První slovo

25. května 2018

Už jsme se tak nějak smířili s tím, že letos přišlo léto o měsíc dřív, takže nás místo pěti měsíců nesnesitelnýho vedra čeká šest měsíců nesnesitelnýho vedra. Trošku nesví jsou z toho i Izraelci, takže například plánovaný celolaborkový výlet na pláž jsme kvůli vedru několikrát odložili.

Ještě jednou to zopakuju: kvůli vedru jsme odložili výlet na pláž. Koupačku v moři. Kvůli vedru.

Když se ve středu konečně ochladilo na 33°C, na tu pláž jsme přeci jen vyrazili. Vzala sem Matesa, asi tak 30 kilo věcí, přičemž jsem si uvědomila, že z těch třiceti kil krámů je moje jen malá voda na pití, plavky už jsem nepobrala, objednala jsem si odvoz u kolegyně, která má dceru stejně starou jako je Matěj, a po práci jsme vyjeli.

Zajímavé je, že ta dcera kolegyně se štítí písku. To v překladu znamená, že: celý večer nezdrhala do moře, nesežerala půl kila písku, její maminka nemusela vyplácat všechnu svojí vodu na pití na opakované pokusy umýt dcerce ručičky, aby nesežrala dalšího půl kila písku, a její maminka neměla písek všude, všude. Holčička celý večer strávila na dece a jedla nějaké ovoce. Mates...je Mates. Tu pusu na fotce má od písku a hraje si s odpadkama. Prostě miláček.

Ve středu se ještě uskutečnila další společenská událost, první svého druhu- Český oběd. Po naší bohaté propagaci Izraele se totiž přeci jen na WIS začaly sjíždět davy krajanů, aktuálně jsou tu čtyři, tak jsme zavedli tradici společných středečních obědů. Nejlepší na celé akci bylo, že mi chůva v poledne napsala, že Matěj právě usnul, ať ho vyzvednu pozdějš. Takže jsem se poprvé poooo....no prostě po strašně dlouhý době najedla v klidu, nikdo mi nebral moje jídlo a nedělal scény, že mu nechci dát to, co jsem si dovolila vložit do své pusy a nemusela sem u oběda přeříkavat pohádku O Palečkovi ani o Veselé mašince. A navíc jsem ten oběd ani nemusela uvařit, no prostě ryzí štěstí.

Pak jsme ještě s Matějem ve schránce objevili pohled od Lenky, takže další šťastné body. Jo a málem bych zapomněla- až bude za 12 dnů volat nervózní sestřička z kliniky a ptát se, jestli už Matěj konečně začal mluvit, můžu jí říct že jo a ani moc nelhat, ja tohle prostě prohlašuju za první slovo.