Přejezd od západu k východu

14.9. - 15.9. 2020

na kole

Svou cestu začínám v pondělí po práci, jedu vlakem v 16:33 do Oldřichova v Hájích a odtamtud po cyklotrase s číslem 22 stoupám Polednickou cestou do vyšších poloh Jizerek. Je to zdlouhavé a únavné, ale sklon není tak velký, abych musela začít kolo tlačit. Několikrát se podívám, kolik kilometrů jsem už ujela a zlobí mě, že je to pořád tak málo. Na druhou stranu je to i pozitivní - celé to stoupání měří jen 7 km, tak to by nemělo trvat víc než hodinu a půl i kdybych šla pěšky (nebo jela stejnou rychlostí). Oldřichov v Hájích je v 400 m n. m. a rozcestí Bílá Kuchyně, kde už si říkám, že mám vyhráno, je v 820 m n. m.

Celá trasa, kterou za den a půl ujedu:

Za šera pak dojedu na rozcestí Na Žďárku, odbočím doleva a dostanu se tak k lovecké chatě na kopci Na Skalce, nedaleko které přenocuji. Ráno je krásně, dokonce ani není moc zima (ale dost na to, aby se mi úplně vybil telefon a chcípl), kolem 7 h si užívám pohled na vycházející slunce. Letos možná naposled, předpokládám, že na další přespávání venku už bude moc zima.

Za Jizerkou je zase jedno kratší nepříjemné stoupání k parkovišti Pod Bukovcem a tam odbočuji z hřebenové trasy č. 22, protože mě vždycky zajímalo, jaká je cesta po červené značce podél Jizery a protože je to asfaltka, je ideální ji poznat na kole, ne pěšky. Jizera z cesty bohužel není vidět nebo jen krátce, zdálky a mezi stromy, ale vypadá to, že celé její koryto je nádherně balvanité, stejně jako u Karlovarského mostu výš po toku a nebo u železničního mostu níž, kde zastavím a k řece se konečně podívám. Jede se tady pěkně, pro pěší chůzi by to byla docela nuda, není tu nic zajímavého k focení.

Pokračuji stále podél Jizery až do Pasek nad Jizerou. Moc se mi tahle cesta líbí. V Pasekách si užiju také pěkné výhledy. Potom jedu do Rokytnice a začínám vytrvale stoupat, nejdříve po žluté značce na rozcestí Liščí díra a pak na Čertovu horu. Chvílemi si říkám, jestli bych výlet neměla už ukončit a jet rovnou na vlak. Je poledne, byla by to škoda, protože je krásný teplý den (až moc teplý na jízdu do kopce), ale i kdybych se rozhodla vynechat Čertovu horu a jet třeba jen na Ručičky přes Studenov, bylo by to skoro stejné převýšení a možná příkřejší stoupání. Vydržím a jedu tedy dál podle plánu. Na Čertovu horu je to jen 5 km, kolem jedné hodiny bych tam měla být, i kdybych občas kolo tlačila (tlačím asi třikrát v nejprudších místech).

Zbývá zdolat posledních pár vrstevnic. Mohla bych odbočit doprava a jet už z kopce, ale vrchol si nemohu nechat ujít, když už jsem tak blízko. Posledních asi 200 m je po sjezdovce, kolo po ní vytlačím a ani dolů pak nejedu, protože svah je příliš příkrý a kamenitý a bojím se. Na vrcholku si udělám pár fotek, porozhlédnu se po okolí a brzy se otočím na zpáteční cestu.

Následuje prima sjezd na rozcestí Ručičky a nepříjemné stoupání na rozcestí Pod Lysou horou (1 km z Ručiček) a na Dvoračky (další 1 km). Ale pak to svezení stojí za to. Z Dvoraček kolo kousek táhnu, opět jde o příliš příkrý svah, ale potom už je to paráda - ze sedla pod Dvoračkami až do Jablonce nad Jizerou je to 12 km a ujedu to si za půl hodiny, i když jsem několikrát zastavovala, abych zkontrolovala mapu nebo kvůli focení. Na nádraží jsem kolem půl čtvrté.