16. března 2020
Tohle jsem psala včera, ale do poslední chvíle jsem neměla odvahu to šoupnout na web, jsem trošku pověrčivá..tak až teď, z Modřanského bytu Matějova dědy, můžu:
Poslední den v práci. Moc dobře si pamatuju, jak jsem sem šla před více než dvěma lety poprvé. Posraná strachy až za ušima, do prostředí, ve kterém se v lepším případě mluví anglicky, v horším řečí, ve které jsem v té době neuměla ani pozdravit. Bylo to docela těžký, se k lidem tady dostat blíž, jazyková bariéra byla neoblomná. Ale nakonec se z nás stali přátelé a někteří mi budou vážně chybět.
Narychlo uspořádaný piknik na rozloučenou. Dodržujeme povinnou 2metrovou vzdlenost mezi jednotlivými osobami.
Jestli jsem se tady něčemu naučila, tak pokoře. A opravdu si vážit věcí, které se jinak zdají normální. Moci si zajít k doktorovi a neshánět tlumočníka. Nakoupit co potřebuju na první pokus a nevracet se několikrát do obchodu, protože jsem místo mouky vzala cukr. A taky jsem hodně zlepšila svoji angličtinu, například slova jako přebalit, pokadit se, nočník, plína, kojení, jsem do té doby znala horko těžko pasivně. Teď jsou běžnou součástí mého slovníku. Stejně jako bunkr, nálet, příměří.
Benajmin Netanyahu vydává jedno nařízení za druhým, přičemž nikdo přesně neví, jak si je vyložit a jak se chovat. Jak v práci dodržovat povinný 2m odstup od ostatních? Nebo v autobuse? Mnozí tvrdí, že plamennými vystoupeními odvádí pozornost plebsu od svých problémů. Vždyť koho by teď zajímalo, že měl být souzen za korupční podvody? Nikoho, protože mj. včera zrušil soudy. Je to všude stejné.
Zatím pořád ještě nezrušili náš let, poslední let do střední Evropy na několik následujících týdnů, takže s Matějem večer asi vážně odletím. A zatím ještě nebyla pro náš případ vyhlášena v ČR karanténa, ale i přesto se budeme držet doma, protože jsme ohleduplní.
Matěj na vylidněném letišti.
Matěj se držel fakt statečně, vydržel usnout až při přistání. Kromě toho, že to pro mě v praxi znamenalo 4 nepřetržité hodiny vymýšlení zábavy, mi trošku zkomplikoval výstup z letadla, protože kromě čtyř zavazadel jsem musela nést ještě jeho. Naštěstí se aspoň jeden spolucestující nade mnou slitoval, překonal strach z nákazy, a s 1 kufrem mi pomohl.
Jsem na sebe pyšná, protože jsem to dokázala...s tímhle vším (dohromady cca 65 kilo + Mates a kočár), sama.
Honza máknul, protože Weizmann se má každou chvíli zcela uzavřít, jede ve dne v noci, snaží se dokončit nejnutnější, vyklidit a předat byt, a přiletět už tuto středu přes Istanbul. Držme mu palce, at to klapne, ať jsme v téhle těžké době pohromadě.
Takový hořký konec nás ještě před 14 dny nenapadl ani ve snu. Asi nikoho, že.
Ještě bude jedna poslední kapitola. Držte se všichni.