Trojhora, Kalich a Panna

3.3. - 4.3.2024

Poprvé po zimě vyrážím na dvoudenní výlet. Vystoupím z vlaku v Ploskovicích a po asi čtvrt hodině přicházím do zámeckého parku. Brána je otevřená, procházím tedy parkem a jsem z něj nadšená - ze stromů porostlých břečťanem, ze zdobených laviček, kamenných dekorací, ze zpěvu ptáků - zní to tu jak v tropickém pavilonu v zoo.

Docela jsem dostala chuť podívat se do zámku, ale nemám dnes tak moc času, tak jsem se rozhodla nechat to na jindy, ale stejně mi to trochu vrtalo hlavou. U hlavního vstupu jsem pak stejně zjistila, že do konce června je zámek uzavřen kvůli “reinstalaci prohlídkových prostor”. Radost mi udělalo, že jsem viděla pávy.

Pak jdu několik kilometrů po silnici a nudnými cestami, až dojdu pod Trojhoru, první dnešní vrchol a první keškování. Ale i bez toho by to byla bomba! Jsem překvapená a unešená nádherou toho místa, skalnatý hřebínek s výhledy je hezky popsán na stránkách geocachingu, dovolím si vložit mírně upravený a zkrácený přepis tohoto textu, protože sama bych to lépe nenapsala:

„Už jste slyšeli o tom, že na území Česka se ukrývá kopec označovaný jako štít? Vězte, že skutečně existuje. Pojmem štít se většinou označují skalnaté, zdánlivě nepřístupné vrcholy ve velehorách, v české kotlině si lidé spojují štíty nejčastěji s Vysokými Tatrami. V souvislosti s Českou republikou se proto zdá být pojem štít neadekvátní až nesmyslný. Jeden štít na našem území ale máme. Ačkoli vypadá nenápadně, je exponovaný přechod jeho vrcholu srovnatelný s poměry na hrotech mnoha tatranských štítů. Najdete ho jihozápadně od obce Třebušín na Litoměřicku, jmenuje se Trojhora a dosahuje výšky pouhých 451 m. Trojhora je vršek, který vám v terénu snadno unikne. Tento nízký sopečný suk, vypreparovaný erozí nad své okolí, zaniká v konkurenci okolních, mnohem vyšších a výraznějších kopců. Netvoří dominantu krajiny a člověk ho obvykle snadno přehlédne. Také v mapě vypadá Trojhora nenápadně, takže zrak o ni většinou nezavadí. Trojhoru nezvýrazňují ani husté vrstevnice, ani značka chráněného území. Skála má typickou sloupcovou odlučnost, ve vrcholových partiích ji porůstají traviny a nízké keře. Poslední výškové metry se zdolávají po příkře ukloněných skalních sloupcích.“

Text o štítu se mi líbí, ale jestli se z geologického hlediska skutečně jedná o štít, to nevím. Zdroje informací, kde se o štítu mluví, jsou www.idnes.cz a Český rozhlas Sever, ne Česká geologická služba.

Na severní straně pod kopcem je pěkný přístřešek, také s ohništěm, ale je to v lese, takže tady mám pochybnosti o tom, že je to oficiální místo k rozdělávání ohně. Pokračuji dál, cestu si zkrátím mimo značené trasy a jdu přes hezký bezejmenný kopeček se skalami. Už se začíná šeřit, takže se rozhodnu přespat právě tady. Večer si opět užívám ptačí zpěv. Nedošla jsem dnes tak daleko, jak jsem plánovala, zbude mi velká část túry na zítřek. Ze spacáku mám výhled na západ slunce za Pannou a mezi stromy více nalevo se rýsuje Kalich.

Naučná stezka Pod Vysokým Ostrým vede k okraji vyhřátého svahu, kde je přírodní rezervace s příznačným pojmenováním Sluneční stráň, líbí se mi tam pokroucené malé duby. Z cedule si čtu, jaké rostliny, ptáky a brouky bych tu mohla vidět, nejvíc bych si přála vidět dudka, zahlédnu však jen strakapouda, zato asi třikrát. Strakapoud je také průvodcem na tabulích naučné stezky. Až jsem z té fascinace krajinou trochu zabloudila.

Procházím Novou Vsí, na začátku Ústí se podívám na vyhlídku Vlastimila Cajthamla a pak ještě k rozhledně na kopci Sedlo. A odtamtud už to mám jen kousek dolů a přes řeku k hlavnímu nádraží, odkud asi v 17 h odjíždím domů.