Wysoka Kopa

24.10.2020

Asi před rokem a půl jsem si půjčila knížku Jizerské tisícovky a absolvovala dvoudenní přechod po všech těch českých a dneska vyrážíme (opět s Lukym) na některé polské jizerské tisícovky. Z vlaku vystoupíme v Jakuszycích, což nám ušetří hodně stoupání, jsme rovnou ve výšce kolem 900 m n. m. První vrchol, na který se podíváme, jsou Izerské Garby (1 084 m), stoupání je tak pozvolné a pohodlné cestě, že by se skoro až tam dalo dojet i na běžkách.

Dnešní trasa

Z vrcholu hory se díváme na bývalý lom Stanislaw, těžil se zde křemen a v souvislosti s lomem byla nedaleko v minulosti vybudována sklářská osada Orle, ze které do současnosti zbyly jen 3 budovy.

Obr. 1 Cestou od vlaku k hlavnímu hřebenu máme chvílemi hezký výhled mezi stromy na hřeben Wysoki kamieň – Zwalisko a když na chvliku takhle zasvítí slunce mezi mraky, užíváme si pohledu na krásně zbarvené listí buků a žloutnoucí jehličí modřínů

Obr. 2 Lom Stanislaw na vrcholku Izerských Garb (původní vrchol byl odtěžen), úplně vpravo je vidět chata s vyhlídkovou (?) věží na Wysokém kameni

Potom si uděláme odbočku na nejvyšší horu Jizerek – Wysokou Kopu (1 126 m n. m.). Na vrcholku není nic moc zajímavého, jen cedule a hromada balvanů, kde si uděláme fotku. Na to, abychom se tam mohli vyfotit, si ale musíme chvíli počkat, zároveň s námi přišla skupinka asi deseti polských žen, které jsou tu nejspíš na rozlučce se svobodou nebo podobné akci, soudím tak podle toho, že se na hromadě balvanů přezouvají do střevíčků, aby měly netradiční fotku. Jinak jsou určitě rády, že si vzaly pořádné boty, protože na cestě k vrcholku je spousta bláta a obrovské louže, pohorky se tedy hodí, i když polské Jizerky nejsou kamenité a nezdolává se žádné velké převýšení.

Obr. 3 Na vrcholu Wysoké Kopy

Potom pokračujeme po hřebenovce přes kóty Przednia Kopa a Sine Skalki, kromě několika míst s pěkným výhledem je to docela nudná cesta a těším se, až budeme na Stógu Izerskim a pak na Smrku. Cesta je to dost dlouhá a protože jsme nevyrazili zrovna časně ráno, máme co dělat, abychom všechno zvládli do tmy. nakonec se rozhodneme Stóg Izerski vynechat, je to sice z rozcestí jen 1,5 km, ale to by znamenalo prodloužení cesty o 3 km, což je skoro hodina času, a to už by znamenalo docházet k vlaku za tmy, na tomto rozcestí pod Stógem jsme totiž asi v 16:30 a stmívá se kolem 18 h.

Obr. 4 Výhled z hory Sine Skalki k západu – směrem, kam budeme pokračovat

K rozhledně na Smrku přicházíme v 17 h, byla jsem zvědavá, jestli tam zase bude ten dědík s občerstvením jako před čtvrnácti dny a je tam, má tam i svého krásného tažného koně, ale občerstvení už ne.

Vršek rozhledny je chvílema v mraku, přesto ale vylezeme nahoru a kocháme se. Kvůli mrakům je skoro tma a smrčky pod námi v mlze vypadají zvláštně přízračně. Rozhodně si neužijeme dalekých výhledů, jsem ráda, když poznám, kde jsou Hejnice a uděám pár nekvalitních fotek.

Obr. 6 Výhled směrem k Bílému Potoku a Hejnicím

Obr. 7 Zvláštní atmosféra mlhy na Smrku

Když ze Smrku sestupujeme do nižších poloh, jako by se najednou rozednívalo, trochu se roztrhaly mraky a užijeme si ještě pohled na západ slunce, jeho paprsky prorážení poslední cáry mlhy…

Obr. 8 Paprsky zapadajícího slunce, cesta ze Smrku do Bílého Potoka

Cestu jsme si zkrátili Věžní stezkou k Tišině, místo, abychom šli Nebeským žebříkem po značených cestách. Z Tišiny už pokračujeme po značkách na Hubertku a do Bélého Potoka. Máme to na poslední vlak jen tak tak, takže poslední dva kilometry docela uháníme a často kontrolujeme, jestli jdeme správně, hlavně poté, co jsme se nechali zmást pěšinou singltreku. Vlak jsme stihli s časovou rezervou pěti minut (už zase! Poslední dobou se mi to stává nějak nepříjemně často.)