To je ono

6. dubna 2020

Tak to je ono. Konec naší cesty.

Na jejím začátku byl chudák Matěj uprostřed svých krabic a teď tu stojí uprostřed svého pokojíčku. V tom samém bytě. Ten samý človíček. A přesto úplně jiný.

25. dubna 2017

Díky, že jste celou dobu byli s námi. Že jste tohle četli, poslali pohled, zprávu. Bylo to pro nás hodně důležitý.

Tady je seznam lidí, kteří pro mě byli důležití v Izraeli:

Zenre, nejúžasnější chůva na světě, díky které jsem mohla pracovat a tudíž to v Zemi Zaslíbené přežít, a Maru, kterou si Matěj zamiloval, a my tak mohli doklepat poslední čtvrt rok, když Zenre rodila Máju.

Shana, přítelkyně a jediná Američanka, která se snažila mi porozumět, i když mojí angličtině zrovna moc rozumět nebylo.

Yaara, Roni a Miri, kolegové, u kterých dotaz Jak se máš? nebyla jen fráze.

Orel, který mi dával hodně práce, takže jsem si připadala užitečná. I když ho vůbec nezajímalo, jak se mám.

Jakub, díky kterému jsme tohle mohli zažít, žít, a nerozvést se, protože mi pomohl s pracovním povolením

a Noam, která mi dala šanci a zaměstnala mě, i když jsem horko těžko sehnala pracovní povolení.

Už nejspíš nikoho z nich nikdy neuvidím.

Díky Čechům nejenom z české buňky #2 za humor, se kterým se dá všechno zvládnout líp. Jednou se všichni sejdeme v Praze a zavzpomínáme.

Díky, Honzo, za tohle všechno.

Chtěla jem jako poslední větu v tomhle deníčku uvést nějaké moudro, ale nic mě nenapadá. Takže prostě...

Poslední věta.