Kamenický vodopád a Mumlava

20.12.2020

Do Harrachova přijíždím vlakem a protože se mi nechce zkoumat kdy a kam přesně odjíždí autobus od nádraží, jdu pěšky dva kilometry do Harrachova a ještě jeden nebo dva přes město, než se dostanu na začátek samotné trasy. Celkem dneska ujdu 30 km, tyhle kilometry od zastávky vlaku a večer zase k ní by se daly ušetřit.

 Cesta začíná být dost namrzlá, místy po ní tekly potůčky vody a v noci to zmrzlo, snažím se jim vyhýbat a když je cesta zledovatělá celá, nasazuji konečně mačky, když už se s nimi tahám, ať je také využiji. Po krátké chůzi se ale jedna povolí a začne mi na botě plandat – zjišťuji, že se uvolnil šroubek a že jsem ho ztratila. Nevadí, dá se to i bez nich, ale tohle musím urychleně doma napravit, celou zimu je budu potřebovat, pokud nehodlám chodit jen na běžky.

Pak si cestu trochu prodloužím odbočkou na rozcestí Alfrédka a pod Mrtvý vrch, kde se podívám na malé jezírko (pozůstatek po těžbě), na Mrtvý vrch bych také vystoupala, ale jeho vrcholek je v klidové zóně NP, takže se tam nesmí a já to dodržuji.

Pak jdu po nekonečné vrstevnicové cestě na úbočí Jakšína a Kamence a užívám si sluníčko, konečně asi v 1100 m n. m. jsem se dostala nad nízkou oblačnost a nade mnou je modré nebe (to byl jeden z mých dnešních hlavním cílů, už jsem slunce neviděla aspoň týden a začíná se to projevovat  na mé náladě).

Zjistila jsem, že jsem si zapomněla vzít svou novou čelovku, se kterou bych se nebála chodit po tmě ani po zledovatělém chodníku, ale takhle si musím pospíšit, ať na cestu aspoň trochu vidím až do konce, svítit si telefonem nechci, potřebuji mít spíš volné ruce kvůli případnému klouzání, to bych si telefon nejspíš rozbila.

Cestou kolem Mumlavy několikrát fotím různé malé vodopádky a kaskády, nejzajímavější je obří hrnec (kotel) s poloměrem asi tak tři metry, v mapě tento vodopád, ani hrnec není zakreslen, upozorní mě na něj earthcache. V ní se také dočtu, že se v něm někteří odvážlivci v létě koupou, ale může být problém z něj vylézt, protože je dost hluboký a vzniká v něm vír, který ho ostatně také vytvořil a ten brání lidem dostat se z něj nahoru bez cizí pomoci.

Poslední, co fotografuji před příchodem do Harrachova, je samozřejmě nádherný Mumlavský vodopád, už je dost šero, ale je tu oplocení (přímo k řece se tedy asi nesmí), na jehož sloupek můžu postavit foťák jako na stativ a fotím časem jedné sekundy.

Potom můžu jít buď o trochu kratší cestou po modré přes Harrachov, nebo po žluté ho obejít ze severu a být ještě o něco déle mimo civilizaci, přesto že nemám čelovku, vyberu si raději cestu lesem, spoléhám na to, že dojdu k osvětlené cestě dřív, než se úplně setmí. Pak už zbývá jen dojít zpátky na vlak, nechávám si na to alespoň hodinu, ať nemusím do kopce uhánět jako posledně, kdy mi nakonec stejně ujel a hodinu jsem na něj musela čekat. Tentokrát mi to vyjde skvěle, čekám jen asi deset minut.