Andělé

20. února 2020

Moje kniha má zatím jenom 260 stran (ano, je to tak. Formát A4.), tak ještě musím dopsat nějaký balast, aby to stálo opravdu za to.

V Kibucech jsou děti dokonce "majetkem" všech, takže se odevzdávají do školek na začátku týdne, a vyzvedávány jsou o víkendu. Aby jeden den pobyli s těmi lidmi, kterým se říká rodiče. Kibucy jsou takové komunistické experimenty, které už naštěstí zanikají, ale ve čtyřicátých letech to s nima vypadalo fakt slibně a komunisti v Československu díky jejich přístupu "všechno je všech", mohutně podporovali Izrael v jeho začátcích. Myslím co se vojenského vybavení týče. Když soudruzi u nás pochopili, že v Izraeli se žádná revoluce nekoná, a že zůstane jenom u těch pár kibuců, jejich zájem zase opadl. Ale izraelský vděk přetrvává, proto nás Izraelci mají hodně rádi.

Aby se dětem vykompenzoval nedostatek času strávený s rodiči, v každém městě existuje přehršel mega super hřišť, na který už asi nikde jinde na světě nenarazím. Tohle je jen malá ukázka toho, co se nachází v docházkové vzdálenosti od našeho baráku.

Napíšu teda něco o Izraelčatech. Děti to v Izraeli nemají lehké. Od třech měsíců jim jdou oba rodiče do práce, takže miminkům nezbývá, než si zvyknout od rána do večera ve školce, 6 dnů v týdnu. Každý půl rok školku musí změnit, protože každá školka je specializovaná na jinak staré děti. Školky jsou doslova na každém rohu a i tak jsou přecpané. Prorože Izraelci mají průměrně cca 3x víc dětí než české rodiny. Umíte si to představit? Všude samý..děti.

No připravte si v knihovničkách hodně místa. Abych čtenáře navnadila na tištěnou verzi deníčku, kterou si mohou pročítat každý večer u krbu, přikládám návrh obálky, jak bude asi vypadat. Název zatím poslední verze eXIIb svědčí o tom, že nejsem úplně výtvarně zdatná a s tou obálkou hodně bojuju.

Rodiče jsou taky dost benevolentní, co se výchovy týče. Já to svým způsobem chápu, první týden co jsme Matěje strčili k chůvě, jsem mu každý den koupila novou hračku. Špatný svědomí, no. Ale dělat z dětí nevychovaný spratky taky možná není cesta.

Jako asi takhle, kdybysme žili v Norsku, tak už jsme s Honzou nejspíš dávno za katrem, protože např. tuto sobotu jsem dala Matějovi na zadek...považte...a ještě na veřejnosti... Nebudu se obhajovat, já nemám problém ho plácnout, když na mě hnusně řve a válí se vzteky po zemi. To plácnutí přes zadek vidělo několik lidí, pár se pohoršeně otočilo aby té hrůze nemuselo přihlížet, a jedna ženská na mě začala něco křičet. Bohužel jsem její výchovné rady nepochytila, protože na mě řvala hebrejsky, tak jsem jí v klidu mohla poslat do prdele a pokračovat ve SVÉ výchově SVÉHO dítěte.

Jenomže pak jsem si v práci v kanclu všimla obrázku, který kolegyně dítě doneslo ze školky, a... je mi těch oprsklých malých Izraelčat líto.

Obrázek se jmenuje Blue angels a to, že takhle 5letý dítě nakreslí anděly, mi přijde smutný.

Prostě ty hřiště nám budou chybět, no.

Page updated

Google Sites

Report abuse