Pod Přehradou a Brdo

9.1.2022

Předpověď počasí byla na dnešek tak špatná, že jsem si ráno říkala, že asi ani nikam ven nepůjdu, pustila jsem se do zálohování fotek, u toho jsem si je začala prohlížet, třídit a upravovat a došlo mi, že je skvělé být venku a zažívat dobrodružství, i když není krásně. Bylo už poledne, takže bych nestihla výlet nikam daleko, ale při pohledu na Vrcholovku jsem zjistila, že mám minimálně jeden kopec čekající na zdolání skoro za domem, vyhledala jsem autobus do Rudolfova, elektrárna a zjistila jsem, že to je č. 18 (jako do Bedřichova na běžky) a mám to 5 min od domu a bez přestupu! Takže jsem si rychle připravila oběd, sbalila batůžek (včetně nesmeků, které jsem pak ale zase nepoužila) a vyrazila.

Hlavním mým dnešním cílem byl vrchol kopce Pod Přehradou, je to z Rudolfova asi dva kilometry po neznačených cestách s příkrým stoupáním a několika pěknými skalkami, takže je na co se dívat. Díky stoupání a několika teplým vrstvám oblečení mi není zima, i když je mírně pod nulou. Sundavám mikinu, budou stačit dvě trika a bunda.

Pro zaznamenání vrcholu Pod Přehradou by stačilo jít po cestě, ale protože mi připadá, že napravo vidím skály a tuším i výhledy, jdu se tam podívat, nejdřív na skalky trochu jižně od vrcholu, pak severně od něj a nakonec ještě trochu severovýchodně, kde jsou výhledy nejlepší.

Sice jsem se tu trochu zdržela, ale i tak jsem rozhodnutá podívat se na další zatím neznámý vrchol – Brdo. Je to odtud asi 4 km a mohla bych to stihnout ještě za světla. Užívám si cestu po hřebeni, zrovna si libuji, že jsem tu úplně sama, když potkám dvojici se psem (obtěžujícím), pak dlouho zase nikdo, až na vrchole Milíř (taky člověk se psem). V místě za nejprudším stoupáním poznávám skálu s převisem, kterou jsem už jednou prozkoumávala, možná jsem na ni i vylezla.

Za chvíli jsem na Milíři, ten není ničím zajímavý, takže rovnou pospíchám dál, přicházím na modrou značku a dám se po ní doprava, delší cestou skoro bez převýšení. Z modré odbočím doleva a záhy znovu doleva, minu několik skal a už jsem na Brdu. Určitě stojí za to popojít mimo cestu přímo na vrchol, je tam několik skal v otevřeném prostoru s nízkými stromky, mohly by být i nějaké výhledy, kdyby bylo lepší počasí.

Vrátím se na cestu a pokračuji po ní dál, což nebyla dobrá volba, cesta se brzy svažuje a klouže to po ní, často také musím koukat do map, protože není úplně zřetelná. Bylo by tedy lepší se kus od vrcholu vrátit a Brdo obejít téměř po vrstevnici. Tak jako tak bych se dostala do místa, které je v mapě označeno jako Stará (Vlčí) jáma, ten název způsobí, že si vzpomenu, že v Jizerkách se v posledních letech vyskytují vlci, stmívá se a dostávám strach, beru si do ruky pepřák a na hlavu čelovku, aby si mě případní vlci nespletli se srnkou ztracenou od stáda… Rychle pospíchám dolů, ať stihnu co největší kus cesty za světla. Pak na zelené značce už se jde pohodlněji a mám i lepší pocit.

Protože je už úplná tma, míjím bez povšimnutí další vrcholy: Skalky, Nad Lomem a Ostrý, přicházím na silnici a mezi domy (Zaječí Důl, Fojtka a Mníšek), zelenou značku vyměním za žlutou a asi za půl hodiny jsem v Mníšku u nádraží.