Seč a Oheb

22.4.2020

na kole

Vyjíždím ze Světlé nad Sázavou, líbí se mi výhled na Melechov a na Lipnici, jinak je ale začátek mé trasy dost spíš nezajímavý a nelíbí se mi prudké stoupání mezi Přísekou a Pohledí a ani později se mi nejede zrovna nejlépe. Je tu hezká alej starých stromů, myslím, že javorů a fotím tam veverku, ale jede se tam příšerně – silnice vypadá skoro rovně, chvíli do kopce, chvíli z kopce, ale šlapu div duši nevypustím a ani chvíli si neodpočinu, asi je to tím hrubým asfaltem. Jinde je hladší a pak mi připadá snadná I cesta do mírnho kopce.

Za vesnicí Tis odbočím ze silnice a jedu kamenitou polňačkou, považuji trochu za zázrak, že se mi při divoké jízdě z kopce nerozpadlo kolo a že jsem si drncáním nevyrazila zuby o řídítka. Do kopce pak kolo tlačím. Touhle zkratkou jsem se ale krásně vyhnula frekventované silnici č. 38, což je hlavní tah z Havl. Brodu do Habrů a Čáslavi. Přijedu do obce Kámen, tuhle zmiňovanou silnici skoro jen přejedu a jsem zase na vedlejší silnici, která by mě zavedla až do Chotěboře, ale když je ve Svinném možnost odbočit ještě na méně frekventovanou silnici, využiji toho. Na centrum Chotěboře se podívám jen z povzdálí a ujíždím příjemně z kopce k rybníku Stavenov. Už jsem docela unavená a mám hlad, takže si udělám první delší pauzu a dokonce při ní na louce usnu.

Od Chotěboře jedu spoustu kilometrů po hranici CHKO Železné hory. Když jsem tuhle trasu plánovala, říkala jsem si, že by bylo hezké chvíli si užívat výhledy na toto menší pohoří, než se pustím do prudkého stoupání do nitra hor. Takže se mi jede příjemně, když projíždím postupně vesnicemi Hranice, Jeníkovec, Maleč, Čečkovice a až v Jeřišně odbočím a vyjedu první větší stoupání (převýšení asi 100 m). Dalo by se přitom takhle pod horami pokračovat mnohem dál – přes Běstvinu a Třemošnici a teprve tam se cyklotrasy od hranice CHKO vzdálí a nebo ji překročí.

U vesnice Hoješín odbočím zase kousek do pole, mám totiž chuť ulovit teď nějakou kešku, podívám se na ně do mapy a zaujme mě tahle, protože slibuje hezký výhled na vodní nádrž. Můj původní záměr byl objet nádrž spíš po východní straně, ale z důvodů fotografických jsem si to rozmyslela a chci jet nejdříve z jihu po západním břehu na sever a přes město Seč ji objet tak, abych se dostala až k hradní zřícenině Oheb.

Vyhlídka tady z těch řepkových polí je moc pěkná a je to až k Ohebu jediná možnost podívat se na tuto nádrž takhle pěkně z výšky, potom už mi jen probleskuje voda skrz stromy, když se přehradě víc přiblížím.

Když projíždím v blízkosti břehů, nechce se mi slézt z kola a třeba si namočit nohy nebo se jen pokochat nádherou vodní plochy, což bych jinde určitě udělala, ale tady je všude spousta lidí – rybářů, chatařů, rodinek s dětmi a párů na procházce, takže se rozhodnu podívat se rovnou k zřícenině a nikde jinde se nezdržovat. I tam je dost lidí, ale najdu si malou vyhlídku stranou, kde pobydu až skoro do západu slunce (měla jsem radši počkat do úplného západu, napadne mě, když odejdu a vidím jak mezi stromy prosvítá červená obloha), kolo jsem měla zamčené asi o 300 m dál v takovém houští, že bych sama mohla mít problém ho najít, až by se setmělo.

Překvapilo mě, že zřícenina je větší než jen jedna věž, to sem si z mé minulé návštěvy už nepamatovala, bylo to před necelými devíti roky. Je tu spousta vyšlapaných cestiček mezi zdmi, několikrát si řeknu, že to je už asi všechno, ale pak se objeví další pozůstatek dveří, zdi s oknem nebo část sklepa… A navíc malebná zákoutí skal, které jsou zrovna osvětlené večerním sluncem a k tomu zeleň bukového listoví… Tenhle večer jsem si opravdu velmi užila.

Pokračování výletu zde.