Mám víza

16.ledna 2017

Mám pracovní víza.

Dnes jsem výletem na izraelskou ambasádu slavnostně završila sedm měsíců trvající proces vedoucí k jejich získání.

Vyžadovalo to určité oběti. 

Musela jsem požádat o výpis z rejstříku trestů. Nechat ho u notáře přeložit. Musela jsem najít rodný list. Nechat ho u notáře přeložit.

Musela jsem na tuberkulinový test. 

Musela jsem na krev. Musela jsem na krev. Musela jsem na krev. Musela jsem začít brát vitamíny. Musím na krev. Musím na hematologii.

Nicméně zjištění, že nemám skoro žádné bílé krvinky, nezajímalo ani hlídače parkoviště, u kterého jsem musela nechat tašku s Bebeho věcma, protože na ambasádu se nesmí ani s kabelkou, natož s taškou plnou Beby a plen, ani pana policajta,  co na chodníku před ambasádou  za větru a deště šacoval kočárek. Nezajímalo to ani dalšího pana policajta, který mi už za branou ambasády stejně ten kočárek zabavil, a donutil mě vzbudit Matesa, aby  ho mohl z bezpečnostních důvodů prohlídnout, a dokonce to ani nezajímalo pana konzula, který se zaradoval z paklu anglicko-česko-hebrejských dokumentů, které jsme mu s Matesem dotáhli až na stůl,  a vízum mi nalepil do pasu.

Tak to jsem musela udělat já. Ale před tím na mých vízech zapracovala slušná řádka lidí. Zejména Jakub, bez kterého bych je nikdy nezískala.

Mates má hlad. Musím končit.

To be continued. 

Jo a ty tři noci, co Mates minulý týden prospal, prý byly jeho životní omyl, který už nebude nikdy opakovat. Dík, Matěji.