Embedded Files
Při srovnání fotografií, jež od sebe dělí právě jeden rok, je patrné, že oba kluci mají letos víc vlasů. Jinak v podstatě žádná změna.
1. června 2018
Narozeninová chalva
Po loňském fiasku s narozeninovým dortem jsem se letos uchýlila ke značně jednoduššímu řešení a oslavnci jsem pořídila, co jiného než, chalvu.
Po bujaré oslavě jsme uskutečnili předšabatový výlet do Telavivské čtvrti zvané Sarona. Matěj si tam zamiloval vytuněný prolejzačky, a když po třech hodinách blbnutí konečně usnul, ocenili jsme my dva kryté tržiště.
Trh v Saroně je takový hipsterský doupě, až sem vezmeme Matouše, bude jistě nadšen.
Když si pak Honza při obědě vzpomněl, čím mu je pojem trh Sarona pořád tak povědomý, totiž že zde kdysi proběhl teroristický útok, a když pak vygooglil, že to až tak kdysi nebylo, že to vlastně bylo v roce 2016, tak jsme rychle dojedli a šli jsme zase ven.
Sarona je taková oáza koloniálních domků a parků uprostřed Tel Avivu.
Na zpáteční cestě se nám o tříhodinovou zábavu postaraly izraelské dráhy, když kvůli požáru na trati přerušily dopravu do Rehovotu. Z celé situace jsem si odnesla ponaučení, že když v monologu strojvedoucího rozumím jen slovu vlak, mám následovat dav. Problém ovšem nastává, když dav vůbec netuší, co má dělat. Takže ty tři hodiny vypadaly tak, že nejdřív dav vystoupil z vlaku, čekal na peróně, potom nastoupil do jiného vlaku, čekal, potom z toho jiného vlaku zase vystoupil a šel na autobus, čekal na neexistující autobus, potom se zase vrátil na nádraží a nastoupil do třetího vlaku, čekal, a pak se nakonec dostal domů, díkybohu.
Při čekání na neexistující autobus teda jeden autobus přijel, prázdný, ale řidič měl podle rozpisu jet do nějakých Kotěhůlek, rozhodně né do Rehovotu. Rozlícený dav ho začal přesvědčovat, že do Rehovotu prostě musí jet, protože tam my všichni potřebujem, a na nějaký Kotěhůlky mu serepes. Dav byl sto nebohého řidiče zlynčovat, autobus unést, a do Rehovotu zkrátka dojet, řidičův život v poslední chvíli ale zachránil zřízenec drah, který nás jen tak mimochodem přišel informovat, že se máme vrátit zase na nádraží, že nějaký vlak přeci jen pojede.
Ceou dobu jsme samozřejmě vláčeli Matesa v kočárku nahoru, dolů, doleva, doprava. Při čekání ve vlacích se naštěstí vyblbnul na schodech, který zdolal čtřicetdevětkrát, nahoru, dolů, nahoru dolů.
Už NIKDY neřeknu křivý slovo o českých drahách. Přísahám.
7. června 2018
Mazal Tov
Mazal tov! Matěj má další sestřeničku! Gratulujeme!
Další sestřeničku Barunku. Další Barunku Benešovou. Jak je Matěj bude rozlišovat to nevím, nemá to chudák jednoduchý. Doufám, že žádná třetí sestřenice téhož jména už nás nečeká, a teď mě napadá, že ani potenciální bratranec Matěj není úplně dobrý nápad, tak bych touto cestou chtěla poprosit svého originálního bratra, aby na toto jméno zapomněl.
Letošní rok je vůbec velmi úrodný, Matěj očekává šest kámošů nebo nevěst. Zatím to teda jsou samý nevěsty, jako nic proti nevěstám, ale aspoň jeden parťák by bodnul.
Na památku dne, kdy se nová a čerstvá Barča narodila, Matěj vytvořil svůj první obraz. Jedná se o malbu na papír rukama, s aditivem vlastních slz, protože mu zrovna rostly zuby, no prostě nálada pod psa, na závěr olíznutá Yonatanem.
Jinak jsem byla jako zasloužilá matka požádána o sdílení a předávání zkušeností nastávajícím/čerstvým rodičům, když už jich je mezi mými čtenáři tolik. Tak bych se ráda vyjádřila k problematice růstu zubů. Když jsem byla malá, myslela jsem si, že dětem rostou zuby třeba týden, musí se to přetrpět, a pak je klid. Teď už jsem velká a vím, že zuby rostou měsíce. A klid není nikdy. Nikdy.
Z jiných soudků: Červená jede. Letos o několik týdnů dřív, než loni. To proto, že máme za sebou nejteplejší květen v historii měření Izraele. Ano, vím, ČR má za sebou taky děsně teplý květen. Byl teplý asi tak jako únor tady ❤.
A to je vše, zítra jdeme na izraelskou svatbu, tak oprašujem tenisky, abysme za Matějem vydrželi běhat celý den.
Dokázala jsem sehnat nažehlovací záplaty na Matějovy prošoupaný kolena, tak už nemusí lézt nahý. Prodavač teda uměl anglicky, tak to mám jen za půl bodu, ale i tak jsem na sebe pyšná.
8. června 2018
Svatba
Izraelské svatby bývají pojaty velkolepě a zve se na ně každý, kdo jde okolo, proto jsme na svatbu Honzovy kolegyně, jejiž jméno neustále zapomínám, byli pozvaní i my. Čekala jsem velkou párty plnou hudby, jídla a pití, ze které budeme muset trapně odejít dřív, protože jako správní rodiče bereme ohledy na naše miminko a nechceme ho vystavovat nadměrnému hluku příliš dlouho.
Překvapivě se jednalo jen o oběd, zákusek, a pak se šlo domů, dokonce jsme ani neodcházeli první. Musím vysvětlit, že svatby v Izraeli jsou dvojího typu- buď obřad s náboženskými proprietami za účasti rabína, anebo, když se nechcete učit Tóru nazpaměť i pozpátku, skládat zkoušky před rabinátem a vůbec si vlastně nejste jistí, jak to s tou vírou máte, se odletíte vzít na Kypr, a pak to s kámošema v Izraeli oslavíte. Tak my jsme byli na druhém typu svatby, a Izraelci prostě asi neuměj pařit.
Hned u vstupu nás skásli. Do trezoru se vhazovaly obálky s penězma. Kdo zrovna zapomněl hotovost, mohl vyplnit připravený šek. Pro zkrášlení šeků a obálek byly připraveny všemožné třpytivé nálepky a ozdoby.
Po naprosto nudných a nezáživných proslovech celé rodiny, kterým nevím, proč se lidi okolo smáli, protože mě na nich nepřišlo vtipnýho zhola nic, už se nic nedělo. Největším zážitkem pro nás tak byl první Matějův krok. Možná dva.
Reputaci vylepšovalo jídlo. Na obrázku grilované koule z mleté asi ryby a palačinka s lososem.
Myslela jsem si, že fotím nevěstu a ženicha, ale jak se později ukázalo, je to nevěsta a nějaký kluci. Další fotka není optickým klamem využívaným ve filmech s hobity. Honza je opravdu cca o půl metru větší, než jeho kolegyně. A dále v detailu Matěj, protože mu to slušelo. Chvíli, než po kolenou vybral všechny louže a bláta.
Taky jsem tam byla. Zlatíčko si právě myje ruku v mym pití.
Matěj, Matěj jede. Teda de. Skoro.
Květinářky uvazovaly hostům z živých květin čelenky, náramky, spony do klopy. Teda spony na košile, klopy se tam nevyskytovaly, jelikož oblek neměl nikdo. Můj náramek nepřežil zpáteční cestu, Matějovi došly hračky.
Svatba se odehrávala v Jeruzalémě, na archeologickém nalezišti římské vily. Mozaiky byly vlastně skoro stejně tak zajímavé, jako Matějův první krok. Honza u nich Matěje uspával v kočárku.
Složení Honzovy laborky je značně genderově nevyvážené. Má to těžký.
Rodinné foto se spícím Matějem v pozadí.
Honza bedlivě naslouchá, jestli uslyší Matějovo první slovo. Mě totiž předevčírem volala uvědomělá sestřička z Tipat Halav a zjišťovala, jestli už Matěj začal mluvit. Nezačal. A já jí lhala. Dostanu se do pekla. A víte co, je mi to jedno. Matěj rozumí velmi obstojně češtině a angličtině, možná líp než já. A já ho nebudu tahat po ruských doktorech jenom proto, že podle tabulek má říkat dvě až tři slova.
A ještě ty Marějpvy kroky. Nahrávka je nekvalitní, snad to ještě někdy zopakuje, ať ho můžu nafilmovat pořádně.
Tak to byla naše první izraelská svatba. Třeba nás ještě nějaké další Honzovy kolegyně na nějakou pozvou, ať si můžeme udělat ucelenější obrázek o tom, jak to obvykle chodívá.
23. června 2018
Padesátý devátý šabat
O našich šabatových programech už byl dokonce natočen i dost slavný seriál, tady je z něj výňatek...
***doufám, že mi to zas Big Googler nezcenzuruje jako to koupání Matesa ve vaně..jestli tohle cenzoři čtete, tak je to Game of Thrones, série č. 7 a ocitované zrdoje se nemažou! A neni tam nikdo nahatej, tak to nechte být!***
A v baráku sou furt švábi. Svojí hebrejštinu pořád pilujeme k dokonalosti, ale na tohle zjištění jsme jí ani moc nepotřebovali.
No, co dodat, Matouši, přiletíš v pravý čas! Už se na tebe těšíme.
Page updated
Google Sites
Report abuse