Trolltunga - Pondělí 14.8.2017
Vstáváme v šest, snídaně je o půl sedmé, odjezd o půl osmé. Dneska nás čeká túra k Trolltunga (k Trolímu jazyku), tedy túra, kvůli které možná většina lidí vybrala tenhle zájezd (včetně naší rodiny). Jedeme přes Oddu a na sever k městu Tyssedal, kde přesedáme a necháme se taxi autobusem převézt k přehradě Ringedalsvatnet, na kterou se pak budeme dívat shora.
Celá trasa bude stejná cestou tam a zpět, leda že si někdo cestou zpět vyzkouší, jak se půjde po silnici (sice delší, zato lepší pro kolena). Vychází se od jezera Vetlavatnet, které je pod přehradou. Vycházíme pár minut před devátou hodinou, měli bychom jít pět hodin nahoru a pět dolů (včetně pauzy u Trolího jazyka na vyfocení). Příkré a vysoké schody se nám moc nelíbí, ale poměrně rychle je mám za sebou. Nejdřív se snažím jít co nejrychleji, když však vidím, že budu u Trolího jazyka kolem dvanácté (tedy po pouhých třech hodinách), trochu zpomalím a nechám se i někde vyfotit (co když později bude mlha nebo déšť).
Obr. 1 Přehrada Ringedalsvatnet
Od Trolího jazyka se táhne dlouhá fronta lidí, kteří by se na něm rádi vyfotili. Přemýšlím, jestli si do ní stoupnout také nebo jestli se na to vykašlat a raději prozkoumat okolí, nakonec se rozhodnu frontu vystát také, přijdu na řadu po necelých dvou hodinách! Co je fajn – hned vedle je menší jazyk a na něj žádná fronta není, takže kdo nemá moc času, může si bez čekání udělat fotku u falešného Trolího jazyka.
Obr. 2 Trolí jazyk
Čekání ve frontě nám celkem slušně utíká i díky tomu, že můžeme pozorovat pózy všech ostatních lidí. Nejvíc ohlasů sklidí chlapík, který vystrčí nahý zadek a nejvíc nás děsí lidé, kteří sedí zcela na okraji, případně jeden člověk, který se ke konci vždy rozběhne a vypadá to, že to snad ani neubrzdí. Chvíli před tím, než se dostaneme na řadu, dávám svůj foťák jinému účastníkovi našeho zájezdu, aby mi udělal také pár fotek.
Obr. 3 Trolí jazyk a já na něm ve zcela neoriginální póze
Túra k ledovci a k jezírkům – úterý 15.8.2017
Jedeme jen do Oddy, přestupujeme do taxi dodávky a ta nás veze do Bueru po asfaltce kolem potoka. Dalo by se to ujít i pěšky, ale byla by to nuda, protože stejnou cestu půjdeme i nazpátek (jak kdo). Asi hodinu pak stoupáme k vodopádu a k výhledu na ledovec Folgefonna (stejně se jmenuje celý poloostrov, kde jsme ubytovaní, jezdíme skrz něj ze Sundalu do Oddy), stoupání je celkem zajímavé, jsou tu místy lana, aby pomohly ve šplhu po hladké skále. Baví mě fotit lidi, kteří jdou přede mnou nebo hned za mnou.
Když jsme u ledovce, líbí se mi tam, ale jsem trochu zklamaná, že tohle už je všechno, teď už jen půjdeme dolů, bylo to pro mě nějaké krátké. Pak dostanu nápad – zeptat se některých nejrychlejších účastníků zájezdu, jestli nemají v plánu nějaké prodloužení trasy. A za už chvíli vyrážíme na cestu zpět a z Bueru k jezerům Buervatnet, Rotekol a Liasetevatnet.
Obr. 4 Lezení s pomocí lana
Obr. 5 Ledovcový splaz
Po prudkém stoupání si dáme sváču, bohužel zrovna začíná pršet a prší i při chůzi nádhernými místy s jezírky. Zjistili jsme, že jsme přešli bez povšimnutí rozcestí, ale nechce se nám vracet, jdeme po ovčích stezkách, až narazíme na značku. Začíná brodění bažinkami. Vyžívám se ve focení nadpřirozeně zelených kapradin a borůvčí, do toho kontrastují kmeny bříz a kameny. Jsou tu hezké chatičky se střechami porostlými trávou, skoro kýčovitě krásné scenerie. Nejhezčí zážitky máme díky zvířátkům – viděli jsme skotský skot (i s telátkem) a ovečky, které za námi zvědavě běhaly.
Obr. 6 Ovce a domečky u jezera
Potom už začínáme trošku spěchat, zdá se nám, že do odjezdu autobusu (v šest hodin) to moc dobře nestíháme. Na schodech v poslední části túry se div nerozmlátím, když to na mokrých kamenech klouže, ale odměnou nám je zjištění, že nejenže stíháme odjezd, ale i nákup a případnou návštěvu infocentra. Také se mi líbí pohled na neobyčejně špičatou horu před námi a největší bludný balvan, který tu zanechal ledovec (balvan je rozštípnutý a nachází se v kempu na okraji Oddy).
Obr. 7 Balvan v kempu v Oddě
K večeři máme tentokrát specialitu – norskou rybí polévku (i s mušlemi) s jednou osmaženou krevetou.
Nos a vodopády – středa 16.8.2017
Odjíždíme z kempu v Sundalu, přes Oddu a pak dál na sever podél pobřeží až do vesnice Lofthus. Prudce stoupáme asi 1000 m, je možné si vybrat – buď jít po šotolinové pohodlné cestě, nebo značenými zkratkami lesem, často po velkých kamenech jako po schodech.
Ulovím dvě kešky, je jich tu víc, ale na ostatní nemám náladu, nechci se zdržovat, naopak, snažím se dohnat ty, co jsou vepředu, abych si dnešní trasu zase mohla prodloužit (včera jsem se přesvědčila o tom, že ty prodlužky mohou být na celém výletu nejlepší).
První zajímavostí na trase je skála Nosi (česky „Nos“) s pěkným výhledem, pak pokračujeme dál, až k vodopádu Rjukande (česky „Kouřící“). V dálce také vidíme další vodopád, asi nejvyšší v Norsku - Skrikjofossen (česky „Křikloun“).
Obr. 8 Nos
Obr. 9 Kouřící vodopád
Pár lidí chce jít ještě dál, máme asi hodinu času (sem to trvalo přibližně dvě a půl hodiny). Je to skoro pořád po rovině, krajina je tu nádherná, hledám očima soby, ale nikde nic živého nevidím, široko daleko se táhnou jen zakrslé keříky a trávy, spousta malých jezírek a několik krásných chatek se střechou porostlou trávou. Myslím že tady už jsme v národním parku Hardangervidda, kde budeme i zítra celý den. Kolem půl třetí se otáčíme a míříme zpět.
Obr. 10 První seznámení se s Hardangerviddou
Na břehu fjordu strávíme asi hodinu, v půl šesté dostaneme večeři. Chvílemi svítí sluníčko a to je pak krásný výhled na nábřeží – molo, plachetnice, bílé domky a nad horami černé mraky. Máme také možnost pozorovat vykládku kamení z lodi, která jako by se podélně zlomila.
Obr. 11 Sørfjorden
Pak přejíždíme do dalšího kempu, cesta vede nádherným údolím se strmými srázy, s vodopády a spirálovitým tunelem, v jednom tunelu je také modře nasvětlený kruhový objezd. Objedeme si ho dvakrát, abychom si ho náležitě vychutnali. Kemp i obec se jmenuje Garen.