Hledá se chůva

13. června 2019

Co je u nás novýho:

Od tý doby, co Mates nekadí do plen, ale na podlahu, do kalhot, nebo postele, marně přemýšlíme, jak naložíme s penězi za pleny ušetřenými. Napadla nás permice do bazénu, protože Mates vodu miluje, ale pak jsme spočítali, že permice stojí jako dva tisíce plen, což by Mates prokadil zhruba v osmnácti. Navíc jsem s ním vyzkoušela jít do bazénu sama, o jednom z těch nudných odpolední, kterých tu teď budeme zažívat půl roku, načež Mates prokázal zvláštní zálibu v topení sebe sama, a já asi nemám na to, abych ho dvacetkrát za sebou křísila každý den. Stačí jednou týdně. 

Dále. Bylo nám líto, že Letná je daleko 3500 km, tak jsme začali organizovat paralelní demonstraci v Tel Avivu před ambasádou. Kdybyste měli cestu kolem, stavte se. Nějaký držič transparentu by se šiknul. Zatím jsme tři.

Za třicet pět dnů letíme na dovolenou. Do Čech samozřejmě, kam jinam my bysme asi taky mohli na dovolenou. Hlavně se těšíme na vepřový maso, že si ho ugrilujeme, upečeme, usmažíme, uvaříme, namažeme na chleba, na hlavu, všude prostě. Takže když Honza přišel s tím, že Jakub, jeho šéf, pořádá ve čtvrtek grilovačku u sebe na zahradě, moje nadšení nebralo konce. Asi tak 30 vteřin, než mě Honza ujistil, že Jakubův košer práh nejenom že nepřekrekročí nic, co  minulém životě viselo na praseti, ale ani nic, co prase mohlo zahlédnout v obchodě, přeloženo do češtiny- na maso zapomeň, kotě. Jakub připraví indický jídlo, který bude parve. Co to znamená, si najděte na wiki, ale řeknu to takhle- parve čokoláda, kterou jsme jednou omylem koupili, byla...no prostě parve.

Na příští neděli byl Mates VÍCE NEŽ PŮL ROKU objednán na očkování. Schůzku mu před pár dny zrušili, a protože jsem zrovna nebyla u telefonu, nechali mi jen hlasovou zprávu, ať se přeobjednám. Víte, už jsme tu víc než dva roky a já vím, jak tady tyhle věci chodí, já ho prostě zvládnu přeobjednat sama, bez pomoci všech kolegů, kteří jdou zrovna okolo, easy, ne asi.

Akorát že prvního kolegu sem teda musela poprosit o vybrání tý hlasový zprávy. Druhej kolega mi teda musel pomoct s telefonátem na objednávací ústřednu, protože ta ženská na ústředně největší pojišťovny Izraele na mě jen křičela NO ENGLISH! NO ENGLISH! Pak jsem se tři dny každých 40 minut pokoušela dovolat přímo na středisko, protože na objednávací centrále nás nemůžou objednat, když jsme cizinci. Dokud mi kolegyně, co šla zrovna okolo, neprozradila, že tam se nedá dovolat nikdy, že jim mám nechat hlasovou zprávu, a že mi s tim pomůže. Po jedné hodině to vzdala, záznamník asi vypojili ze zdi. Takže mi čtvrtá kolegyně vysvětlila, že jako úplně nejlepší, je poslat jim FAX. FAX jako ve středověku??? Ne, FAX jako v Izraeli. 

Takže teď přišel ten správný čas to vzdát, a předat celou záežitost Honzovi, který poprosí sekretářku, tedy pátého člověka o pomoc, aby nám odesllala fax, ať mi ještě jednou zavolají, a že přísahám, budu mít u sebe mobil. Pořád. Už nikdy ho nedám z ruky.