Matoušova skála a Červený kámen

25.10.2020

Předpověď počasí hlásila jasno, takže já mám také jasno – chci jít někam do přírody. Ještě včera večer jsem se domluvila s kamarádkou, že půjdeme spolu, nadhodím pár nápadů, kam bych šla, ona si jeden z nápadů vybere a přizpůsobí a v devět ráno se sejdeme na nádraží a jedeme do Křižan, odkud půjdeme po krásně slunných loukách na jihozápadním svahu Malého Ještědu a žlutě značenou Svatojakubskou cestou k Matoušově skále, kde si vyžádám odbočku a zastávku, protože u této skály jsem ještě nebyla, tak ji chci vidět a pokud možno na ni vylézt. Dá se na ni vylézt snadno, ale není z ní žádný výhled. Odměnou za snahu je nám spousta bedel, které sbíráme do papírových pytlíků od svačiny. (Pozn.: Večer si je pak udělám na másle a s fotkou bedel se pochlubím na internetu ve facebookové skupince Houby a jejich výskyt a dozvím se, že tohle nejsou bedly vysoké, ty běžné, které obyčejně sbíráme, ale bedly červenající a že se mohou plést s bedlou zahradní, která je jedovatá a že také existuje ještě řada dalších bedel jedovatých, mám tak na večer o zábavu postaráno, snažím se zjistit, jestli jsem se právě neotrávila a neměla bych volat na toxikologické středisko. Nakonec houby určím jako opravdu neškodné a chutné bedly červenající – jejich nohy by měly po uříznutí zčervenat a tohle houbaření přežiju bez následků.)

Když jsme na rozcestí Nad Výpřeží, shodneme se, že na vrchol Ještědu nemusíme jít, bude tam moc lidí, ale také se nám ještě nechce jít po modré do Liberce, vždyť nejsou ani dvě hodiny odpoledne, to by byla škoda. Navíc na té modře značené cestě bychom si neužily sluníčka, zato tady možná ještě ano, pokračujeme tedy kousek k Ještědu, až k silnici a pak dál po hřebeni k jihovýchodu až na Pláně pod Ještědem a odtamtud teprve zamíříme do Liberce na tramvaj.