Purim 2020

5. března 2020

Nejdůležitější zpráva: Podařilo se mi zrušit mojí Izraelskou životní pojistku, kterou jsem si nechtěla pořizovat. Nakonec to trvalo jen 5 týdnů, 11 emailů, 2 návštěvy banky, 1 schůzku s týpkem, o kterém vím jen to, že se jmenuje צחי סלע a pomohl mi přeložit a vyplnit toto,

Ponaučení pro příště: Když převádíte peníze z nějaké země, nečekejte na VOLBY. Ano, volby, již třetí v průběhu jednoho roku, stále s podobným výsledkem, nejasným koncem a patovou situací, protože s obvyklým vítězem Netanyahuem se nechce nikdo bavit, když má na krku troje obvinění z korupce. A přece stále vítězí, ač je proti němu soustavně vedena kampaň a on nikdy neodstoupí, nikdy.

Kromě voleb plní noviny další dvě témata. Semtam nějaká bomba, sestřel, výbuch v Sýrii, kousek od Golan, kam jsme chtěli jet na dovolenou. Naši první dovolenou po asi 5 letech. Ne, ty občasné nájezdy do Čech, kdy máme rozplánovanou každou minutu, nejsou dovolená. Protože v Izraeli se nedá plánovat vůbec nic, čekali jsme s rezervací ubytovaní hlavně kvůli počasí do poslední chvíle. Zarezervovali jsme apartmán dva dny před plánovaným odjezdem. Noc před odjezdem něco vybouchlo kousek od hranic. Ubytování už zrušit nešlo, auto bylo pučený, zásoby jídla zabalený, prostě jsme se sebrali a jeli.

První noc mě vzbudily otřesy baráku. Už vím, že otřesy baráku obvykle znamenají válku, nějaký rakety, nebo prostě nějakej průser, takže jsem hodně rychle byla vzhůru a zapřísáhla se, že na další dovolenou už nikdy, nikdy, nepojedu někam, kde je válka. Šumava to jistí. Čekla jsem zprávy, nikde nic, všude klid. Co teda otřáslo barákem ve 4 ráno? Mates. Spadl z postele.

Dovolenou jsme nakonec přežili všichni, Mates o pádu ani nevděl, a o válce už vůbec ne. Takže to byl náš poslední výlet na Golany, který byl jinak fajn.

Mt.Hermon se sněhem a migrující jeřábi a jeden z mnoha vodopádů, i které v tomhle ročním období není nouze

A Gamla, která se nikdy nemrzí. Pro zajímavost sem dávám svou fotku z února a fotku z Google, počítám tak z konce dubna.

To byla naše dovolená, a teď nás čeká...zase Purim.

Izraelci Purim milují. Je to příležitost oblíct sebe i děti, mimina nevyjímaje, do pošahaných kostýmů a rozplývat se nad tím, čí kostým je pošahanější. Pro připomenutí a ilustraci, co myslím slovem pošahaný, přikládám opět Honzu minulý rok.

Když mi ovšem několik lidí velmi nápadně naznačilo, že když Matěje nenavlíknu do pošahanýho kostýmu, bude mít doživotní trauma, znervózněla jsem a nějaký kostým pro Matěje začala taky shánět. Ale co? Kostým benzínové pumpy nebo semaforu se tu nedá sehnat. A tohle jsou dvě Matějovy nejmilovanější věci na světě. Moje dilema nakonec rozlouskla Zenre, naše ex chůva, která prohlásila, že ona svoje dítě do pošahanýho kostýmu rozhodně navlíkat nebude, takže Matěj nebude jediný chudák v celičkém Izraeli, který bude vypadat o Purimu normálně.

Pravda je, že všechny purimové oslavy nad 100 lidi, takže všechny, byly zrušeny kvůli corona. A to se dostávám k třetímu tématu, který plní novinové titulky. Jak jinak. I tady ho máme. V naší laborce zatím corona virus vede 2:0 na lidi. Dvě kolegyně uvízly někde po cestě z dovolené, protože Izrael je od včerejška uzavřený mj. pro cestující z Německa, Švýcarska a Rakouska. A když říkám uzavřený, myslím uzavřený. Žádné dojedu to vlakem, dojdu pěšky, neexistuje. Izrael je ostrov s jediným přístupem přes letiště. Tududum.

Jasně, asi tím možná neonemocníme, a když, tak se asi možná rychle vyležíme.  Ale jestli zavřou Weizmann a nebudeme moct do práce, jestli kvůli nějaký blbý náhodě skončíme i s Matějem v domácí karanténě, jako už několik tisíc lidí tady, jestli se Ben Gurion nebo Václav Havel uzavřou pro lety z Izraele, bude nás to hodně bolet. Už sem ani nedávám svůj aktualizovaný Final Countdown. Čtyři týdny jsou ještě sakra dlouhá doba.

Jo! A Matějovi jsou tři! Ještě jsme to nestihli oslavit a od včerejška platí i zákaz shromažďování, takže bohužel musíme zrušit tu mega párty co jsme plánovali, to je škoda. Ale dort bude. Semafor nebo benzínová pumpa, samozřejmě.