Embedded Files
20. srpna 2018
Tak sme zpátky. Návraty z dovolené jsou vždycky těžké, a když se vracíte do pouště,
Matěj z naší dovolené totiž vůbec nebyl nadšený, dokonce byl spíš naštvaný, že jsme ho vytrhli z jeho izraelské rutiny. U dětí starších půl roku je moderní říkat, že brečí proto, že jim rostou zuby. Takže Matějovi rostly zuby celé 3 týdny a 3 dny, co jsme byli v Čechách. Navíc ho nikdo, vůbec nikdo, nenaučil mluvit ani chodit. Řiká teda čiči, když vidí kočku, kočky on miluje.
Sice nemluví naší řečí, ale číst umí obstojně. Za ten dramatický přednes by angažmá v Národním mělo být samozřejmostí.
platí to dvojnásob.
Kolegové v práci se tvářili, že mě i rádi vidí, dali to najevo tak, že chvíli mluvili anglicky. Roni mě informoval, že válka má zpoždění, a že se odkládá na příští rok. Příští rok teda začíná za 14 dní, ale to už se chýlí ke konci léto, a tady se válčí výhradně v létě, tak možná myslel příští léto. Erez mi řekl, že po dovolené vypadám zrelaxovaně, což byl vtip, on je takový šprýmař, protože já jsem po dovolené všechno, jen ne zrelaxovaná.
Při návratu do Ásie jsem se jako ostřílená cestovatelka předvedla hned ve frontě na odbavení zavazadel, když jsem v ní zapomněla náš kufr. Kufr zapomenutý kdekoliv nemusí být žádný problém. Kufr zapomenutý ve frontě plné Izraelců je průser. Mega průser. Ke svému zavazadlu plnému piškotů a Pampersek jsem se přihlásila asi tak 90 vteřin před evakuací terminálu 2 letiště Václava Havla. Tolik vyděšených lidí pohromadě jsem nikdy neviděla. Omluvila jsem se hebrejsky a anglicky jsem řekla, že sem prostě blbá. Ve frontě ale byli skoro výhradně ruští židé, takže mi nerozuměli. Ale když si všimli, že kočárek, který tlačím v tom zmatku před sebou zeje prázdnoutou, nejspíš jim došlo, že zapomenuté zavazadlo je můj nejmenší problém, a odpustili mi.
Matěje sem sice nikde nezapomněla, on jen veškerý čas na letišti prochodil sem a tam, ale moje spanilá jízda pokračovala v letadle, kde jsem ztratila naše pasy. Při jejich hledání jsem přemýšlela, jestli nás z Izraele deportujou všechny, nebo se ustrnou aspoň nad Matějem a šoupnou ho do nějakýho kibucu, a jestli se se mnou Honza rozvede ještě dneska. Tentokrát mi přehnaná všímavost izraelského lidu ale pomohla, pohozené pasy spolucestujícím neunikly a naštěstí nám je vrátili.
Ve stínu těchto událostí se nevypnutý a při vzletu letadla zvonící mobil (můj mobil, jasně že můj), jeví jako naprostá drobnost.
Domnívat se, že doma (nastal čas připustit si, že Matěj je v Izraeli doma) mu zuby najednou přestanou růst bylo liché, takže... PANEBOŽE JAK DLOUHO JEŠTĚ??!!
Měli jsme štěstí, Matěj si v letadle zdřímnul na celé dvě hodiny. Zbývajících 120 minut letu sice k demolici letadla zcela postačuje, ale byli jsme vybaveni tolika novými hračkami a knihami, že ani náš Matěj nestihl nic zničit. Hodinové proplétání letištěm a následnou cestu vlakem do Rehovotu už snášel o poznání hůř, protože mu nejspíš bylo blbě ze všech těch piškotů, co jsme do něj ve snaze uplatit ho nacpali, ale nám křik nevadí, my si na něj za ty tři týdny dovolené už zvykli a jsme k němu zcela hluší.
Page updated
Google Sites
Report abuse