Embedded Files
3. července 2018
Wall of fame 2018
Mates pořád nemluví, proto jsme povolali nejukecanějšího člověka kterýho známe, aby přijel a rozmluvil ho. Matouš už je tu dva dny a Mates stále nic, to je zklamání. Kromě toho, že si tady Matouš každej večer povídá s Matesem, mi taky přijel vynadat, že zanedbávám dveře a lednici slávy.
I letos jsme totiž obdrželi několik pohledů, za který moc děkujeme, dělají nám opravdu radost. No ale červenec je v plném proudu, a pohledů nám tu přistálo jen pět, to není moc dobrý průměr. Nejlepší posílačka je Lenka. Ke krásnému pohledu z Hradu, který spadá ještě do loňské lednice slávy, připoslala ještě Žižkov a Vyšehrad. Děkujeme za připomenutí, jak je Praha krásný město, narozdíl od těch asijských krabic tady.
Pohled poslala taky Jana potápěčka, z kanadskýho hotelu se šábesovým výtahem. Je dobré vědět, že takové užitečné věci jako šábesové výtahy se už objevují po celém světě, to se prostě může hodit.
Terka poslala pohed z nějakýho asijskýho -stánu.. pořád si nemůžu zapamatovat z jakýho, a protože kombinace -tánské a izraelské pošty je smrtící, pohled nedošel, takže si ten -stán nezapamatuju nikdy. Tak to pak napravila pohledem z Azor, kam se vypravíme na dovolenou hned, jak přestaneme jezdit na dvolenou domů. Ach jo.
Bára číslo jedna se pochlapila a poslala taky pohled. Jsem zvědavá, kdy ho pošle Bára číslo dvě, ale ta je ještě malinká a neumí psát, tak si počkáme.
Magnetky jsou zároveň další z mnoha didaktických pomůcek, který mu mají pomoct s mluvením. Protože za 23 dnů půjdeme k český pediatričce a tý prostě nenabulíkuju, že Matěj říká tři až pět slov, protože ona to narozdíl od tý hebrejky pozná. Tak 23 dnů, Matěji, mákni!
Abych motivovala své věrné čtenáře, kteří nejspíš už vůbec věrnými čtenáři nejsou, protože ani neni co číst, protože nic nepíšu, koupila sem Matesovi (a Matouš to provezl přes přísnou letištní kontrolu, přestože uvedl, že se jedná o dárek, který obdržel poštou, OMG, to NIKDY neříkejte, až za náma poletíte), nový magnetky na nový pohledy.
9.července 2018
O Matoušovi
Protože jediný, co se nám tu teď v posledním roce a dvou měsících stalo zajímavýho, je Matouš, musím chtě nechtě napsat o něm. I když tu pořád ještě je, a já si koleduju.
Matouš sem přijel zabít nějaký myši, jenže zapomněl, že aby mohl nějaký my
ši zabít, musí ty myši nejdřív vzniknout....abych to zkrátila......no prostě tady teď žádný vhodný myši na zabití nejsou, a dál to už nebudu komentovat, už sem se toho nakomentovala dost a on mě za to nenávidí.
Aby tu byl ty tři týdny aspoň k něčemu užitečný, rozhodl se, že naučí mluvit Matěje, jenže jak už jsem psala, nějak mu to nejde. A není se čemu divit, tomu co tady furt blábolí nerozumim ani já, natož chudák náš Mates.
Jediná Matoušova zásluha zatím spočívá v tom, že přes přísnou letištní kontrolu provezl kromě magnetek i plavečky pro Matěje. Pro ty, co to nepochopili, plavečky jsou ten veškerý úbor, co má Matěj na sobě. A děsně mu sluší, já vím.
V koprodukci s Matoušem připravujeme vznik celovečerního filmu na téma Šabatový výtah, ale tento šabat jsme to nestihli, protože bylo moc vedro. Tak snad příště, i když Matouš si pořád chce pučit auto a jet o šabatu na výlet, protože se ještě nesmířil s tím, že v létě se tu na výlety nejezdí. Taky mi slíbil sepsat pamflet o svých izraelských dojmech do deníčku, ale zatím nic nedodal. Proto jsem shrnula jeho výkřiky do těchto bodů:
Ne, v obchodech se nedá sehnat jídlo. A tos ještě nebyl nakupovat po šabatu.
Ano, že sis koupil slaný jogurt, zjistíš až doma. Až když si do něj nakrájíš ovoce.
Ano, je tu vedro.
Ano, semafory jsou vynález zkázy*.
Ano, je tu nuda.
V podstatě se to dá ale všechno shrnout do jediné věty, pod kterou by se Matouš jistě rád podepsal: Vše co tady píšu, je nepřikrášlená pravda.
*poznámka o semaforech, která mě napadla, když jsem na jedné spalující červené čekala, a ráda bych jí přidala do svého seznamu mouder Kterak přežít vedro: I semafory vrhají stín. Využij toho.
15. července 2018
Matoušova ryba
Matouš si Izrael během svého krátkého čekání na myši, které by mohl zabít, zamiloval. Zejména pro tel avivské hipsterské kavárny, ve kterých tráví většinu svého čekání pojídáním hipsterských sendvičů a popíjením hipsterských káviček.
Přesto ale našel pár nedostatků, které mu celkový dojem ze Země zaslíbené kazí. Ani ne tak těch 190 nedostatků, které přeletěly hranice Izraele během včerejška, což je mimochodem rekord od poslední války. Mnohem víc zhnusený je z toho, že my každý den večeříme chleba.
Ano. Je to tak. K večeři míváme chleba, obvykle s máslem a se sýrem. Nevařím hipsterské speciální večeře, ani neobkládám hipsterské speciální sendviče. Matouše tento skándální fakt znepokojil natolik, že se sám nabídl, že nám k večeři uvaří čerstvou rybu a rovnou mi ukáže, jak se taková čerstvá ryba vybírá a kupuje na tržišti. Já totiž na nakupování čerstvých ryb a komunikaci s trhovci už nemám nervy, dost na tom, že musím obden kupovat chleba a sýr.
Ve finále tedy rybu vybral Mates, o vykuchání jsem trhovce požádala já, já ji i zaplatila a donesla domů...no a Matouš jí teda aspoň vložil do naší trouby. Ještě před tím spotřeboval veškerý můj extra virgin olivový olej na lečo, což mi přijde poměrně škoda. Ale i přes to všechno, ryba byla výborná, vložil jsi jí do trouby moc dobře, Matouši, děkujeme za pozvání.
22.července 2018
(Ne)hipstersský výlet
Matouš nás během svého čekání na myši, které když se konečně narodily, tak umřely dřív, než na nich stihl udělat svůj vysněný experiment, naučil spoustu věcí. Konkrétně toho navykládal spoustu o hipsterech. Pojala jsem podezření, že se domnívá, že jedním takovým hipsterem je i on sám, tak abysme mu udělali radost, když mu chcíply ty myši co na ně čekal, rozhodli sme se ho vzít na hipsterské tržiště v Tel Aviv. Do hipsterské kategorie to tržiště zařadil Honza, já si na takové fatální úsudky pořád ještě netroufnu, dokonce ani po hipsterském Matoušově výplachu.
Hipsterské plány nám trochu překazily izraelské dráhy svojí nekonečnou výlukou vlaků na sever. Nenechali sme se odradit a jako správní místňáci použili k přepravě šeruty, sdílené taxi. Háček je v tom, že Matěj se šeruty zdráhá používat bez autosedačky, tak jsme ho radši nechali doma. Jo a Honzu s ním.
Přepravu až na tržiště sme hravě zvládli, především pochopitelně díky mé bravurní hebrejštině, kterou mi Matouš závidí. Problém nastal ve chvíli, kdy jsme na trh vstoupili, protože Matouš po pěti vteřinách znechuceně prohlásil, že to místo vůbec není hipsterský, a tvářil se zklamaně. Jen bych ráda podotkla, že podle definice, kterou nám Matouš v rámci své hipsterské osvěty poskytl, správný hipster (krom toho, že má plnovous, ehm...) chodí na tržiště zásadně s plátěnou taškou. Tak možná nakonec dobře, že se nejednalo o hipsterský market, kdo ví, co by ti ostatní hipsteři řekli na ten batoh, Matouši....
Když se Matouš nechal přesvědčit, že i na nehipsterském tržišti se dá nakupovat, pořídil nějaké potravinové suvenýry, pak jsme velmi dlouze vybírali kavárnu, která aspoň vzdáleně připomínala hipsterský podnik a Matouš byl ochoten v ní pozřít kafe a šakšuku, a pak jsme strašně nutně museli dojít na stanici šerutů pěšky skrz celý město ve 40°C vedru, abysme aspoň zdálky spatřili několik hipsterských kaváren na Rotschild boulvard. Když jsme konečně po hodině "procházení" dorazli k šerutovému stanovišti, nastala pro nás největší výzva dne. Dostat se domů. Když byl totiž Matouš před týdnem v Tel Aviv sám a chtěl najít šerůt, co by ho odvezl do Rehovotu, našel jenom taxikáře, který ho přesvědčil, že zatímco se Matouš koupal na Tel Avivské pláži, na jihu propukla válka a nikdo ho tam teď dobrovolně neodveze, leda teda ten dobrosrdečný taxikář, na kterého Matouš ve svém štěstí narazil, ho tam odveze za 100 šakalů. Celý to je docela legrační, i když válce jsme teď poslední dobou pořád blíž a blíž a to samozřejmě legrační neni.
Tak abych to zkrátila, tentokrát jsem na Matouše dohlídla já, a protože mám narozdíl od něj v mobilu internet, věděla jsem, že ani tentokrát žádná válka na jihu ještě není, a že se žádnym taxikářem ošulit nenecháme. Dobře to dopadlo, a na konci výletu musel i Matouš uznat, že to docela ušlo, i bez toho hipsterskýho nádechu.
Matouš už odjíždí a nám je tady zase smutno. Zapomněl Matěje naučit mluvit, ale dělali spolu jiné důležité věci.
Jo a pod jeho vlivem Matěj jeden den sám chodil, ale už ho to zase přešlo. On všechno dělá jenom jeden den a pak ho to přestane bavit, má svojí hlavu.
My jsme na oplátku Matoušovi během jeho pobytu v Izraeli vysvětlili rozdíl mezi slovy "mír" a "příměří". Že když počet raket z Gazy za noc n je menší nebo roven 30, tak taková noc vůbec nestojí za zmínku, a že když n je menší nebo rovno 200, tak se o tom prohodí jedna věta u snídaně a vyjde jeden článek v novinách. Každopádně Matouš po těch třech výbušných týdnech tady sám přiznal, že už se těší domů, a my to vlastně musíme přiznat taky, těšíme se moc.
Za čtyři dny.
Hezké léto.
Page updated
Google Sites
Report abuse