17. září 2017
Konečně nastala ta památná chvíle, kdy Honza nepotřeboval psát granty, já nepotřebovala k doktorovi s uchem a Matěj nepotřeboval probdít noc, tak jsme se mohli zase po dlouhé době vrhnout do víru Izraele. NAVÍC předpověď počasí byla velmi slibná- pouhopouhých 31°C a dokonce 1% pravděpodobnost deště, no prostě šabat na výlet jako stvořený. No a nejhorší je, že to ani nemyslim ironicky.
Nakonec jsme se rozhodli pro výlet do sousedního města Ramly, prostě proto, že je to kousek, jede tam vlak, a je tam několik zajímavých budov a taky starobylé cisterny na vodu, ve kterých se dá plout na loďkách.
Důkaz místo slibů- zatažené nebe = ochrana před sluncem. Zatažené nebe s vláčky = dvojitá radost pro Honzu. Popravdě takový pohled se nám nenaskytl už přibližně přesně 4 měsíce. Šmouhy se mi nechce umazávat, to bych taky nedělala nic jinýho. Prostě si k vánocům koupim novej foťák, co naplat.
Matěj jel naposledy vlakem před měsícem, to byl ještě malé miminko.
Ramla je město s nezanedbatelnou muslimskou minoritou a možná právě proto vypadá tak, jak vypadá. Převažují ruiny a odpadky. Je to hrozná škoda, protože budovy určitě bývaly krásné.
Jedna ze dvou hlavních atrakcí Ramly je podzemní cisterna na vodu z 8.stol. Návštěvníci si můžou půjčit loďku a proveslovat si cisternu křížem krážem.
Matějův kočárek loďka pochopitelně nepojmula, ale zážitek z plavby jsme Matýskovi nemohli odepřít, tak si vše užil v manduce. Voda v cisterně sahá někam po pás, tak kdyby nás Honza vyklopil, asi bych se neutopila, a o miminkách se říká, že uměj plavat od narození, takže jsem se vůbec, ale vůbec nebála. Na obrázku nahoře cisterna zvenku, uprostřed sídliště.
Honza maká, já s Matějem se vezem.
Druhá ze dvou největších pamětihodností v Ramle: Věž ze 13. století, dříve minaret Bílé mešity, kterou asi zničilo zemětřesení. Věž má údajně jen 119 schodů, já si teda myslim, že jich bylo minimálně 989, aspoň podle toho, jak ještě dva dny po výšlapu (ne)můžu chodit. Budiž mi k dobru přičteno, že podle Honzy má Matěj už určitě aspoň 10 kilo.
Honza kupuje lístky v infocentru. Je asi zřejmé, že v tomto infocentru, stejně jako v celém městě, pohledy jako obvykle k dostání nebyly. Vstup do věže rámován arabskými nápisy. Bohužel ovládáme jen hebrejštinu, tak jsme si důležité sdělení tentokrát nemohli přečíst.
Pohled z věže na ruiny mešity. Škoda že si někdo nedal tu trochu práce, aby posekal trávu a zpřístupnil zbytky mešity veřejnosti, vypadala zajímavě.
Matěj leze ze 119 schodů. Miminka určitě umí chodit ze schodů od narození, takže jsem se vůbec, ale vůbec nebála.
Pokračuje Ramla ve vší své parádě.
Ruiny původní mešity, bohužel nepřístupné.
Staré město, nebo spíš jeho zbytky.
V Ramle je také trh, koupili jsme tam Otesánkovi banány, ale pak jsme museli předčasně uniknout, s kočárkem jsou trhy za trest.
Po prohlídce města se nějak stalo, že vlak měl jet až za 2,5 hodiny, tak jsme stihli i oběd v bistru. "Číšník" nebo jak tu osobu nazvat, uměl anglicky jen slovo humus, tak jsme si dali humus. Pak ještě zmrzlinu v cukrárně, ta se jim povedla, a pak jsme po těch 2,5 hodinách na nádraží zjistili, že vlak nejede kvůli nějakýmu problému na trati. Museli jsme na autobus. My s Matějem neradi autobusem jezdíme, protože když má nějaký problém, tak ten problém se v autobuse řeší výrazně hůř, než ve vlaku. Ale nebylo zbytí.
Autobus měl jet každou půl hodinu, a když jsme přišli na nádraží 4 minuty před jeho odjezdem, byl už pryč. Ony meziměstské autobusy tady jezdí takovým speciálním způsobem- ze startovní stanice vyjedou dle jízdního řádu, a pak už na ten jízdní řád zcela kašlou. Měli jsme štěstí, že zrovna nebyla nikde zácpa, tak autobus projížděl stanicemi dřív než měl. Další autobus jel o 8 minut dřív, ale už jsme byli chytřejší a počíhali si na něj. Výhoda byla, že cestu trvající 48 minut jsme ujeli za 24 minut, tak si asi umíte představit, jak to vypadalo. Matěj měl radost, že to trvalo takovou chvilku, a že nestihl nahlásit žádný ze svých obligátnch problémů. Zkrátka vykakal a najedl se až doma.
Tak to byl náš šabat plný zážitků.