Deštík

30.května 2018

Musim zas sepsat nějakou blbost, aby ste si o nás nedělali starosti. Naše životy tu totiž plynou pořád stejně pomalu dál, drobeček po drobečku ujídáme koláč, rakety nerakety. Sto třicet raket za noc. Matějovi rostou zuby. Zatím žádný poplach v Rehovotu. Rád se válí v našich peřinách. A když mu to nedovolíme, pomůže si sám.

To je jako jarní deštík ve Švýcarsku, uklidňoval mě kolega Orel. Pochybuju, že někdy ve Švýcarsku byl, ale dobře. Orel není přezdívka. Orel je opravdové křestní jméno a první české slovo, které jsem tady v rámci osvěty naučila kolegy.

Nejdřív se oni snažili naučit mě hebrejsky, ale už to naštěstí vzdali, tak jsem iniciativu převzala do svých rukou já. S výukou jsme pokračovali dneska, když Orel přišel naštvaný s tím, že akutně potřebuje 3 zkumavky*, ale v celý laborce jsou k dispozici jen dvě.

- Jak bys tohle označila v češtině?

- Že to je na ho*no.

...naučila jsem ho druhé české slovo. Takže teď lítá Orel po laborce a neustále o něčem prohlašuje, že je to na ho*no. Ještě že nejbližší Češi jsou od nás několik budov vzdálení.

*pro zjednodušení nazývám veškerý plastik používaný v laboratoři zkumavkama.

Jestli se bojím? Vítr mám z naší uklízečky. Je to největší kápo v budově, má teda na starosti jen naše patro, takže se poměrně nudí a pořád dokola šůruje to samý. Šikanuje nás všechny. Když potřebuje vytřít podlahu, nekompromisně nás vyhodí z místnosti, i ty, co třeba zrovna dělají nějaký experiment. Rozpačitě pak přešlapujeme na chodbě dvacet minut, než jí ta podlaha uschne. A pětkrát denně nesmím vstoupit na záchod. Takovéhle problémy tu řešíme.