Trasa Jizerské padesátky

6.3.2022

Jizerská 50 je závod v běhu na lyžích klasickou technikou na trati dlouhé přibližně 50 km. První ročník se konal v roce 1968. V počátcích se jednalo o oddílový závod TJ Lokomotiva Liberec a součást horolezecké přípravy některých členů oddílu. Dalším důležitým bodem byl pro Jizerskou 50 rok 1970, kdy se závodu zúčastnilo všech 14 členů Expedice Peru '70, kteří zahynuli pod kamennou lavinou na Huascaránu dne 31. května 1970. Od té doby nese závod přídomek Memoriál Expedice Peru 70. Vzpomínka na horolezce je od té doby nedílnou součástí slavnostního zahájení Jizerské 50 (informace z wikipedie).

O závodě Jizerská padesátka jsem slyšela poprvé asi v roce 2015 a hned jsem si řekla, že bych si někdy chtěla zkusit závod nanečisto, dozvědět se, kudy trasa vede a za jak dlouho bych to ujela. Nejrychlejší závodníci to zvládou za dvě hodiny, ti nejpomalejší za necelých 8 h (a někdo nedojede vůbec). Dala jsem si za cíl objet celou 50 km dlouhou trasu za 10 h. Vyrážím z Bedřichova v 8:10 a plánuji se domů vrátit autobusem v 18:50 (poslední jede asi v 20:50). Trochu sněží, jsou asi -4°C a ráno i trochu svítí sluníčko. Sníh je perfektní, nepříjemný je jen počet lidí na trati, je totiž neděle.

První půlhodinu si vyloženě užívám, hlavně jsem nadšená ze slunečného počasí. Míjím Novou Louku. Rozhodla jsem se každou hodinu zaznamenat, kde právě jsem, kolik kilometrů mám za sebou. Po první hodině mám za sebou 4,6 km, stoupám od Blatného rybníka ke Kristiánovu. Za Kristiánovem mě přejde dobrá nálada, stoupání je nudné a zdlouhavé, není cestou nic zajímavého, jenom snad to, jak mě neustále předjíždí spousta lidí. Slunce zašlo za mraky. U rozcestí na Rozmezí si dám první svačinu, nešikovně si položím hůlky do sněhu, takže mám pak mokré rukavice a mrznou mi prsty. Kratičký sjezd dolů ke Knejpě si tak ani neužiju, krizi se mi naštěstí povede brzy zažehnat horkým hrnkem čaje z termosky. Teprve nyní jsem pochopila značení Jizerské 50, velkým číslem je na značce uvedeno, kolik km má závodník již za sebou a menším písmem je pod tím Jizerská 50. Viděla jsem tyto značky i u Bedřichova, ale považovala jsem je za značení nějakého krátkého okruhu. Po dvou hodinách mám za sebou asi 7 km.

Objíždím Jizeru z jihu a pak jedu zdlouhavou Knížecí cestou na rozcestí Promenádní - U bunkru, následuje kolečko na Jizerku a zpět k bunkru a dál po cestě Promenádní. Jsem přibližně v polovině času i polovině trasy. Trasu jsem zaznamenávala na mapách v telefonu, ale omylem jsem ho asi vypnula a nějakou dobu neměřil, vložím ji sem tedy jen takto:

Na Jizerku jsem se konečně příjemně svezla, aspoň chvilka bez odpichování. Jinak v duchu nadávám pořadatelům závodu, jak vymysleli trasu - prudce do kopce a sjezdy dolů tak pozvolné, že si to člověk ani neužije a stále jen musí makat. Následuje docela zdlouhavá cesta po Promenádní, až na konci se zase hezky sjíždí, a to na Smědavu. Jen co to víc rozjedu, už musím brzdit (dneska poprvé a myslím, že i naposledy plužím), vběhl mi totiž do cesty pes.

Na Smědavě jsem překvapená, že chata je úplně zbouraná, myslela jsem, že ji budou jen přestavovat. Pokračuji do prudkého kopce kolem Jizery ze severní strany. Kromě mě tu nejede skoro nikdo, pár lidí sjíždí dolů, ale nahoru jdu sama. Kolem tři čtvrtě na tři zastavuji u potoka a fotím a rozhoduji se, že nebudu nijak pospíchat na ten autobus po 18 h, raději pojedu v klidu a s více zastávkami. Pak jsem už na Knejpě a až na Hřebínek je to pořád klesání, sice jen mírné, ale jede se mi pěkně. Trochu doženu časovou ztrátu a už to zase vypadá, že bych ten autobus měla stihnout a zároveň vyhrát svůj osobní závod s časem a zvládnout těch 50 km za 10 h.

Na Hřebínku jsem ve čtvrt na pět, čeká mě poslední stoupání - na Olivetskou horu - a těším se, že pak už to bude jen z kopce. Už mě bolí záda, ramena, kolena, znovu se mi roztrhla špička už spravované boty.

Do cíle přijíždím v 17:35. Autobus mi tedy jede za více než hodinu, jdu se zeptat na parkoviště, jestli by mě někdo nevzal do Liberce autem a mám úspěch.

Co říci na závěr? Byla to zajímavá zkušenost, ale nemusím ji opakovat. Trasa je náročná, docela nudná, raději se vždycky svezu z Kristiánova na Novou Louku a pokud možno budu radši dál zkoušet stoupat na některé vrcholky Jizerských hor a prozkoumávat neznámá místa mimo hlavní upravované a přelidněné trasy.