28. června 2017
Dnes byl šťastný, přešťastný den.
Nejprve Matěj našel ve schránce TŘI pohledy (dokonce od různých lidí!). Hrozně moc děkujeme Jano, Hanko, Péťo, že v tom jste s náma. Odměna vás nemine. Díky neúprosné logice, jejíž principy jsem vysvětlovala již dříve, se počet čtenářů mého deníčku vyšplhal už na (5 pohledů x 2) 10!
To už je skoro na bestseller, kdyby se ovšem prodával. Takhle je to bestreader. Jen ty pohledy od dědy se pořád někde toulají, nebo plavou v moři. Ale tak ještě je dost času na zopakování pokusu.No pak jsme s pohledama v kapsičce utíkali za Mirinou. Ode dneška je to opět Miri, protože konečně spustila Matějovo očkování. Navíc za těch deset dnů se jí to rozleželo v hlavě a usoudila, že Matěj vidí a slyší.... (řada významných teček), takže už necítila potřebu hnát nás zpátky k doktorce na otestování jeho smyslů. Jako mezi náma on nejspíš vidí líp než já, ale to jen tak na okraj.
Při zpáteční cestě Matěj svolil, že se poveze v kočárku, což bylo další šťastné znamení, protože venku je cca 40°C a nést ho by byl asi můj konec, i když jsem se na to připravovala celý den, hodně jsem se najedla, průběžně pila, dopředu se vydýchávala a samozřejmě neopomněla na strečink (doopravdy). Ale na tenhle fyzický výkon se vážně moc připravit nedá.
Všechno tohle štěstí se se událo během jediné hodiny, když tu jsem zahlédla jeden z těch speciálních stánků, co jich je tu jenom v Rehovotu přibližně tisíc- na miniaturním prostoru je ke koupi vše od žehlícího prkna přes nafukovací narozeninové balónky, klimatizaci, plastové krabičky na jídlo, umělé květiny, no prostě VŠECHNO. Nechápu, jak se ty stánky můžou uživit, protože jsou jeden vedle druhýho.
No a já si řekla, že když je ten šťastný den, tak že prostě koupím ten kýbl na mop, který už tři týdny marně sháníme (jako vážně, tři týdny). Pan prodavač uměl anglicky jenom vrtět hlavou, ale já se nenechala odradit, nasadila všechny své pantomimické schopnosti (no, moc jich není, ale už se docela zlepšuju), a prostě jsem se s ním domluvila.
Dokonce jsem mu i rozuměla cenu, ale přišla mi tak nesmyslně nízká (25 šakalů, tj asi 150kč), že jsem tomu nemohla uvěřit. Taky mě zmátlo, že pán říkal anglicky 55, ale bylo na něm vidět, že si není jist sám s sebou, ale snaha se cení.
No zkrátka dnešek je dnem výher nad poštou, těžkopádným zdravotnickým systémem a jazykovou bariérou.
P.S. Prosimvás to číslo 1/20 v naší adrese je dost důležitý, je to důležitější než naše jméno!! Tati!!!