Štafeta

13. února 2021

Tak co, už jste naočkovaní?

Konverzační otázka od Zenre, naší israelské chůvy. Nejdřív jsem se fakt rozesmála... V Evropě? To myslíš vážně? Ptám se jí.

A pak jsem si uvědomila, že bych měla spíš plakat, a že její otázka samozřejmě byla myšlena vážně, protože TAM je už naočkovaný úplně každý, kdo aspoň trošku chtěl. Včetně České buňky #2 a ostatních Čechů, kteří na Weizmanu zůstali. A už přes rok nebyli doma a neviděli svoje rodiče, rodinu, kamarády.

Blíží se nám výročí - 1 rok od návratu domů. Proto jsem si řekla, že bych mohla napsat ještě jeden pamflet. Už opravdu poslední, slibuju!

Na Izrael samozřejmě myslíme často. Hodně jsme na něj mysleli, když se mi krátce po návratu podařilo ztratit izraelskou simku a zablokovat tak veškeré naše izraelské úspory. Zkrátím to- sto emailů a několik (hodně drahých) telefonátů do Izraele, jeden balík PPL, apostilly (nevíte co to je? Buďte rádi), pomoc Yael, její osobní návštěva banky v Rehovotu. Deset měsíců. Bankovní účet se nakonec podařilo odblokovat a peníze dostat do ČR, takže tímto máme s Izraelem účty vyřízené. Jako ještě tam máme nějaké věci, ale už nevěřím, že se tam ještě někdy Honzovi podaří dostat.

Když shrnu ten skoro rok v ČR, musím začít Honzou. Honza teda ještě nemá ten svůj článek, který tak slavnostně poslal do časopisu před rokem a půl, ale má své granty. Má svou laborku a v ní má svoje myši, svoje pipety, svý lidi a svý studenty. Proto jsme Izrael absolvovali, nezbývá tedy než zatleskat. Splněno.

Matěj se po návratu do země, kde je lidem rozumět, úžasně rozmluvil. Dokonce už mu často rozumí i lidi kolem. Jeho nejoblíbenější hračkou je kalendář. Potřebujete vědět, kolikátého bude přespříští úterý a nemáte čas to hledat v mobilu? Zeptejte se Matěje. Nemůžete si vzpomenout, co bylo za den 17. ledna? Zeptejte se Matěje.

Ne, není to divné. Je to vyjímečné, jak mi zdůraznily paní učitelky ve školce, když jsem rozpačitě seděla na židli na rodičovské schůzce a povídala si s nima o jeho dalších vyjímečnostech. O vášni pro čísla. O touze nedělat nic jiného, než sledovat ubíhající vteřiny na časomíře. A tak, no. Normálka.

Co se týče mě, já jsem nadmíru spokojená, že jsem doma. Že rozumím. Když teda zrovna netelefonuju do izraelské banky kvůli zablokovanému účtu. Pardon, mám z toho trochu trauma.

Zatímco nám se blíží výročí návratu, Matoušovi a jeho rodině se velmi blíží datum odletu. Tímto jim předáváme Štafetu mladých vědců, kteří bez ohledu na cokoliv a kohokoliv zbalí celou rodinu a odtáhnou jí do pr*ele.

Matouš netáhne rodinu do Izraele, protože když nás tam byl několikrát navštívit zjistil, že v Rehovotu je jen jeden jediný barber shop a restaurace tam vůbec nejsou hipsterské. Táhne je do Minneapolis. Toto (už) nebudu nijak komentovat. Jen doplním, že jeho nebohá žena Lenka si začala ze zoufalství psát deníček, tak jestli je chcete sledovat, napište mi o webovku... a před tím si pusťte Fargo. Lenka ještě nenašla odvahu svůj deníček hromadně šířit, ani si pustit Fargo, ale to přijde. Jako plno jiných věcí.

Hodně štěstí. Budete nám chybět....zase.

Page updated

Google Sites

Report abuse