Kozákov-Tábor

15.-16.6.2020

Tenhle výlet je pokračováním dvou loňských: Ještěd-Kozákov a Kozákovské keškování.

Přijíždím autobusem na zastávku Mírová pod Kozákovem, Loktuše, Na Špici a jdu nejprve po žluté značce k bývalé Lebedárně. Potkávám učitelku s dětmi na výletě a chvíli si povídáme o cestování. To je výhoda toho, když chodím sama a navíc k tomu s krosnou, lidé se tomu podivují, zastavují a někteří se se mnou dávají do řeči, což mi dělá radost.

Na rozcestí Pod Radostnou studánkou se rozmýšlím, jestli pokračovat přímo na Kozákov, nebo si trasu prodloužit o dvě pěkné multikešky. Keškování na Kozákově a celkově v Českém Ráji se mi moc líbí, místní kačeři tady umí vybírat pěkná místa a udržují keše v pořádku, takže odbočuji po modré značce a pak neznačenou cestou na skály nad Měsíčním údolím.

Divím se, že na vyhlídce, kam nevede žádná značka, a navíc teď ve všední den, je tolik lidí, pak ale zjistím, že jde o jednu partu, samé ženské, jedna členka je tu skoro doma, tak vzala ostatní na tohle pěkné místo. Navíc vyjde najevo, že se trochu známe, asi polovina těchto bab se mnou byla vloni na zájezdu, chvíli nám trvalo, než jsme přišly na to, odkud se známe a měly jsme z toho pak radost. Když odejdou, vychutnávám si tichou přírodu, sluníčko a nádherný výhled. Kolik je takových výhledů, kde vám připadá, jako by ani neexistovala civilizace? Žádné cesty, žádné sloupy, žádné budovy, jen lesy a skály.

Pak scházím až skoro do Podhájí, stále na horní hraně skal, občas mezi stromy je další pěkná vyhlídka, postupně se přibližuji ke skalám naproti. Na jednom mechem porostlém kameni uklouznu a odřu si ruku, mám sebou desinfekci, tak ji použiji na vyčištění ranky a lepím ji náplastí. Připadám si jako hrdinka z právě rozečtené knížky, až na to, že moje zranění je ve srovnání s jejím nicotné. Píšu o tom, jen proto, že se chci podělit o radost z toho, že jsem měla desinfekci a že neomdlévám při pohledu na kousek stržené kůže a pár kapek krve. Ještě že jsem nespadla ze skály, když už se tu takhle kloužu. Takže to berte i jako varování.

V Měsíčním údolí hledám kešku, kvůli chybnému výpočtu ji hledám hned dvakrát, ale to nevadí, protože všechna místa u skal jsou moc pěkná.

Potom jdu po červené značce na Drábovnu, stoupám docela prudce do kopce a občas jsou pěkné výhledy na hřeben – vidím Ještěd, Javorník, Kopaninu…

Na Drábovně hledám další kešku, docela dlouho mi to trvá, ale povede se. Pak už je to jen kousek na vrchol. Ještě nikdy jsem nebyla na rozhledně na Kozákově, takže to dnes napravuji, nechám dole batoh a vystoupám po kovových schodech na vyhlídkovou plošinu. Je to nádhera, už dlouho jsem si výhledy tak neužila jako dneska.

Potom opět hledám keš, o kterou jsem se pokoušela už před rokem, a to dokonce dvakrát, podle posledních logů by tu měla být a ostatní ji snad nalézají celkem snadno, ale já ani teď na třetí pokus nemám štěstí. Myslím, že už jsem opravdu prohledala každý kámen, každou skulinku a že víckrát už tady hledat nebudu. Ale kdoví…

Pak pokračuji dál po červené značce přes Komárov a vrch Varta a Zelený Háj.

Cestou lesem jsem zaslechla divné zvuky, nejdřív jsem si myslela, že to křičí nějaký pták, ale když jsem se začala rozhlížet, zjistila jsem, že se na stromě perou dvě kuny.

Video, kde se mi povedlo zachytit pár vteřin kuní rvačky: https://www.rajce.net/f1448050582

Nocuji kousek od Skuhrovského vrchu. Na loukách jsou už vysoké trávy, přesto se mi nechce do lesa, líbí se mi pozorovat oblohu a ráno se probouzet s východem slunce. Jenže se mi to vymstí, a to hned dvakrát – jednak alergickou reakcí, kýcháním, rýmou a jednak spoustou klíšťat, která ze sebe druhý den sundavám. Za pár dní objevím flek prozrazující, že mám boreliózu a tři týdny beru antibiotika, která mi trochu pokazí následující výlety – nesmím na sluníčko, jinak mě pálí pokožka na rukou, protože zákaz samozřejmě nedodržím, a nesmím žádné mléčné výrobky. Takže nocování i výběr trasy musím příště lépe zvážit. A najít konečně pořádně účinný repelent proti klíšťatům.

Jsem už docela blízko Táboru, a tak se rozhodnu udělat si dvě odbočky na nedaleké zajímavosti. První z nich je ke skokanskému můstku, na který se dá vystoupat jako na rozhlednu. Je odtamtud pěkný výhled na Kozákov a také na Krkonoše. Na skokanském můstku jsem se trochu bála, prkna podlahy vyhlídky mi nepřipadala úplně důvěryhodná a hlavně už pod nimi nebylo nic dalšího. Hezký výhled je i z louky západně od rozhledny.

Protože odbočka z červené značky byla hodně blátivá, volím raději cestu přes kopec Babylon s nehezkým přístřeškem a ohništěm, kde to vypadá jako sídlo nějakého bezdomovce. Pod Babylonem je pěkná vyhlídka s lavičkou, Lomnici nad Popelkou mám odtamtud jako na dlani. Fotím také Tábor, na který už je to jen pár kilometrů s převýšením jen málo přes 100 m. Jenže u Košova se rozhodnu jít raději ještě na Kozlov, kde je zřícenina hradu a odtamtud sejdu až k Cidlině a potom musím zdolat cestou na Tábor převýšení 270 m!

Ale ten hřbet a zřícenina docela stály za tu námahu. Z hradu Kozlov toho už moc nezbylo, kromě dvou nebo tří stojících zbytků zdiva jsou to zřícené bloky zdiva na východní straně, v  bývalém hradním příkopu. Nejvíc mě zaujala chodbička, kam by se dalo po čtyřech vlézt, ale kam jsem se neodvážila. Po prozkoumání zříceniny jsem otevřela vrcholovou knížku nebo jakousi návštěvní knihu zříceniny a ze zalaminovaného papíru jsem se dozvěděla, že ta chodbička končí hlubokou šachtou. Kdybych tam vlezla a do té šachty sklouzla, buď bych se rovnou zabila, nebo tam zůstala polámaná čekat, až mě najde jiný odvážný turista, který zabloudí do těchto končin. Telefonem bych si pomoc určitě nepřivolala. A nikdo nevěděl, že jsem dnes tady na té zřícenině, to byl momentální nápad. Takže jsem moc ráda, že mám taky někdy strach někam vlézt.

O chodbě jsem se v “průvodci” Martina Vaistauera dočetla toto (zkráceno): 

Vchod do této chodby se nachází v  jižní části areálu. Současný „práh“ vstupu je cca 2,7 m pod úrovní horní plošiny. Aktuální výška vstupního otvoru činí cca 80 cm, jeho šířka v nejnižší části je rovna cca 85 cm. Stopy po možné dveřní zárubni nejsou patrné.  Za vstupem se světlost chodby pozvolna  zvětšuje, po cca 4 m se komunikační směr lehce stáčí vpravo, následně pokračuje cca 2 m a náhle prudce mění směr vlevo. Od tohoto místa má chodba přibližně průměrnou výšku dospělého člověka. Začíná však prudší klesání, dno chodby je zde členěno několika hrubými vlhkými stupni. Následuje obzvláště  nebezpečný úsek s velmi reálnou možností uklouznutí a následného pádu až do smrtící hlubiny (v současné době zde chybí jakékoliv zabezpečení!). Asi po cca 4 m horizontálního vedení chodba náhle končí a nečekaně prudce přechází ve svislou hrubou šachtu (rozměry svislé šachty u jejího horního okraje se pohybují cca 1 m x 1,5 m). U okraje této šachty je šířka chodby cca 95 cm, její výška se pohybuje někde kolem 1,8 m (po celé délce chodby hrubé opracování stěn). Velmi dobře jsou čitelné i stopy (dražé, novodobá malta s otisky po zaniklé kovové konstrukci, …) po dřívějším zabezpečení prostoru železnou zábranou – bývá uváděna hrubá mříž. Zajímavost – i v této hloubce (cca 2,5 m pod zemí) jsou místy vidět kořínky vegetace, které prorostly porézní melafyrovou horninou. 

Dle vyprávění (pramenícího z osobní návštěvy popisované podzemní prostory) paní Hany Talli Hlubučkové (hrad Rotštejn) byla hloubka výše zmiňované šachty někde kolem roku 1990 cca 11 m (měřeno použitým horolezeckým lanem). Po dosažení nerovného dna byla možná cesta dále již uzavřena. Dno samotné má prý tvar připomínající obdélník se zaoblenými rohy a je zaneseno vrstvou spadaného kamení, mezi kterým tlí zbytky prken, kulatiny, plechovek aj. Ústní mezigenerační podání hovoří po staletí o nízkých železných (či okovaných?) dveřích, kterými bylo možno v horizontálním směru pokračovat dále do podzemí. Stopy po tomto vchodě jsou údajně částečně ještě zjistitelné (polozasypaný otvor se stopami/drážkou po původní zárubni). 

Když to čtu, běhá mi mráz po zádech a představuji si slanění do temné šachty neznámého účelu, bádání po dalším pokračování… Mám pocit, jako bych četla dobrodružnou literaturu, ne skutečnost. Že by skutečně existovala chodba v podzemí? Ale jak by se k ní lidé spouštěli a proč? Proč by ji raději neudělali normálně se svažující? Že by dnes opravdu ještě někde existovala taková věc - nezabezpečená? Bez zákazů, bez upozornění, bez mříží? Jaký je v tom kus romantiky a krásy… ale kdybych měla hlasovat, asi bych se přiklonila raději k zabezpečení otvoru, jde přece jen o život lidí, kteří se proviní jen svou zvědavostí…

Z Kozlova jdu prudce se svažující cestou k Peklovsi. Další zajímavostí na trase je Alainova věž, taková malá kamenná rozhledna. Vedle ní je studánka, za tu jsem moc ráda, protože už mi dochází všechna voda. Pořádně se tedy napiju a ještě si litr a půl vezmu sebou, ať mám dost na to stoupání na Tábor a také pak do autobusu.

Na vrcholku Tábora se nijak moc nezdržuji, ani na rozhlednu se mi nechce, výhledů jsem si užila dost už ráno ze skokanského můstku i potom cestou a navíc není ideální počasí na výhledy. Do Lomnice nad Popelkou přijdu asi za hodinu.