03. Poloostrovy Snaefellsnes a Vatnsnes

neděle 22.9.2019

Naším hlavním dnešním cílem je hora Kirkjufell, která leží na severní straně poloostrova Snaefellsnes. Je před námi rozhodnutí, jestli poloostrov celý objet, nebo jet spíš po Ring Road a ke Kirkjufellu pouze odbočit. Nechám se Jirkou přesvědčit, že cestou budou určitě hezké věci k vidění, má vyhledané např. dva malé fotogenické kostelíky, takže budeme poloostrov objíždět. Kromě toho pak objíždíme i poloostrov Vatnsnes, také jsem ho neměla v plánu, ale když se tak dívám do svého itineráře, říkám si, že jsme ho vlastně přece jen splnili, neboť je tam i věta: "cestou není na celý den skoro nic zajímavého, takže dělat zastávky tam, kde se nám to bude líbit". A ono se nám toho líbilo hodně a ukázalo se, že zajímavé to je všude, jen si člověk musí udělat čas a trochu se zastavit, aby si stihl přečíst ukazatele a informace k nim.

Vstáváme až po východu slunce, i když jsme si slibovali, že každý den budeme fotit východ i západ, ale stihli jsme aspoň pěkné červánky. Sluníčko je tady na Islandu dost dlouho nízko nad obzorem, takže to, čemu čeští fotografové říkají "zlatá hodinka", by Islanďané mohli nazývat "zlatým půldnem".

Obr. 1 Ráno v kempu

Uvaříme snídani, sbalíme stan a uháníme k západu. Než přijedeme odpoledne ke Kirkjufellu, uděláme pět krátkých fotozastávek, první z nich je u kostela s jazykolamným názvem Faskrutharbakkakirkja (řekněte si to třikrát za sebou, možná si zapamatujete aspoň začátek toho jména), další u kostela Buthakirkja. Jak je vidět na fotkách, dnes nám počasí stále moc nepřeje, sice neprší, ale je stále zataženo.

Obr. 2 Faskrutharbakkakirkja 

Obr. 3 Buthakirkja

Pak zastavujeme u koní, chceme si je vyfotit. Na Islandu se chová pouze jedno plemeno koní, vzniklo křížením norských poníků a koní z Irska a Skotska, od roku 930 je zakázáno na Island přivážet jiné koně, aby zůstala zachována čistota tohoto plemena. Má krátké silné nohy a hustou srst, která jim umožňuje přežívat v drsných podmínkách, tito koně nepotřebují ustájení. Je povoleno 15 barev a jejich kombinací, častý je ryzák s hřívou a ohonem v barvě lnu.

Při focení jsem málem spadla do potoka, protože břeh byl zarostlý dlouhou trávou a já si nevšimla, že pod ní není pevná půda. Také jsem se odvážila některé koníky si pohladit. Zároveň se mi moc líbily barevné hory na pozadí pořizovaných obrázků:

Obr. 4 Islandský kůň

Kolem poledne zajedeme do osady Arnarstapi, abychom si také trochu protáhli nohy a nedívali se na všechno jen z auta. Vede tu široká upravená stezka na útesech podél moře, dalo by se dojít až do Hellnaru - asi 2 km vzdálené vedlejší vesnice, kam pak zajedeme také autem, aspoň vyfotit si další kostelík.

Obr. 5 Útesy v Arnarstapi

Obr. 6 Skalní brána z čedičových sloupů

Obr. 7 Kormorán

Potom se dostáváme skoro na špičku poloostrova, objíždíme jeden z islandkých ledovců - Snaefellsjökull. Projedeme město Ólafsvík s moderním kostelem a konečně se dostáváme k poloostrůvku Kirkjufell. Při pohledu od vodopádu Kirkjufellfoss vypadá tato hora špičatě, ve skutečnosti je protáhlá s plochým vrškem, jenomže z té strany od vodopádu to není vidět. Vodopád i horu fotíme několikrát, než jsme s výsledkem spokojeni. Nemůžu uvěřit, že jsem na chvilku měla to štěstí a vyfotila ten záběr bez lidí, je jich tady pořád spousta, zastavují se tu autobusové zájezdy.

Obr. 8 Kirkjufell a vodopád

Obr. 9 Opodál je hezký potůček s malými vodopádky, fascinujeme mě hlavně ta záplava červených lístků zakrslých keříků

Silnice na severní straně poloostrova je plná děr a postupujeme celkem pomalu. Dovolíme si zase jednu zastávku, na chvilku totiž vysvitlo slunce a v jeho záři nám připadá každý kámen a trs trávy naprosto kouzelný.

Obr. 10 Odpolední zastávka kdesi na Snaefellsnesu

Navečer přijíždíme k poloostrovu Vatnsnes. Na jeho východní straně je skalní brána, kterou bychom rádi viděli, jmenuje se Hvítserkur, je asi 20 km vzdálená od Ring Road. Zase se rozhodujeme, jestli poloostrov objet celý nebo si udělat jen kratší zajížďku, jakmile uvidím šipku ve tvaeru tuleně, je rozhodnuto. Jen ještě zjistit, kde zastavit na pozorování tuleňů... V mapě jsem objevila vyhlídku, která se přímo jmenuje "Seal watching", takže jedeme k ní. Cesta je příšerně rozbitá, místy jedeme jen rychlostí 20 km/h, abychom se stihli vyhýbat dírám. Jirka říká, že se mu o nich určitě bude i zdát. Na té vyhlídce necháme auto a jdeme k moři, procházíme se asi 200 m po pláži na jednu stranu a pak ještě kus na druhou, ale nikde žádné tuleně nevidíme. To by bylo asi naivní myslet si, že kdykoli sem turista přijede, bude je moct pozorovat. Jedeme dál. Ještě mám vyhlédnutou jednu možnou odbočku, ale nevím, jestli tam zastavovat nebo ne, jestli to má cenu, chtěli jsme přece dojet až ke Hvítserkuru. Jirka je pro zastavení, také si přeje ty tuleně spatřit. Kousek před tím místem vidíme u moře skupinu lidí, zastavujeme a díváme se foťákem s maximálním přiblížením jako dalekohledem, jestli uvidíme, co tam ti lidé dělají - pozorují snad tuleně? Jirka: "Nechci zbytečně šířit paniku, ale myslím, že tam jsou." Pak šlápne pořádně na plyn a za chvíli jsme na místě zvaném Illugastaðir a začíná závod s časem, protože už rychle ubývá světla a i kdyby tam tuleni byli, za pár minut je už neuvidíme. Ale máme ještě celkem štěstí, než se setmí, na chvíli je zahlédneme. Pouhým okem je skoro nevidím, jen dvě světlé tečky na kamenech, foťákem se pozorují lépe, focení je v šeru hodně nepříjemné, většina fotek je rozmazaná nebo zrnitá kvůli příliš vysokému ISO, ale nešetřím baterku a zkouším vyfotit, co se dá:

Obr. 11 Tuleň

Obr. 12 Po západu slunce

Když se setmí, vzdálíme se a u auta se poradíme, jestli jet dál nebo přenocovat tady. Je tu kemp, ale nikdo tu nevybírá, takže tady strávíme jednu ze dvou bezplatných nocí (ta druhá bude hned ta následující). Slíbíme si, že vstaneme hodně brzo, abychom stihli dojet k bráně Hvítserkur ještě před svítáním.