Ještěd-Kozákov

4. - 5. 7. 2019

Na nápad přejít Ještědsko-kozákovský hřbet mě přivedl geocaching, o něm toho bude v tomhle článku fakt hodně, existuje totiž multicache, která obsahuje 26 míst s úkoly (stage) a i když jsem byla na Ještědu před dvěma dny, rozhodla jsem se, že to zkusím, moc mě takový přechod láká. Mělo by to být 37 km, což je na dva dny tak akorát, já si k tomu ještě něco málo přidám lovem jiných kešek, kterých nakonec mám 13.

Nedaleko Ještědu přespávám už v noci ze středy na čtvrtek a svou velkou túru pak začínám v Horním Hanychově a lovím pár kešek u Ostašovského potoka. Potřebuju ještě 8 keší, abych mohla zalogovat Ještědského kačera (spočívá v tom, že máte aspoň 37 keší na Ještědu v okruhu 2,5 km a já jich mám 29). Bohužel se mi hned první nepovede najít, místo ní si tedy zajdu na jinou - u pramene Rokytky kousek za Výpřeží. Vypadá to nadějně, už mám čtyři nalezené krabičky, jedna z nich mě přivedla na hezkou skalku, po které se muselo kousek vylézt a v jeskyňce se ukrývala keš.

Na Ještědu udělám kratší pauzu na dobytí telefonu - na dva dny neustálého používání bude potřeba mít nabito na 100 %. A pak konečně začínám plnit jednotlivé stage multiny, první dvě jsou u hotelu - opsat  číslovku na ceduli u parkoviště a spočítat písmena vyrytá na visacím zámku u kříže. Mám z toho zatím dobrý pocit, cedule i zámek najdu bez problémů a je naprosto jednoznačné, jaký má být výsledek. Je po poledni, to jsem se tu ale zdržela, asi budu muset dneska jít aspoň do osmi do večera, abych došla aspoň do poloviny trasy, radši i dál.

Druhá stage mě přivede k hezké skalce (v mapě označena jako Skalky, asi jich je tu víc), které bych si jinak nevšimla a přitom lezu skoro na každou skálu, odkud je aspoň trochu výhled. Tady je navíc ještě pamětní deska ukrytá tak, že ji skoro nenajdu, i když o ní vím, protože z ní mám něco opsat.

Další zajímavostí je místo, kterým prochází 15. poledník a pak zjišťuji informace u chaty Pláně pod Ještědem, kde mám první zásek. Otázka je zdvojená, aby měl člověk kontrolu, že má zodpovězeno správně, ale i tak váhám, jak to má být - vzadu za chatou máme zjistit, zda se tam nachází budka, elektrická skříňka nebo okno, jdu se tam podívat, ale nevidím ani budku, ani skříňku, tak usoudím, že správná odpověď bude asi okno a jsem ráda, že si to mohu ověřit, jdu tedy prohlédnout označení elektrických sloupů před chatou. Najdu dva, vlevo před chatou mi připadá pouze jeden z nich, ale číslo 9, které má na sobě, není dělitelné dvěma, takže to nemůže být ono... najdu i sloup s desítkou, ale není už úplně před chatou, osmičku ani nevidím... a co je vůbec vlevo? Při pohledu od chaty nebo čelem k chatě? Při počítání finálky pak vezmu v úvahu jeden i druhý výsledek a umístění se změní jen o pár metrů, takže je to vlastně celkem jedno... Nezdržuj a mazej dál. Jen doufám, že takových sporných číslic nebude přibývat.

U Plání hledám další keš, která by mi měla dopomoct k zalogování Kačera Ještědského, ale protože ji ani po dlouhé době nenajdu, vzdávám to a nejdu ani pro dvě další, což měla být odbočka ještě na 5 km, to by mě hodně zdrželo a stejně bych si nemohla Kačera zalogovat ke dnešnímu datu...

Stage jsou tu fakt nahusto - některé asi po 500 m, jinde po 1000 m, další mě čeká u Nového pralesa, na Šámalce a na Rašovce. Dělám si ještě malou odbočku k Liščí skále (ta je úplně v lese, takže žádný výhled) a pak potkávám rodinku na kolech, jsou zvědaví, proč chodím sama a považují to za zajímavý životní styl, snažím se jim vysvětlit, že když to jde, jsem ráda s někým, ale občas nikdo další nemá čas... ale nevymluvím jim to, stejně si myslí, že je to můj životní styl chodit sama dlouhé túry a přespávat pod širákem (a přitom je to pro mě vlastně premiéra, doteď jsem sama chodila jen na jednodenní túry).

Dál mě cesta vede do Hodkovic, kde si chci koupit svačinu na zítra. U Medvědího kamene potkávám nějakou paní venčící psa, tak se jí ptám, jestli neví, do kolika hodin má obchod otevřeno, je totiž už čtvrt na sedm a říkám si, jestli má vůbec smysl udělat si takovou zacházku. Paní mě pošle do jiného obchodu, než který jsem na našla na mapě (na náměstí), ale ten doporučený vůbec nenajdu, i když popis cesty mi připadal jasný (před kruhákem). Naštěstí na náměstí to není daleko a obchod tam najdu a má otevřeno dokonce až do osmi hodin.

V Hodkovicích u sjezdu z dálnice ulovím další keš a snažím se najít cestu, která je kreslená v mapě a která by mě měla přivést na Raubířské skály, na které už se chci dávno podívat. Jenže cesta tam není. Hledám dál a najdu malou vyšlapanou pěšinku, která mě na skály dovede. Pozoruji už téměř zapadající slunce a večeřím.

Před Radoňovicemi hledám další indicii a baví mě focení, později u Pelíkovic mě už nebaví nic a chci jít co nejdřív spát, jsem na nohou od osmi ráno a už je devět večer a od šlapání po asfaltce mě bolí chodidla - mám toho dneska až až... Zvládnu ještě indicie Pelíkovice a Bezděčín, Kopaninu si nechám na zítra a nedaleko ní přespávám.

V osm jsem znovu u Frýdštejnu, odbočky na kešky mi trvaly hodinu. Vydávám se po červené - Zlatá stezka Českého ráje - k Přemyslově mohyle, dále k bráně Pantheonu, kde zjišťuji další indicie - kolik run je tam vytesáno do kamene a z kolika kvádrů se skládá pravý sloup brány, pak kolem studny a dolů do Malé Skály. Mám tady ještě nějaké keše, na které se těším, ale když zjistím, jak jsou daleko, rozhodnu se nechat je na jindy. Také mě láká virtuální keš u splavu, ale zabralo by to hodně času, takže jediné zdržení, které si dovolím, je zmrzlina v cukrárně u silnice a pak proběhnu Malou Skálu pouze se zastávkou u studánky, kde doberu vodu a odlovím keš, kterou jsem při minulé návštěvě neviděla, ač jsem se přesně na tomhle místě chvíli rozhlížela...

Pak po modré značce zamířím k Suchým skalám a neodolám a odlovím aspoň multicache, kvůli které si sice zajdu asi 400 m ke skalám a pak zpět, ale stojí to za to, užiju si i další lezení po skalách. Výhled sice takový obyčejný ve srovnání s vyhlídkou na druhé straně údolí, ale aspoň tu nechodí žádní lidé a hledání kešky za to stálo, prolezla jsem vrcholovou skalku sem tam několikrát (foťák radši držím v zubech za provázek, aby se nepotloukl, kdybych ho měla jen na krku), než jsem podle hintu poznala, kde je keš uložena. Zjistila jsem, že jsem ztratila propisku, tak se celou cestu zpět po ní dívám a skutečně ji najdu, sice ne tam, kde jsem ji čekala - na místě, kde jsem spadla, protože mi pod nohama ujížděly borovicové šišky, ale na místě, kde jsem trhala maliny, položila jsem si papír, propisku a telefon do trávy a očividně jsem pak zvedla jen telefon a papír. Ještě že aspoň tak, taky bych někde mohla nechat telefon - pravidlo - nikdy nikde nic nepokládat!!! Jedině na sebe nebo do batohu.

Pak jdu na Suché skály, pěšinky pro horolezce vedou podél skal z obou stran, začínám na jižní straně, ale brzy využiji možnosti vyšlapané cesty vzhůru a podívám se do skal, asi 50 m jdu mezi skalami po vršku a pak na příhodném místě lezu dolů, je to tam trochu vyšlapané, ale protože mám krosnu, je to dost těžké slézt. Chvíli uvažuju, jestli ji nespustit asi metr a půl nebo dva dolů a slézt bez ní, pak se ale rozhodnu nechat ji na zádech.

Jdu kus po severní straně a pak po pěkném žebříku přelezu skály zase na jih, tady totiž potřebuji splnit další úkol pro tu multicache - spočítat schody žebříku. Jak jsem zmatená z toho přelézání sem tam, zamířím podél skal k západu místo k východu, ale brzy si to uvědomím a vrátím se. Pak si u rozcestí s modrou značkou vyluštím jednoduchou multinku a vrátím se ještě jednou k Suchým skalám pro finálku a pak ještě lovím dvě tradičky, než dojdu do Koberov. Teď už opravdu nebude moc času, navíc mi povážlivě dochází baterie v telefonu, takže se rozhodnu další keše nesbírat a jít rovnou až na Kozákov.

Stoupám po červené značce na Hamštejnský vrch, cestou mám hezké výhledy, je vidět i Ještěd, už je pořádně daleko, je tak malý a mlhavě modrý, že ho skoro nepoznám. Hřebenovka přes Prackovský vrch na Vzdychánek je pohodová, odpočinu si během ní před závěrečným výstupem na Kozákov.

Těsně před vrcholem Kozákova odbočuji k malému pomníčku, kde zjišťuji poslední indicii, je skoro půl páté, takže už vidím, že nestihnu autobus v pět (ještě to k němu mám 2,5 km), zdržím se ještě počítáním souřadnic finálky a pak jejím hledáním. Souřadnice mi vyšly sice docela hezky blízko vrcholu, ale když tam jdu, moc se mi to nezdá - žádná cesta, louka zarůstající bodláky a šípkem, pak kamenitý kraj lesa a nic, co by připomínalo mechovou jeskyňku (což je hint). Asi půl hodiny poctivě prolézám každý kout, protože bych opravdu moc chtěla celý výlet uzavřít šťastným nálezem, ale bohužel se mi to nepodaří, a to ani po přepočítání souřadnic, když změním jednu indicii, kde jsem si nebyla jistá.

Protože už nepospíchám na autobus, dám si ještě něco k jídlu a pak už beze spěchu vyrazím do Semil. Skoro celých 5 km je po asfaltce, sice na ní není žádný provoz, ale pekelně mě z ní pálí chodidla. Kde to jde, jdu po louce. Když procházím obcí Chuchelna, vzpomínám na kamarádku, která tady bydlí (nebo bydlela) a se kterou jsem si dlouho psala dopisy.

V Semilech jsem asi o půl sedmé, takže mám za sebou zase asi 13 h chůze, 26 km. Vlak mi jede v 18:48, takže mi to vyšlo moc pěkně.

Pro finálku se vydám koncem léta ještě jednou, jaký byl průběh výletu a jeho zakončení, si můžete přečíst v článku Kozákovské keškování.

A následující léto pokračuji v prozkoumávání hřebenu a jdu z Kozákova na horu Tábor.