Embedded Files
4. května 2019
Děkuju všem, kterým jsem sešla z očí, ale ne z mysli, a popřáli mi k narozeninám. Oslava byla bouřlivá a dokonce jsem dostala dva dorty.
Nejhustší dárek pro mě ale byl, že dort, který jsem dostala v práci, jsme nesnědli na plastovém nádobí plastovýma lžičkama, ale na normálních talířcích. Přispěl k tomu fakt, že laboratorní zásoby plastového nádobí došly...nebo je někdo schoval? Každopádně se mi potom moje přání líp prosazovalo. I když nikdo nechápal a nepochopil, co mám proti plastovému nádobí, který přece používáme každý týden na group meetingu a pak to všechno vyhodíme do koše, mně je z toho vždycky úplně špatně. Tak jsem poprvé v životě viděla Izraelce mýt nádobí.
Krom toho, že jsem teď blíž sedmdesátce než nule, jak mi ochotně spočital kolega Roni, který je takový narozeninový autista a každý den nás updatuje o nové narozeninové výpočty, jsme o víkendu podnikli patrně předposlední izraelský výlet v tomto roce (myslím rok 5779 pochopitelně). První teplá vlna se na nás přiřítí v pondělí, a s ní to asi definitivně odpíská letošní rekordně dlouhá zima.
Tu fotku brouka a rozkvetlou opuncii sem dávám proto, že je to focený na mobil a překvapilo mě, jak pěkně fotí. Holt nový koště.. už ho mám 14 dnů a zatím má jen ZLEHKA prasklý ochranný sklo, to je dobrý skóre.
Konec zimy mě docela štve, ten půl rok jsme si s Matějem hodně užívali, každý den nám trvalo přes 2 hodiny, než jsme na cestě od chůvy vymetli všechna hřiště. S tim je teď konec a Matěj mě doma asi sežere.
Protože v Rehovotu pořád nejezdí vlaky (ne, nevěříme, že ta výluka někdy skončí), na ten předposlední výlet jsme jeli autobusem. A všimli jsme si v něm, že zastávky jsou uvedeny kromě hebrejštiny nově taky v arabštině, a co nás potěšilo ještě víc, taky v ANGLIČTINĚ! Víte jaký to je, moct si přečíst kam jedete? Nevíte, protože jste nikdy 721 dní nestrávili marným bojem s něčím, čemu nejde rozumět, a už vůbec to nejde číst.
A tím se dostávám k nejdůležitějšímu faktu tohoto pamfletu- tadá, za malou chvíli to budou přesně Dva roky našich izraelských prázdnin! Možná uspořádáme oslavu pro hrstku Čechů, která tu úpí s náma, a pustim jim to video jak Izraelci myjou nádobí, protože tomu nikdo nemůže uvěřit, že se to vážně stalo.
Celým Izraelem se teď znovu rozezní sirény, ale tentokrát proto, abysme si všichni připomněli padlé vojáky a oběti terorismu. Vojáků, kteří letos umřeli, abysme i my byli v bezpečí, je 95 a počet obětí terorismu vzrostl o 16. O čtyři tento víkend, když je zabily čtyři rakety, co z celkových osmiset unikly Iron Domu.
Dny smutku po setmění vystřídá nejradostnější svátek- Den nezávislosti, tedy založení Izraele. 71! Hodně štěstí a zdraví, Izraeli!
12. kvčtna 2019
Zatímco celým Izraelem otřásaly salvy oslav narozenin státu, my si sbalili švestky vč. Matěje, pučili auto a vyjeli na sever. Zabalit si na celé tři dny dovolené není jen tak, všechno to jídlo, oblečení, hračky, jsem balila celý večer. Na moje a Honzovy věci už nezbylo místo ani energie, tak jsme jen náhradní tričko šoupli ráno při odjezdu do jediné volné igelitky, která v domácnosti ješte zbývala, a vyjeli jsme.
Abych se zmrzlinou pochlubila, a taky se jí trošku zbavila, pozvala jsem na návštěvu děti ze školky. Vyfotila bych to, ale měla jsem od zmrzliny foťák, tak nic.
Honza oslaví výročí celoústavní přednáškou, což je dobře, protože to znamená, že má o čem přednášet. Další týden pak to samé přednese na konferenci věnované brzlíku. Brzlík je nejdůležitější orgán v těle, jak by vám potvrdil Matouš, Aleš, Dominik, Ondra a další desítky vědců, kteří sem kvůli brzlíku přiletí. Brzlík jim za to stojí. A my tomu doma teda říkáme thymus.
Honzova přednáška bude tak průlomová, že její název Honzův šéf odmítl uvést v programu konference, aby náhodou ty šokující výsledky někdo za těch 14 dnů, co do konference zbývají, nenapodobil. Jsem na Honzu pyšná, že za dva roky práce na myších v poušti má to, co má. Teda bude mít, až to někam pošlou. Třeba do Přírody.
Optimisticky laděný pamflet jsem měla zakončený optimistickou hláškou, že už téměř měsíc nám nikdo neposlal raketu, a že to začíná být nuda, ale víte co? Než jsem ten pamflet dopsala, tak vážně začalo léto a...přes 90 raket dneska ráno. Tak už přes sto. Musím to rychle dopsat, kdo má stíhat tak rychlý aktualizace.
8. května 2019
Omlouvám se za anglický titulek, ale v češtině "Pojďmě být znovu štastní" zní, jako bych byla na drogách, tak proto.
No, užili jsme si toho hodně v uplynulých 48 hodinách. Trvalo mi dlouho, než jsem to sepsala, moc se mi nechtělo, ale přeci jen v deníčku nemůžou být jen naše radosti, vyjímečně musím vložit i nějakou tu starost.
Viděli jsme na vlastní oči Iron Dome v akci a počítali jako při bouřce, jak daleko od nás byly rakety sestřeleny. Třicet vteřin. Deset kilometrů.
Zažili jsme první poplach v Rehovotu. Kolikrát nám vtkloukali do hlavy, co znamená ta 90 vteřinová siréna? A stejně zůstane člověk jen bezradně stát a prvních několik drahocenných vteřin přemýšlí, jestli tohle je vážně ono? Teď se mám jako sama běžet zavřít do bunkru, i když Honza ani Matěj teď nejsou se mnou?
Nikdo si válku nepřeje, tak se tomu tady tak neřiká, ale já si myslím, že to už válka byla.
Měli jsme letenky domů pro mě a Matěje v košíku, ale než jsme je zaplatili, bylo uzavřeno příměří. Jen tentokrát už v práci nikdo nemluvil o jarním deštíku, který se občas přežene.
Už jsme toho tady docela zažili, tak bych to shrnula asi takto- když počet raket z Gazy přesáhne 150, začnou o Izraeli psát česká média. Když přesáhne 200, přijde nám z WIS email s nadpisem War scenario a otevírají se veřejné bunkry. Nad 300 se rakety v novinách přestávají počítat a nad 500 Izraelci začnou být nervózní.
Nicméně 3 hodiny po uzavřeném příměří už bylo v práci zase veselo, vše zalité sluncem. Až moc- první heat wave připomněla začínající léto, a to je právě super, že zas můžeme nadávat na počasí.
Abysme přežili, vyrobila jsem domácí melounovou zmrzlinu a docela komplikovaně jí přinesla Matějovi do školky, aby si jí mohl slízat po cestě domů. Dost na tom, že trpim já, nemusí i to nebohé dítě. Dávat Matějovi zmrzlinu se neukázalo jako dobrý nápad, tak samozřejmě že sem čekala, že se umaže, nejsem žádná citlivka. Ale to, co předvedl, mě nenapadlo ani v nejdivočejších snech, takže to bylo naposledy, co jsem mu zmrzlinu do školky nosila, protože pravidelně zablemcávat půlku Rehovotu prostě nemůžeme, to by mohlo mít globální následky. A navíc mě nebaví vyndavat zmrzlinu z uší (svých i Matesích).
Izraelci ještě vyspávali svoje kocoviny, a my už byli v první přírodní rezervaci. Jednalo se o vádí, tedy vymleté koryto řeky mezi skalami. Vádí bylo fajn, akorát trošku zarostlé, a protože v tuto roční dobu už mnoho vegetace nezbývá, konkrétně se jednalo o bodláky. Bodláky člověka nepotěší, ale přežije je, pokud ovšem člověk neměří 90 cm a bodláky nejsou větší než on. Pak mu vyloženě zkomplikují život. Takže pár kilometrů jsme šli půl dne, ale Matěj s těžko přístupným terénem bojoval statečně.
Matějův vrchol celého výletu: průchod tunelem pod dálnicí
Vádí
Odpoledne jsme navštívili město Safed, proslulé svým ortodoxním obyvatelstvem a úzkými uličkami plnými obchodů. Trošku nám nedošlo, že Izraelcům se po bujarých oslavách vzniku státu nebude chtít vstávat, a všechno zůstane zavřené. Ale aspoň jsme nikoho moc nepotkali.
Další den jsme zajeli do ptačí rezervace Hula, kde přesně před týdnem skončila masivní migrace ptáků vracejících se z Afriky do chladné letní Evropy. Viděli jsme tam jednoho posledního čápa, který se zapomněl. Zbytek už se přestěhoval, tak jim vyřiďte naše pozdravy. To nám teda moc nevyšlo, navíc Matěje to tam ani moc nebavilo.
Výlet k vodopádům v rezervaci Metula ho nadchnul víc. Bylo to na úplné hranici s Libanonem, a ne, nevadí nám, že je to hranice státu, se kterým je Izrael ve válce, víte, my sme ani ne před týdnem sledovali z balkonu, jak vybuchujou rakety a jedli u toho chipsy, my sme voražený jako nikdy.
Pár pokusů o pěknou společnou fotografii s mým chlapečkem..no tak třeba příště.
Trochu té historie jsme si užili u ruin starobylé synagogy z období kolem 200 n.l. a protože tam nikdo nebyl, měli jsme plno času a prostoru na vytváření kvalitní rodinné fotografie...no tak třeba příště.
Poslední den prodlouženého víkendu jsme zase potrénovali Matějovy nožičky na výletě, pak jsme se chtěli osvěžit na Hoře blahoslavení, která svoje brány ale zavírala 15 minut po našem příjezdu, tak jsme na osvěžení neměli čas a přesunuli ho do rezervace Korazim ,kde jsou zbytky židovské vesnice.
Z cyklu táto, mámo, dělejte, zdržujete mě!
Hora Blahoslavení za 15 minut
Vesničani v Korazim si vybrali moc pěkný místo s výhledem na Galilejské jezero, a protože dělali dost dobrý víno, olivový olej a prodávali kvalitní pšenici vyhlášenou po celý zemi, byla to vesince hodně bohatá. Přesto zanikla kolem 6. století n.l., co naděláte. Možná to bylo proto, že odmítli vyslechnout Ježíše, když se zrovna potuloval kolem, a on je za to prej proklel. To se píše v Bibli. Ale i s tim prokletím se drželi ještě docela dlouho, to víno byla asi fakt kvalitka.
Tak to byl náš prodloužený víkend plný cestování. Čas strávený v autě Matějovi prospěl a vedl u něho k masivnímu rozšíření slovní zásoby. Nechápu, že jsme měli někdy obavy, že chlapec nebude mluvit.
23. května 2019
Léto je tu. Druhá letošní teplá vlna právě oplachuje Izrael, venku smrdí kouř, protože zase probíhá ten debilní svátek, při kterym se dělaj táboráky, takže nemůžete ani otevřít okno, ale ono vlastně nechcete ve skutečnosti otevírat vůbec nic, protože je venku 42°C ve stínu.
Kdybyste si někdo chtěl vyzkoušet jak se tu teď cítíme, tak si do obličeje namiřte fén. Jo a nezapomeňte ho zapnout.
Brzlíková konference vrcholí, několik mladých nadějných českých brzlíkofilů právě ukazuje zbytku světa, že česká imunologie je na vzestupu a večery tráví u nás doma nekonečnámi vědeckými diskuzemi. S trochou vína se to dá i přežít. Konference mi dala trošku zabrat, protože na utahání a uspání Matesa sem byla celé dny sama a teď mám ještě letní chřipku, tak se to snažim nějak přežít a počítám hodiny do konce týdne.
Mates potkal tolik Čechů jako nikdy v životě. Nejvíc si cení naučné hry, kterou dostal od Matouše, a já mu jí už musela zabavit, protože tohle...
...vydržíte maximálně 15 minut.
Na závěr ještě doplním dvě výhody veder, které mě dneska napadly. Když si nestihnete vypít svůj ranní šálek čaje, v poledne na vás čeká ještě stále příjemně teplý.
A navíc uštříte za jídlo, to je to poslední, na co myslíte.
Taxíka používám jenom v krizových situacích, jako je noční cesta na pohotovost s týden neléčeným zánětem ucha a ... dnešní cesta k chůvě při kulminující heat wave. Tak ten fén, nezapomeňte.
2. června 2019
Horká vlna odešla, už je jenom 30°C. Každý den, celý den. Brzlíková konference skončila, poslední návštěva odjela.
Další můžeme čekat nejdřív za půl roku, jestli se někdo z Matějových prarodičů obětuje a znovu dorazí. Ale nám to co? No nevadí! Sme happy.
Protože za 7 týdnů a 4 dny přijedeme na návštěvu my! Sedm týdnů..co je to oproti sedmi měsícům, co tu od posledního výletu do ČR tvrdeneme.
Navíc tu celkově vzato tvrdneme už tak dlouho, že odteď, milí přátelé, odteď se nám tu všechno děje už POTŘETÍ. Neuvěřitelný, žejo.
Taže tu máme, tadá, třetí Honzovy narozeniny.
První rok jsem upekla strašný dort, další rok jsem pro jistotu jenom koupila chalvu, letos jsem učinila kompromis a připravila panna cotu, na který bylo nejvýznamější to, že jsem sehnala pravou vanilku. Je to težká podpultovka a jenom lidi co se tu vyznaj jí zvládnou koupit. Ne tak majoránku, tu se mi pořád ještě sehnat nepodařilo.
Dneska se nám sešlo hodně pozdravů z domoviny, to je hezký, že na nás všichni tak myslíte a posíláte, co zrovna prožíváte.
My můžeme na oplátku poslat leda fotku ho*na. PROTOŽE a to je další neuvěřitelná věc, naučili jsme Matesa na nočník! Respektive musím skromě uznat, že jsem ho to naučila já. Jenom připomenu, jaký materiál byl k dispozici...
Když teda pravidelně po dvou hodinách učení docházelo suchý oblečení (mně, ne Matesovi), počůraný bylo všechno, co vás napadne, jako opravdu úplně všechno, včetně konferenčního stolku, balkonu, žídlí, bunkru, chtěla jsem to po třech dnech vzdát, protože počůraný vlasy, to je i na mě moc, ale pak to přišlo, teda on přišel, a vyčůral se na nočník. Je to miláček.
Považuji to za svůj první úspěch ve výchově, a bylo by fajn, kdyby další stupínek ve formování Matesí osobnosti bylo třeba mluvení.
13. června 2019
Co je u nás novýho:
Od tý doby, co Mates nekadí do plen, ale na podlahu, do kalhot, nebo postele, marně přemýšlíme, jak naložíme s penězi za pleny ušetřenými. Napadla nás permice do bazénu, protože Mates vodu miluje, ale pak jsme spočítali, že permice stojí jako dva tisíce plen, což by Mates prokadil zhruba v osmnácti. Navíc jsem s ním vyzkoušela jít do bazénu sama, o jednom z těch nudných odpolední, kterých tu teď budeme zažívat půl roku, načež Mates prokázal zvláštní zálibu v topení sebe sama, a já asi nemám na to, abych ho dvacetkrát za sebou křísila každý den. Stačí jednou týdně.
Dále. Bylo nám líto, že Letná je daleko 3500 km, tak jsme začali organizovat paralelní demonstraci v Tel Avivu před ambasádou. Kdybyste měli cestu kolem, stavte se. Nějaký držič transparentu by se šiknul. Zatím jsme tři.
Za třicet pět dnů letíme na dovolenou. Do Čech samozřejmě, kam jinam my bysme asi taky mohli na dovolenou. Hlavně se těšíme na vepřový maso, že si ho ugrilujeme, upečeme, usmažíme, uvaříme, namažeme na chleba, na hlavu, všude prostě. Takže když Honza přišel s tím, že Jakub, jeho šéf, pořádá ve čtvrtek grilovačku u sebe na zahradě, moje nadšení nebralo konce. Asi tak 30 vteřin, než mě Honza ujistil, že Jakubův košer práh nejenom že nepřekrekročí nic, co minulém životě viselo na praseti, ale ani nic, co prase mohlo zahlédnout v obchodě, přeloženo do češtiny- na maso zapomeň, kotě. Jakub připraví indický jídlo, který bude parve. Co to znamená, si najděte na wiki, ale řeknu to takhle- parve čokoláda, kterou jsme jednou omylem koupili, byla...no prostě parve.
Na příští neděli byl Mates VÍCE NEŽ PŮL ROKU objednán na očkování. Schůzku mu před pár dny zrušili, a protože jsem zrovna nebyla u telefonu, nechali mi jen hlasovou zprávu, ať se přeobjednám. Víte, už jsme tu víc než dva roky a já vím, jak tady tyhle věci chodí, já ho prostě zvládnu přeobjednat sama, bez pomoci všech kolegů, kteří jdou zrovna okolo, easy, ne asi.
Akorát že prvního kolegu sem teda musela poprosit o vybrání tý hlasový zprávy. Druhej kolega mi teda musel pomoct s telefonátem na objednávací ústřednu, protože ta ženská na ústředně největší pojišťovny Izraele na mě jen křičela NO ENGLISH! NO ENGLISH! Pak jsem se tři dny každých 40 minut pokoušela dovolat přímo na středisko, protože na objednávací centrále nás nemůžou objednat, když jsme cizinci. Dokud mi kolegyně, co šla zrovna okolo, neprozradila, že tam se nedá dovolat nikdy, že jim mám nechat hlasovou zprávu, a že mi s tim pomůže. Po jedné hodině to vzdala, záznamník asi vypojili ze zdi. Takže mi čtvrtá kolegyně vysvětlila, že jako úplně nejlepší, je poslat jim FAX. FAX jako ve středověku??? Ne, FAX jako v Izraeli.
Takže teď přišel ten správný čas to vzdát, a předat celou záežitost Honzovi, který poprosí sekretářku, tedy pátého člověka o pomoc, aby nám odesllala fax, ať mi ještě jednou zavolají, a že přísahám, budu mít u sebe mobil. Pořád. Už nikdy ho nedám z ruky.
Od tý doby, co Matesovi zrušili termín očkování s lakonickým vzkazem, že se máme přeobjednat sami, už můj život nebyl jako dřív. Dny jsem trávila s mobilem v ruce a opakovaným vytáčením čísla střediska. V noci jsem se budila hrůzou, že mobil nemám u sebe, a že se mi nikdo nedovolá. FAX nepomohl. A když mě v pořadí pátá kolegyně viděla bledou a třesoucí se s mobilem v ruce, dala mi radu nejcennější. Že jako úplně, ale úplně úplně nejlepší je tam dojít osobně.
Tak ne že by mě to za ten týden marného telefonování nenepadlo. Ale středisko je na druhý straně města a je léto, jestli mi rozumíte. Navíc v tom baráku, teda ona je to spíš kůlna, se nenachází žádna recepce, půlka lidí tam nemluví anglicky a druhá půlka je maximálně neochotná. Já to tam docela znám. Ale jo, nakonec jsem to vzdala. V práci jsem si vzala volno s tím, že se jdu objednat do Tipat Chalav. Nikoho to nepřekvapilo, normálka.
Abych to vysvětlila, jestli mi ten týden přinesl něco dobrýho, tak že jsem si konečně zapamatovala jméno tý organizace, co dělá očkování. Tipat Chalav znamená Kapka mlíka a je to sdružení žen bez medicínského vzdělání, jejichž jedinou studijní literaturou jsou tabulky a očkovací kalendář. Do ruky jim strčili očkovací jehly a instrukce, že když se jim něco nezdá normální, mají okamžitě odtransportovat nebohý subjekt k doktorovi. Když nějaké dítko o milimetr nepasuje do tabulek, např. má o milimetr menší hlavu než je průměr, skončí v akutní péči lékaře. Proto tady ty dobré ženy tak vyšilujou s tím, že Matěj nemluví, to proto jim lžu.
No takže jsem došla do Tipat Chalav, dveře zamčený, žádnej problém, prostě sem se vlámala dovnitř, na záchodě sem s nožem v ruce přepadla tu ženskou, co nás má na starosti, a donutila jí, aby nám dala novej termín. A nikoho to nepřekvapilo, normálka. Přibližně takhle to bylo. A jak se k doktorům objednaváte vy?
Celý proces mi zabral pouhopouhou hodinu života, což je oproti času strávenému s telefonem úplný nic. Tak Matěj je objednanej na očkování a kontrolu toho, jestli je průměrný. Původně jsme byli domluvený, že tam s nim půjde Honza a bude jim do očí lhát, že ty zvuky, co Mates vydává, jsou věty v češtině, ale ten novej termín se Honzovi pochopitelně nehodí, takže tam pudu já s nožem v ruce, donutim je, ať Matesa naočkujou, a pak uteču, protože tohle má být jeho poslední schůzka v Kapce mlíka, poslední očkování a poslední měření, tak po mě potopa.
18. června 2019
Ach a málem bych zapomněla, takový detail. Naše chůva, jediná anglicky hovořící osoba poskytující péči o děti v okruhu 100 kilometrů, je těhotná. Nejdřív sem se zaradovala a začala balit kufry, ale Honza prej ještě čeká na nějaký myši, takže tohle je konec.
Hledáme chůvu.
V neděli jsme v tom s váma, akorát nedoletíme až na Letnou, ale omezíme své působení na ambasádu v Tel Avivu. Stropnický řek, že právo shromažďovat se má každý, tak snad to není past. Mates samozřejmě nejde, mimina na demonstrace neptaří, on nám jenom pomáhal s transparentama.
24. června 2019
Název pamfletu sice možná láká na povídání o tom, jak jsme demonstrovali uprostřed pouštní metropole, ale já začnu tím, čím teď posledních pár dnů žiju OPRAVDU intenzivně. Koho zajímají nějaký demošky?
Musela sem urgentně přiobjednat balík spoďárů pro Matesa s mimořádně expresním doručením. Mám to vůbec rozvádět dál? Jasně že to rozvedu dál!
Tak například na neděli byl Mates pozván na narozeninovou párty svýho nejlepšího kámoše ze školky.
Párty se naštěstí nesla v komorním duchu a zúčastnily se jí jen děti ze školky. Tzn. Mates a dvojčata. Mates polovinu párty strávil se mnou v bunkru snažíce se udělat na nočníku bobek, resp. lépe řečeno snažíce se ho neudělat, protože od tý doby, co sme mu sebrali plíny, je jeho kadění noční můra nás všech.
Získal dojem, že kakání je něco strašného, takže když to na něj přijde, začne za mohutného brekotu běhat dokola a nepřestane, dokud ho to nepřejde. Cca 45 minut tohle divadlo, které já zvu porodem, trvá. Já ho pak obleču, a on se během 5 minut konečně vykaká. A za dvě hodiny znovu .
Takže party se fakt vydařila, druhou půlku programu sem prala spoďáry, ostatně jako každé moje odpoledne poslední měsíc, kdy spolu rodíme bobky.
No nic, to byla kulturní vsuvka, a teď to míň podstatný:
Prostě sme si zorganizovali demonstraci v Tel Avivu, abysme nemuseli lítat na Letnou 3500 kilometrů. Na začátku jsme byly tři (ne, nepočítám Honzu a Matesa, to bych tam neměla tvrdý y), my tři, co tu teď žijem ve Weizmanu, tedy já, Šárka a Kristýna. A nakonec nás bylo čtrnáct! Bez Honzy a Matesa! Neuvěřitelný.
Neptejte se mě, jak se mi podařilo přesvědčit tři lidi, kteří v životě nebyli v Český republice, aby se mnou šli demonstrovat proti českýmu prime ministrovi, mně se občas takový věci stávají, že přesvědčim lidi k něčemu, co vůbec dělat nechtějí, třeba Matouš o tom občas vypráví a má přitom takovej divnej pohled. Tak se k nám zkrátka přidali ještě dvě moje kolegyně a manžel jedný z nich, tedy Němci a Izraelka. Izraelka vůbec neměla potuchy která bije, ale přesvědčila sem jí, a šla taky. Němcům sem vysvětlila, že jim Babiš krade peníze z EU, tak šli taky. Pak se na nás ještě nabalili český lidi z Weizmanu, nějaký z nich tu zrovna jen projížděli, ale šli taky.
Vyrobili sme si transparenty. Napsali sme na ambasádu, jestli je ok, když přijdeme. Stropnický nám osobně odepsal, že popřemýšlí o odklonu dopravy, abysme jí jako neblokovali, ale že to asi při našem počtu nebude potřeba?? A co hůř, že nám přeje pěkný počasí.......
Nakonec se rozhodl, že o našem záměru "vyrozumí kolegy", což v praxi znamenalo, že když jsme dorazili k ambasádě, čekalo tam na nás několik policajtů s majáčkama. No v tu chvíli mi bylo jasný, že je to past, že to pěkný počasí byla šifra, kdo sakra chce pěkný počasí v Izraeli uprostřed léta? Umřete když je pěkný počasí a vy ste venku, chápete???!! A chtěla sem utéct. Jenže ty policajti byli sakra rychlý, jestli nevíte, jak rychlý sou tajný a netajný složky bezpečnostních sborů Israele, tak si pusťte seriál Fauda, ale bacha, neni to pro slabý povahy. Takže ty policajti byli rychlejší než my a hned se nás ptali, proč sme jako tady?? A kdo je leader?? A co si myslíte, že udělala skupinka Čechů (a Němců a Izraelky) z Weizmannu? Vystrčili mě před sebe a řekli, že já sem leader.
Tak šéf policajtů si mě vzal stranou, naštěstí se mnou šla ještě Šárka, protože ona taky sleduje Faudu a ví, že tohle neni žádna prdel, no a ten policajt se nás znova zeptal proč sme tady? A my řekly, že kvůli našemu ministrovi, kterej je česká verze Netanjauha, to je Izraelskej premiér co krade a lže a všcihni ho volí, a ten policajt se zaradoval a popřál nám hodně štěstí v našem boji a zeptal se, jestli něco nepotřebujem, a ať nás něco nepřejede, a že šichta mu končí v deset, tak to by byl rád, kdybysme do tý doby ten prostest ukončili.
Tak sme mohli začít protestovat, teda se fotit při protestech, lidi z ambasády nám přinesli vodu a byli milí, a fotili si nás při pro testech, a za půl hodiny sme šli domů. Teda do hospody.
Ohlasy na náš protest v médiích:
tn.nova.cz: "Demonstrace se konaly v Chicagu, Dublinu, Londyne nebo treba Tel Avivu."
Bylo to fajn. A víte co, pořád hledáme chůvu.
1. července 2019
Do Kapky mlíka sem šla plná odhodlání, že bez mrknutí oka sestře potvrdím, že Mates krásně mluví v souvětích, oni ho za odměnu naposledy naočkují, a my už se v této organizaci nikdy neukážeme.
Zdravotní sestra či co to je zač, se mě ale na nic neptala. Jen postavila před Matěje na stůl talířek a požádala ho, ať jí řekne, co vidí.
Zatmělo se mi před očima. Ne, Mates opravdu nedokáže říct talířek. Ani hrneček a už vůbec ne lžička, které následovali hned po tom pitomym talíři. "Tak, Matýsku, prosimtě řekni NĚCO" tlumočila sem Matějovi sestřin požadavek. Mates zamumlal jedno z těch svých nesmyslných slov, kterým nikdo nerozumí, nejspíš ani on sám. "EeAa je česky talířek?" Zeptala se mě bezelstně sestra. "No, jo....V podstatě.", zamumlala sem teď já. "A co ten hrneček, ten umí pojmenovat?" "Matěji, prosimtě řekni hrneček, pro-sim-tě!", apelovala sem na něj zoufale. Sestra si povšimla mojí vzrůstající nervozity. "Popapa je v češtině jako talířek?!" změřila si mě přísně. "Ehm, jo." "Víte co, tady je panenka. Ať řekne co to je a nakrmí ji." "Nakrmí", polkla sem na prázdno. Kdybych neseděla na židli, už dávno bych šla do mdlob.
Život a transport rovnou na sociálku a obvinění ze zanedbávání péče a lhaní státním úřadům mi zachránilo, že Mates panenku nejenom bravurně nakrmil, ale i napojil a uložil ke spánku, jak po něm sestra chtěla. Nikdy sme si takhle nehráli, my možná tak stavíme mosty a projíždíme s mašinkama tunely, ale o nikoho nepečujeme. Ale on to umí, taky umí poznat barvy a tvary, ale na to se mě nikdo stejnak neptal.
Nicméně sestra si všimla, že sem na pokraji nervového zhroucení a vytáhla na mě kalibr nejtěžší. "A slovesa ve větách používá?" Začala sem se hystericky smát.
"Tak přiďte za 3 měsíce znovu."
"Jo a mimochodem, jeho BMI je 18,8 a má být do 18, tak si ho tu rovnou znovu přeměříme."
Při odchodu Matěj ukázal na obraz na stěně. "Ech ech čiči up". "Co říkal?" Zeptala se mě ještě sestra. " Něco o tom psovi a kočce, co sedí na střeše", hlesla sem zničeně. "Tak za tři měsíce, nashle," vystrčila mě ze dveří.
Informace o netabulkověm BMI byla pro mě hřebíčkem. Úzkostlivě odmítáme všechny bamby (arašídové křupky, který tady cpou dětem od tří měsíců), chipsy a jiné junk food, které nám pořád někdo nabízí na hřišti. Nikdy sme mu nedali jedinou sušenku. A teď se dozvím, že je tlustej?! Okamžitě sem hystericky psala chůvě, že s palačinkama ke svačině je konec, že Matěj je na dietě, a že moje návštěva Tipat Halav byla disaster.
Chůva obratem volala, že všechny návštěvy Tipat Halav sou disaster, že přesně v tabulkách není žádné dítě, a ať si to tak neberu.
Tak za 3 měsíce .. Pošleme fax, že odjíždíme z Izraele a že bohužel naší poslední Kapku nestíháme.
15. července 2019
Je to neuvěřitelné, ale už uběhlo téměř SEDM měsíců od Vánoc. Co to znamená? Že jsme nebyli téměř sedm měsíců u holiče. A to znamená, že jsme nebyli sedm měsíců doma. Proto připravte slavobrány a nůžky na vlasy, naše dovolená doma je tu za pár.
Jen v kostce - Honza svůj článek, který měl být submitovaný v květnu (v tom květnu, co už uplynul), nesubmitoval ani v květnu, ani v měsících následujících, článek zkrátka ještě submitovaný není, tak se nás na to neptejte. Citlivý téma.
Mates mluví takhle.
Citlivý téma.
Nenašli jsme náhradu za gravidní chůvu a rozhodli jsme se téměř definitivně, že ji ani hledat nebudeme. Znamená to, že od ledna zanechám své slibně se rozjíždějící kariéry učitelky češtiny v izraelské molekulárně genetické laboratoři a zůstanu doma. S Matesem. Dávám tomu měsíc, maximálně dva. Citlivý téma.
Mates má stále trauma z kakání. Nepomohlo NIC, včetně bobků z modelíny, které po podlaze trousí plyšový Krtek a dostává za to nálepky za odměnu. Jak říkám, nepomohlo nic. Taky téma.
Doneslo se k nám, že klepete v ČR kosu, takže bysme si asi měli přivézt ty..jak se tomu...mikiny a...ponožky? Už ani nevim, jak se tyhle věci oblíkají.
A Mates ani nemá žádný v odpovídající velikosti. Takže bysme asi měli rychle nějaký koupit.
Bude to jízda, těšte se.
19. srpna 2019
Myslela jsem, že se to děje jenom mě, ale už delší dobu to kolem sebe pozoruju stále častěji, a když jsem včera v práci potkala kolegyni (Němku), která se právě vrátila z dovolené (kde jinde než doma), cloumala se mnou a křičela Chci zpátky! Chci zpátky!, pochopila jsem, že je to problém celosvětového charakteru. Pojmenovala jsem to
Syndrom Návratu
Pozor si dávejte, pokud: Jste Evropan, který se vrátil po více než týdnu dovolené doma (v Evropě) zpět do Země zaslíbené (Ásie).
Symptomy: Plačtivost, blbá nálada, každodenní migréna, sprosté slovo v každé větě. Prostě vás to tu SERE.
Léčba: Vydržet dokud neupadnete zpět do asijské apatie až letargie. 2-3 týdny, u nejzávažnějších případů až měsíc.
Prevence: Nejezdit na návštěvy domů.
Nejúčinější prevence: NEJEZDĚTE SEM
To foto je pouze ilustrační, Mates tohle poslední dobou dělá jen přibližně každou hodinu. Prej asi první puberta. Nebo ho to tu jen SERE. Dělá to i v noci. Mám migrénu.
Jsme zprátky.
Page updated
Google Sites
Report abuse