3.3. - 4.3.2024
Poprvé po zimě vyrážím na dvoudenní výlet. Vystoupím z vlaku v Ploskovicích a po asi čtvrt hodině přicházím do zámeckého parku. Brána je otevřená, procházím tedy parkem a jsem z něj nadšená - ze stromů porostlých břečťanem, ze zdobených laviček, kamenných dekorací, ze zpěvu ptáků - zní to tu jak v tropickém pavilonu v zoo.
Docela jsem dostala chuť podívat se do zámku, ale nemám dnes tak moc času, tak jsem se rozhodla nechat to na jindy, ale stejně mi to trochu vrtalo hlavou. U hlavního vstupu jsem pak stejně zjistila, že do konce června je zámek uzavřen kvůli “reinstalaci prohlídkových prostor”. Radost mi udělalo, že jsem viděla pávy.
Zámek Ploskovice
Páv v zámecké zahradě
Pak jdu několik kilometrů po silnici a nudnými cestami, až dojdu pod Trojhoru, první dnešní vrchol a první keškování. Ale i bez toho by to byla bomba! Jsem překvapená a unešená nádherou toho místa, skalnatý hřebínek s výhledy je hezky popsán na stránkách geocachingu, dovolím si vložit mírně upravený a zkrácený přepis tohoto textu, protože sama bych to lépe nenapsala:
„Už jste slyšeli o tom, že na území Česka se ukrývá kopec označovaný jako štít? Vězte, že skutečně existuje. Pojmem štít se většinou označují skalnaté, zdánlivě nepřístupné vrcholy ve velehorách, v české kotlině si lidé spojují štíty nejčastěji s Vysokými Tatrami. V souvislosti s Českou republikou se proto zdá být pojem štít neadekvátní až nesmyslný. Jeden štít na našem území ale máme. Ačkoli vypadá nenápadně, je exponovaný přechod jeho vrcholu srovnatelný s poměry na hrotech mnoha tatranských štítů. Najdete ho jihozápadně od obce Třebušín na Litoměřicku, jmenuje se Trojhora a dosahuje výšky pouhých 451 m. Trojhora je vršek, který vám v terénu snadno unikne. Tento nízký sopečný suk, vypreparovaný erozí nad své okolí, zaniká v konkurenci okolních, mnohem vyšších a výraznějších kopců. Netvoří dominantu krajiny a člověk ho obvykle snadno přehlédne. Také v mapě vypadá Trojhora nenápadně, takže zrak o ni většinou nezavadí. Trojhoru nezvýrazňují ani husté vrstevnice, ani značka chráněného území. Skála má typickou sloupcovou odlučnost, ve vrcholových partiích ji porůstají traviny a nízké keře. Poslední výškové metry se zdolávají po příkře ukloněných skalních sloupcích.“
Text o štítu se mi líbí, ale jestli se z geologického hlediska skutečně jedná o štít, to nevím. Zdroje informací, kde se o štítu mluví, jsou www.idnes.cz a Český rozhlas Sever, ne Česká geologická služba.
Na vrcholku Trojhory
U Trojhorského potoka fotím bledule a umývám si boty od bláta, protože sem dolů to byla pěkně kluzká čvachtající stezka. U baráku za potokem na mě vystartuje pes velký asi jako retrívr, obcházím ho velkým obloukem, zdá se, že se mě taky trochu bojí, ale stejně to vypadá, že mě nepustí dál po cestě. Přemýšlím, že začnu volat “Je tu někdo s tím psem?” ale už vidím o kus dál pána a on vidí mě, tak si psa zavolá, uff.
Těším se, že si tady v Třebušíně doberu pitnou vodu, je tu kousek za kostelem funkční vesnická pumpa. Stoupám na Kalich - hrad Jana Žižky - a divím se, kolik potkávám lidí, když předtím celou dobu nikoho. Jako by sem nepřišli, ale vylíhli se ze země.
Zřícenina je opravována, z vrcholové knihy se dozvím, že to tu prý před 16 lety vypadalo úplně jinak, jen brána a zarostlé zbytky zdiva. Je tam také kasička na příspěvky na další údržbu a jsou tam dvě ohniště, líbilo by se mi někdy tady tábořit. Dnes jdu ale sama a v takovém případě dávám přednost místům, kam nikdo nepřijde.
Bledule
Pohled na Třebušín a Kalich
Výhled z Kalicha
Na severní straně pod kopcem je pěkný přístřešek, také s ohništěm, ale je to v lese, takže tady mám pochybnosti o tom, že je to oficiální místo k rozdělávání ohně. Pokračuji dál, cestu si zkrátím mimo značené trasy a jdu přes hezký bezejmenný kopeček se skalami. Už se začíná šeřit, takže se rozhodnu přespat právě tady. Večer si opět užívám ptačí zpěv. Nedošla jsem dnes tak daleko, jak jsem plánovala, zbude mi velká část túry na zítřek. Ze spacáku mám výhled na západ slunce za Pannou a mezi stromy více nalevo se rýsuje Kalich.
Východ slunce
Spalo se mi špatně, bolela mě záda a krk, ale pamatuji si i nějaké sny (o přespávání někde na cizím pozemku, ne-li v cizí chatě a rychlém ranním balení), takže aspoň trochu jsem určitě spala. Vstávám v sedm a užívám si první ranní paprsky. Udělám si čaj a oproti snu s balením nespěchám, chci nechat vyschnout věci od ranní rosy (což se mi stejně úplně nepodaří) a vyrážím v 8:30.
Ráno je skutečně kouzelné, obloha celá modrá, poslouchání ptáků je jako meditace (ani se mi během sušení věcí nechce číst, radši jen tak relaxuju) a před odchodem si všimnu, že se sem přišly pást tři srnky a ani se mě moc neleknou, kdy se pohnu a odcházím, jen odklušou o kousek dál a pohledem mě kontrolují, jestli jim nechci ublížit.
Zanedlouho přijdu na žlutou značku, která mě dovede na kopec Panna. Stával tu hrad, který nechal postavit Zikmund, poprvé byl husity obléhán neúspěšně, o rok později ho však dobyli. Z hradu nevidím ani nejmenší zbyteček zdiva, zato skály jsou tu krásné, prolezu si je křížem krážem.
Skály na kopci Panna
Pokračuji kolem Rýdečského kamenného vrchu do Tašova, opět si cestu zkracuji mimo značky a celkem už mám zase pocit, že jsem na tom časově dobře. Obědvám na Lucemburkově kopci pod rozhlednou.
Pak jdu po zelené přes Pohoří, Malečov a Sedlo na poslední větší kopec - Vysoký Ostrý. Výhledy jsou odtamtud fajn, ale je to děsný krpál a je zrovna zataženo a navíc tam potkávám zase dost lidí, takže víc se mi pak líbí na louce na vyhlídce Miloslava Draxla, i když výhled je jen na řeku, tam seshora byla vidět Milešovka, Lovoš a další kopce Českého Středohoří.
Rozhledna na Lucemburkově kopci
Výhled na Malečov ještě asi hodinu předtím než se dostanu k Vysokému Ostrému
Vyhlídka a skály na Vysokém Ostrém
Výhled na České Středohoří, vpravo Milešovka
Vyhlídka Miloslava Draxla
Naučná stezka Pod Vysokým Ostrým vede k okraji vyhřátého svahu, kde je přírodní rezervace s příznačným pojmenováním Sluneční stráň, líbí se mi tam pokroucené malé duby. Z cedule si čtu, jaké rostliny, ptáky a brouky bych tu mohla vidět, nejvíc bych si přála vidět dudka, zahlédnu však jen strakapouda, zato asi třikrát. Strakapoud je také průvodcem na tabulích naučné stezky. Až jsem z té fascinace krajinou trochu zabloudila.
Procházím Novou Vsí, na začátku Ústí se podívám na vyhlídku Vlastimila Cajthamla a pak ještě k rozhledně na kopci Sedlo. A odtamtud už to mám jen kousek dolů a přes řeku k hlavnímu nádraží, odkud asi v 17 h odjíždím domů.
Kaplička v Nové Vsi
Rozhledna na Sedle v Ústí n. L.
Výhled z mostu přes Labe kousek od nádraží