29.01.2014
Předevčírem jsem zase zkusila něco nového - lezení po horolezecké stěně. Vždycky mě horolezectví trochu lákalo, líbilo by se mi umět vázat uzly, udržet se na převisu, umět jistit někoho druhého... Líbilo by se mi určitě víc lezení po skalní stěně než po umělé, ale pro úplného začátečníka je to jednodušší a asi i bezpečnější. Vyrazili jsme na umělou stěnu v Kuřimi, kde to bylo úplně super - za stovku vstupného neomezená doba lezení i půjčení všeho vybavení.
Na začátku jsem si musela vybrat vhodné boty "lezečky", správně vlézt do "sedáku" a trochu utáhnout, naučit se uvázat jisticí uzel (takovou jakoby osmičku), provléknout správně poutky v sedáku a konec uvázat zpět do toho uzlu - do té osmičky. Pak jsem vylezla celkem bez problémů až ke stropu nějakou lehčí trasou a hrozně se bála pustit, ale i to se mi po chvilce přemlouvání povedlo.
Potom jsem si vyzkoušela jištění, moc mi nešlo dobírání lana, lezec nahoře byl hrozně rychlý :-). Ale měla jsem u sebe ještě jednoho zkušeného lezce (náhodný kolemlezoucí), který mi radil. Tak snad to příště bude lepší.
Také jsme si zkusili bouldering - lezení bez jištění v nízkých výškách (nad pořádnou matrací). To mi vůbec nešlo, hlavně proto, že se leze nejvíc jako v převisu nebo "hlavou dolů", což není přesné, spíše zády dolů a rukama i nohama vzhůru. Ale já se takhle prostě neudržím. Myslím, že moje padání bylo k smíchu, ostatní padali aspoň šikovně na nohy a ne na záda jako já.
Nakonec jsem si ještě dvakrát vylezla stěnu ke stropu, ale bolela mě noha (křeč v chodidle) a při dalším výstupu už jsem neměla vůbec sílu v rukách, tak jsem to vzdala a ani jistit už jsem radši nechtěla s tak unavenýma rukama.
Byla to zajímavá zkušenost a ráda vyrazím někdy znovu. Myslím, že i to lezení po skalách by mě trochu bavilo, sice je pravda, že člověk stráví den na jednom místě, neuvidí žádné kulturní památky a tak, ale ten dobrý pocit z překonávání sama sebe, ten pocit štěstí z každého "kroku" o něco výš, ten za to stojí.