Holzkirchenu se bude rozdělovat na dva vlaky jedoucí každý jiným směrem, takže se ještě ujišťuji, že jsem nastoupila do správného. Zjišťuji, že mluvit německy je pro mě velký problém. Nakonec vynechám sloveso a zablekotám jenom: "Dieser Zug... nach Holzkirchen?"
Přestup v Holzkirchenu zvládnu jen díky paní, která mi už ve vlaku řekla, že pojede stejným vlakem také do Westerhamu, což je pro mě konečná. Měly jsme na přestup jenom pět minut a nikde nebyly žádné nápisy, takže sama bych to nenašla, ale ona šla najisto.
Na zastávce ve Westerhamu už na mě čeká Lisa, jedna z mých nových spolubydlících, nejdřív na mě mluví německy, ale když zjistí, že jí nerozumím, mluví plynně anglicky. Když přijedeme jejím autem na statek, kde budu bydlet, ukáže mi můj pokoj s koupelnou (bezvadný), kuchyň a obývák s balkonem (luxusní) a také okolí – stáje s koněm a poníkem a čtyřmi ovcemi. Za domem na druhé straně je stádo daňků.
Pak se seznámím s dalším členem domácnosti – Wolfi je tatínem Julie, která mě sem pozvala. Bude nám dnes vařit večeři. Ptám se ho jestli nepotřebuje pomoct. Konverzujeme převážně německy, mluví pomaleji (na moji žádost) než předtím Lisa. Snad to půjde. Nabízí mi pivo neboo džus, ten neodmítnu, to se mám. O hodinu později přijede Julie a seznámím se i s ní, ptám se ještě jednou trochu na práci, trochu na jídlo, zdá se, že s ničím nebude dělat vědu, vše mi ukáže a asi budeme i po většinu času pracovat společně. Mám radost, že je zvyklá vstávat v sedm a začít takhle brzo, to znamená, že budu mít každý den dost času odpoledne na prozkoumávání okolí. Slibuje mi půjčit mi i mapu. Nejsme přímo v horách, ale také to není rovina, kterou jsem viděla z vlaku, to už jsem se trochu děsila, že to nebude vůbec hezké.