Jedlka a Havraní kameny

20.4.2022

Předpověď počasí nebyla na tento den nic moc, ale je jaro a to se musí využít za každého počasí, vyrážím na výlet s určitým optimismem, že třeba nakonec nebude zas tak špatně. Jen tak tak jsem stihla vlak v 9 h, je to osobák, takže jede skoro dvě hodiny, rychlík by to z Liberce zvládl za hodinu a půl. Chtěla jsem dojet až na zastávku Malá Veleň, ale bylo mi řečeno, že bych musela přestupovat, že tenhle spoj tam nestaví, to se mi nechtělo, takže koupím lístek jen do Benešova a zbytek dojdu pěšky.

Potom přichází asi nejhezčí část celého výletu, jdu po zeleně značené turistické značce s naučnými cedulemi, které pojednávají o hospodaření v těchto končinách v minulosti a jaké příhody a neštěstí se vážou k těmto místům - roku 1609 hajný Hans Feller objevil místo, kde přebýval pravděpodobně poslední medvěd benešovska, zdejší obyvatelé na něj pořádali hon a medvěd byl nakonec zastřelen, když utekl až do vsi; v roce 1906 zde byl nalezen mrtvý muž, který zřejmě spadl ze skály; ve dvacátých letech 20.století zde bylo zaznamenáno mnoho velkých sesuvů, ve skalní stěně Rabenstein se objevila vrstva tufu s otisky listů třetihorních rostlin.

Líbí se mi tu kvetoucí keře (že by trnky?) i čerstvě se zelenající les bohatý na podrost. Při focení se nejdřív vztekám, že všechno vypadá mdle, i když jsem zvolila funkci zvýraznění barev, pak mám však ohromnou radost, když nastavím funkci „focení za zatažené oblohy nebo ve stínu“ a fotky konečně vypadají tak, jak si představuji, že by měly vypadat, přirozeně a barevně. Nejvíc se zabývám focením vysokých kytek s fialovým květem, které neumím pojmenovat, až doma je identifikuji jako kyčelnice cibulkonosné. Začíná lehce pršet, vydávám se mimo značku hledat keš a říkám si, že pláštěnku vytáhnu až po jejím nalezení, až se nebudu prodírat divočinou, ale půjdu zase hezky po cestě, abych si nové pončo hned neponičila. Dojdu až ke skalám, je to hodně namáhavé, drolí se mi pod botami hlína a třetihorní listy stejně nenajdu.

Potom se vrátím na zelenou značku a přestává pršet. Na okraji lesa zaslechnu chrochtání, nejdřív se leknu, že to je mručení medvěda (jak jsem o něm před chvilkou četla), ale pak mi dojde, že tohle je spíš zvuk, který by mohlo vydávat prase a rozhlížím se, kde je. Polekalo se a uteklo o kousek dál, pak se zastavilo, vidím jen jeho zadek, to znamená, že ono mě taky nevidí, čeká, co se bude dít, možná se rozhlíží a neví, jestli tu někde je nějaké nebezpečí nebo ne. V klidu si vytáhnu foťák a počkám si, až popojde. Udělám pár fotek, pak si mě čuník všimne, chvíli a mě kouká a asi pořád neví, jestli něco hrozí nebo ne, možná mě na tu dálku ani pořádně nevidí. Protože se taky trochu bojím, vezmu nakonec do ruky pořádný klacek a bouchnu jím o strom, aby zvuk divočáka vylekal a on utekl, což se také vzápětí stane.

Přicházím k Medvědově vyhlídce, která je docela pěkná i v tomhle mlhavém a deštivém počasí, výhled trochu kazí spousta paneláků, ale je vidět i kostel v Benešově, Ploučnice a nad ní z lesa svítí Ploučnická vyhlídka.

Všímám si kytiček, skoro všechny druhy už znám, jsem docela překvapená, kolik různých dnes mohu obdivovat, při minulých výletech to byly třeba jen sasanky, fialky, jaterníky, výjimečně i prvosenky, dnes se k nim přidává třeba plicník lékařský, mokrýš, dymnivka dutá (zajímavě růžová, jindy bývá bílá nebo nachová – pokud nevíte, jaká přesně je to barva, to nic, já to taky googlila). Zcela nová je pro mě kyčelnice devítilistá.

Když jdu přes Benešov, zase prší, takže nic nefotím a nikde se dlouho nezdržuji.