Embedded Files
14.2.2015
Tento výlet jsme pojali velmi netradičně - jako kombinaci pěšího výletu a běžkování. Je hodně sněhu, takže v některých místech na vrcholových partiích hor se výborně běžkuje, ale nevýhodou je jednotvárnost krajiny. Víc mě lákají skály a vodopády, kolem kterých se ale zase dá chodit jedině pěšky, nebo ještě lépe, jak jsme později zjistili, na sněžnicích. Proto jsme vymysleli tuto bláznivou kombinaci a jak se později ukázalo, nebyl to nejšťastnější nápad. Ale byla sranda.
Autobusem jsme dojeli do Hejnic a vystoupali po zelené tur. značce přes Ferdinandov na rozcestí Pod vodopády. Čím víc stoupáme, tím zajímavější pohledy na zasněženou krajinu se nám nabízejí.
Zmrzlá krajina, most přes potok Černý Štolpich
Po žluté zn. pokračujeme k vodopádu Velký Štolpich, je tu nádherně, místy jsou na povrchu sněhové pokrývky "diamanty" - tj. kousky ledu opadané z omrzlých větví stromů, jak stoupáme, postupně diamantů přibývá. Vodopád je hodně pod sněhem, skoro nic z něj není vidět, přesto je to velmi fotogenické místo a má své velké kouzlo.
Lávka pod vodopádem
Rozcestník - Velký Štolpich - vodopád
Potom pokračujeme k rozcestí Na Žďárku, obouváme bežkařské boty a připínáme na ně běžky, ale zjišťujeme, že mimo upravené používané stopy se skoro nedá jet. Sníh je na povrchu zledovatělý a i při mírném stoupání kloužeme zpátky. Postupujeme kupředu jen velmi pomalu. Je nám už jasné, že plány na zdolání Jizery a Smrku budeme muset nechat na jindy.
Pohled na Jizeru
Po půl hodině se dostáváme na bežkařskou trasu, kde nám to jede bezvadně. Netrvá to ale dlouho a odbočíme k Poledním kamenům (po žluté zn.), přezujeme se a dál pokračujeme zase v pohorách. Při každém cca pátém kroku se zaboříme do sněhu a narazíme na ledovou povrchovou krustu. Bojím se, že si jeden z nás zlomí nohu, nakonec je z toho naštěstí jen nepočítaně modřin, ale nic vážnějšího. Potkali jsme tady dvojici na sněžnicích, chvíli sledujeme jejich stopu, ale pak se nám ztrácí. Nemůžeme najít ani značku, proto usedáme k odpočinku a posilnění svačinou a nalehko, bez batohů a běžek se vydáváme na krátké průzkumy. Najdu lesní cestu (také bez značky, ale víc zledovatělou, takže se to neboří pod nohama) a průsek lesem, který vede až k Poledním kamenům, kde je náš další cíl.
Polední kameny zdálky
Polední kameny jsou parádní, je tu známý Dvojitý viklan a nedaleko Emilova věž, Drbny a Půlený kámen. Na vrcholcích skal šíleně fouká, mám pocit, že mě vítr shodí. Také při sestupu ze skal hledáme značku. Potkáváme dalšího člověka se sněžnicemi, trochu sarkasticky se nás ptá, jak se nám jde (poté, co nás viděl bořit se, prokopávat si stupy na nohy ve svahu a klouzat se po botách i po zadku). Aspoň nám pak radí, kudy jít a mává na nás shora ze skal.
Polední kameny - nejhezčí místo z výletu
Netrvá to dlouho a dostáváme se na Frýdlantské cimbuří. Zdoláme několik klouzavých nebezpečných úseků (tou pěšinkou okolo skály se vůbec neodvážíme, raději lezeme přes skálu vrchem) až k samému vrcholku (s kovovým žebříkem a křížem), ale těsně před ním couvnu a dál nejdu - na skále je souvislá vrstva ledu a bylo by to moc nebezpečné. Uděláme posledních několik fotek a rychle se vracíme mezi stromy - do závětří. Kousek pod vrcholem svačíme a fotografujeme "diamantový strom".
Diamantový strom
Frýdlantské cimbuří - vrchol
Tady dál už se nám jde pohodlně, protože je tu vyšlapaná cesta a skoro vůbec se neboříme. A hlavně je tu už narušená ledová povrchová krusta. Sestupujeme po žluté značce, kolem nás létají ledové bomby z větví, jedna z nich mě praští do hlavy. Čím se dostáváme do nižších poloh, tím menší kusy ledu okolo nás padají, až jsou to nakonec zase jen neškodné malé diamantíky.
Protože poslední autobus už nám odjel a do odjezdu vlaku máme dost času, uděláme ještě dvě krátké odbočky, a to na skálu Hajní kostel (odkud je skvělá vyhlídka na Frýdlantské cimbuří osvětlené zapadajícím sluncem) a k vodopádu Černého potoka. Jsem už hodně unavená a ještě zbývá 3,5 km, ale protože je to stále jen z kopce, uteče to příjemně rychle.
Pohled na Frýdlantské cimbuří z Hajního kostela
Vodopád Černého potoka
Poslední dobrodružství zažijeme při přestupování z vlaku na vlak v Raspenavě - nastoupili jsme do zadního vagonu a všimla jsem si, že tato část jede zpět (směr Hejnice a Bílý potok) a bylo potřeba rychle vyběhnout a zalézt zpátky, tentokrát však do přední části, která mířila do Frýdlantu. Všechno nám to vyšlo, konec dobrý, všechno dobré.
A zbytek té plánované velké akce budeme muset projít/proběhnout jindy.
Page updated
Google Sites
Report abuse