4.9.2023
Vyrážíme ze Starigradu, po dvou kilometrech platíme vstupné do NP (10 Eur, viz https://www.np-paklenica.hr/en/price-list-en) a pokračujeme po asfaltce podél potoka ještě asi kilometr k parkovišti, odkud už vede jen neprůjezdná cesta. Potkáváme tu hodně horolezců, některé můžeme sledovat v jejich snažení. Kousek před odbočkou k jeskyni Manita peć je možné dobrat vodu. Rozloučím se tady s některými staršími účastníky zájezdu, nechtějí s námi jít tak rychle a rozmýšlí se, jestli jít nahoru k jeskyni nebo pokračovat už jen kousek tímto údolím (po návratu mi hrdě oznamují, že to zvládli až k jeskyni).
Stoupání k Manita peć je vyčerpávající, ale stihneme ho ještě před poledním žárem. Letos není moc zájemců o návštěvu jeskyně, takže rovnou pokračujeme dál a ti, co se tam chtěli podívat, nemají zájem o pokračování túry, která se pak už stává náročnější kvůli několika úsekům s lezením po kamenech.
Cesta k Manita peć a výhledy do nitra NP Paklenica
Skalní věž nedaleko jeskyně
Krápníky v jeskyni Manita peć
Už jsme v 600 m, takže máme spoustu stoupání za sebou, teď přichází ta zábavnější a na pohled hezčí část. Pro někoho může být ale příliš náročná a vloni se kousek za jeskyní někdo rozhodl vrátit, když viděl, že stezka se ztrácí v kamení (ale je velmi dobře značená) a že se musí občas i přidržet skal rukama, jak je to tu příkré. Je zamračeno, což vítáme, jinak by tady nebyl ani kousek stínu (v mapě je kousek lesa, ale jsou to spíš jen křoviny). Jakmile překročíme vrstevnici ve výšce 750 m n. m., skládáme trekové hůlky a pomáháme si rukama ještě víc než předtím a následuje i krátký výšvih s pomocí ocelových lan. Je tu potřeba udělat několikrát dlouhý krok. Mám radost, když vidím, jak muži pomáhají ženám s výstupem. A jsme nahoře – Zoljin kuk.
Náročnější výstup na Zoljin kuk - leze se po skále, k přidržení slouží ocelová lana.
Ze Zoljina kuku je nádherný výhled do všech stran, v levé části je Vidakov kuk, kam pak půjdeme.
Ze Zoljina kuku vede cesta zase příkře dolů, opět se můžeme přidržet ocelových lan, jde asi o tři obtížnější kroky, lidé, kteří na něco takového nejsou zvyklí, si tady trochu zanadávají a jedna slečna z jiné výpravy se tu strachy rozbrečí, takže naši chlapi pomůžou nejen našim ženským, ale i těm cizím. Následuje nejpříjemnější část – pěkně po rovině a v zeleni. Dáme si tady pauzu na svačinu, protože jsem docela v závětří a jsou tady místa, kde se dá celkem rozumně posadit. Kdo chce, udělá si krátkou odbočku na Vidakov kuk, my ostatní projdeme těsně pod ním a pak scházíme do sedla, na rozcestí se dáme vlevo a míříme k zaniklé vsi Tomići. Stále klesáme, je to docela nepříjemná cesta – jako po schodech. Až se divíme – kde jsme nastoupali tolik metrů? Už tam budem? No, ještě dlouho ne, asi tak dvě hodiny k silnici (celkem má túra trvat přibližně 7-8 h). Také se mě ostatní ptají, jestli bude aspoň kousek po nějaké příjemnější pěšině – ne, je to celé po kamenech, po hlíně snad jen pár desítek metrů někde v Tomići. Mrzí mě, že si tímhle závěrem nechali zkazit celkový dojem z jinak hezké túry.
V Tomići
Kdo hraje Horobraní, zvažuje tady ještě výstup na Velký nebo Malý Vitrenik, nakonec jdeme ale všichni k moři, bylo by to zdržení ještě asi o hodinu. Ve Starigradu jsme asi v 16 h a stihneme pivo nebo zmrzlinu, po čem kdo touží a aspoň hodinovou koupačku.