Stříbrník

Ze začátku dne nemám moc dobrou náladu a ani slunečné počasí na její zlepšení nepomáhá. Nejen, že se na sebe zlobím kvůli zmeškanému vlaku a že musím jít tři kilometry po silnici na začátek plánované trasy, ale taky mě štve, že nové, celkem drahé kožené boty mi promokají vždycky už po pár kilometrech, impregnace ve spreji snad vůbec nefunguje a krémovat by se neměly, protože nejsou z hladké kůže. Stejně jsem to zkusila a štve mě, že je to na nich vidět (do večera to ale naštěstí zázračně zmizí). A zapomněla jsem si vzít foťák, to mi na náladě taky nepřidá (fotím na telefon, ale není to ono).

U Zdislavy se jdu podívat na krásný obrovský smírčí kříž a kousek od něj hledám vyluštěnou mystery keš. Najdu ji a je moc pěkná, na dobrém místě. Na Podještědí začínám díky geocachingu myslet jako na „hrbatej fátrland“, moc se mi tohle označení zalíbilo, i když pro mě to není „vaterland“, neboli „otčina“, ale nějak to vystihuje to, jak se tady cítím, nejsou to žádné velehory, ale je tady tak nějak útulně, pod ochranou Ještědu a ostatních „hrbů“.

Pokračuji asi 3-4 km přes les a přes Žibřidice a konečně se přiblížím ke Stříbrníku. Stoupání není dlouhé, ale je v jednom místě docela prudké, navíc to na mokrém listí klouže, ale stojí to rozhodně za to. Na skálu se dá vylézt snadno, i když značka tam nevede, ani žádné schody nebo zábradlí, o to víc se mi ale líbí. Výhledy jsou úžasné, poznávám Hvozd, podle jeho polohy odhaduji Luž, Jezevčí vrch, Zelený vrch nad Cvikovem, Klíč, Tlustec mezi Jablonným a Mimoní, Ralsko poznám bezpečně, stejně tak Bezděz, trochu váhám, kde je Malý a Velký Jelení vrch a Hamerský Špičák a Děvín, východní horizont nepoznávám a na severovýchodě je vidět Ještěd. Výhled není úplně na všechny strany, některé kopce jsou za stromy, ale je toho vidět dost na to, abych se tady vydržela kochat aspoň čtvrt hodiny. Také mi chvíli trvá, než dokážu udělat fotku na samospoušť (s telefonem to je ještě těžší než s foťákem, který aspoň stojí, když ho šikovně umístím na batoh nebo na skálu), selfie z ruky nemám ráda. A protože svítí sluníčko a mě se nechce hned zase odejít, vytáhnu knížku, kterou sebou vozím do autobusu nebo vlaku nebo pro ukrácení chvíle při čekání na autobus/vlak a ještě si tady asi tak tři čtvrtě hodiny čtu a popíjím u toho čaj s rumem z termosky. Teprve potom si připadám příjemně zrelaxovaně a šťastně (no konečně, že mi to ale trvalo). Nakonec ještě hledám kešku a odpovědi pro geologicky zaměřenou earthcache. Celou dobu jsem tu sama, to je fakt skvělé místo!

Vracím se k rozcestí pod Stříbrníkem, kousíček pokračuji po zelené značce, ale brzy z ní odbočím do lesa a jdu na Útěchovický Špičák. Údajně je na něj lepší přístup ze západní strany, nenašla jsem ale žádnou vyšlapanou cestu. Na vrcholku jsou hezké staré stromy a také mi radost udělá nalezení kešky, dalo mi to zabrat, takže radost je o to větší.

Z Útěchovického Špičáku se rozhodnu trochu si cestu zkrátit přes louku a znovu si užívám krásné výhledy na Ještěd. Cestu zakončím v Hamru na Jezeře.