Květen 2018

3. května 2018

Je ti horko?

V poslední době jsem zaznamenala sížnosti z Čech, že tam prej je horko nebo co. Ale jako vážně... víte vy vůbec, co je to horko?

V uplynulém týdnu, někde uprostřed teplýho výkyvu, jsem ohledně vedra učinila zajímavý objev- co je na něm nejstrašnější. Každý den o pravém poledni mám totiž k dispozici na přemýšlení o horku 40 minut. Nejstrašnější na horku jsou semafory v centru města přece. Jen na trase práce-chůva-domov jich mám 7 (slovy sedm), a to jsem několik týdnů vytipovávala a nacvičovala trasu s výskytem semaforů co nejnižším. Každou vteřinou strávenou čekáním na zelenou, která schválně nechce a nechce zasvítit, smaží slunce všechny buňky v těle do křupava. Matěj je v klidu, nemusí se pohybovat a naimportovala jsem mu z Čech paraplíčko. Honza si sice neodpustil komenáře o paraplíčkách, holčičkách a ostudě, ale Matěj s oranžovým paraplíčkem nemá nejmenší problém a patřičně ho oceňuje. Stejně jako tu panenku co jsem mu koupila, aby se na ní učil části obličeje. Vůbec neměl problém jí omlátit hlavu o zem, vytrhat vlasy a zatlačit oči na druhou stranu lebky. Včera tady byla noc pálení ohňů, něco jako u nás čarodějnice, který my jsme parádně oslavili. Musím říct, že zapalování ohňů o tropické noci je vážně dobrý nápad. Kouřem zamořený celý město, celý váš byt a celý vaše plíce skvěle podtrhují atmosféru tohoto svátku, o němž nikdo nic moc neví. Palestinci přispěli po svém a u hranic s Gazou zapálili 100 hektarů polí molotovými koktejly. Taky fajn nápad. No tak to by bylo ohledně stížností, a teď něco pozitivního! Splnil se mi sen! Skoro celý rok jsem smutně chodila kolem Weizmanovskýho fitness centra, koukala do oken a pozorovala lidi jak se potí, ničí a nechávají se ponižovat trenérama. Záviděla jsem jim, ale tohle fitko je jen pro zvaný, resp. výhradně pro zaměstnance. Takže se mi jeho brány otevřely až 1. února po mém nástupu do práce. Jo, tak chvíli mi trvalo, než jsem se k první návštěvě odhodlala..ehm čtvrt roku..ale zkrátka proniknout do systému neni tak úplně jednoduchý. Poprvé jsem byla na cvičení o minulém šabatu.

Dojela jsem tam od brány kampusu na kole, protože ještě ke všemu tomu štěstí zavedl Weizman v areálu kampusu bike sharing, tedy půjčování kol. Těch 200 metrů jízdy jsem si užila, protože to bylo poprvé od narození Matěje, kdy jsem na kole seděla. Po 5 minutách cvičení mi ale bylo jasný, že domněnka, že na kole i odjedu, byla značně lichá. Tělo se z toho šoku, že po něm chci zvedat něco jinýho než Matěje, celý rozklepalo a z kola by spadlo. Nicméně moje první cvičení byl slabý odvar v porovnání se tím dnešním. Ve chvíli, kdy trenér vložil do úst píšťalku, jsem s hrůzou pochopila, že cvičení nevinně nazvané אימון פונקציונלי znamená v normální řeči intervalový trénink, kterémužto jsem se v Čechách poměrně úspěšně řadu let vyhýbala, protože se mám ráda. Nebylo úniku. Trenér se na mě zaměřil, protože se dovtípil, že jsem nejslabší článek skupiny. Trpělivě mi všechny cviky znovu a znovu ukazoval a hlídal, abych náhodou omylem na nějaký nezapomněla, nebo ho neprovedla míňkrát než bylo požadováno.

Po chvíli nade mnou zlomil hůl a povzbudil mě alespoň informací, že tento trénink ve skutečnosti netrvá celou hodinu, ale jen 20 minut. Zbývalo jich 18. Dál už si moc nepamatuju, zjistila jsem totiž,  že ve stavu blížícímu se klinické smrti nejsem schopna rozumět angličtině. Ostatně v tu chvíli bych asi nerozuměla žádnému jazyku. Trénink jsem přežila, ale co se mnou bude zítra, se neodvažuju domýšlet. Blbý je, že příště bych měla jít znova, aby si trenér nemyslel, že jsem srab a že jsem to vzdala.

A vy, co zprávy nesledujete, tak s tím ani nezačínejte. A radši si pusťte záznam Eurovize s Mikolasem Josefem, protože kdybyste to náhodou nevěděli, to je naše žhavé želízko v této pěvecké soutěži a celý Izrael tady tím žije. Musela jsm si v této oblasti doplnit vzdělání, protože jsem byla zcela out. Mates už trénuje na další ročník.

A nejhorší zpráva na závěr- začíná sezona švábů.

13. května 2018

Caesarea potřetí

Dvakrát nevstoupíš do jedné řeky.  Ale do Caesarey jsme vstoupili již potřetí. Weizman tam uspořádal výlet, tak jsme využili toho, že nemusíme Matějovi složitě vymýšlet šabatový program, půjčovat mu auto, a vůbec se o nic starat, a vyrazili jsme taky.

Už při poslední návštěvě dal Matěj najevo, že Caesareu nemá rád, a teď to potvrdil. Celý den byl otrávený jak indiánský šíp, neustále potřeboval Bebu na uklidněnou, a v autobuse, v autobuse to bylo peklo na entou. Výlet se navíc protáhl a Matěj se dostal do postele až v osm, no chtějte po někom kdo vstává v 5:15 (ráno), aby vydržel tak dlouho do noci vzhůru. Byl zkrátka nemožný. Výlet ho natolik vyčerpal, že následující den dokonce spal až do 5:30.

Caesareu prolezl po svých. Stal se tak pro turisty větší atrakcí než nějaký trapný vykopávky starý několik tisíc let. Celý výlet jsme tedy nedělali nic jiného, než ho lovili z příkopů do kterých zapad, chránili ho před zašlápnutím a zakazovali mu vrhat se z útesu, což nesl nelibě.

Ještě se mi někdo odváží tvrdit, že až Matěj začne chodit, tak se nezastavíme? Umí vyvinout slušnou rychlost už teď. A víte, kolik už má prošoupaných kalhot? Popravdě doufám, že Matouš nebude máslo, zařídí si ty víza co po něm chtěj, a doveze nám nažehlovací záplaty, jinak Matěj nebude mít za pár dnů v čem chodit..teda lézt.

Ilustrační video, jak vypadala naše návštěva tohoto populárního archeologického naleziště:

 Víc jsem toho bohužel vyfotit nestihla, krom panoráma amfiteátru nebo colosea nebo co to je..průvodcovský výklad jsem slyšela jen v útržcích.

Další výlet s Weizmanem bude až po létě, protože v létě se nedá dělat nic. Nic.

15. května 2018

Jeden rok

Tadááá. Kam se na nás hrabe 70 let výročí vzniku Izraele. Jsme tu jeden rok. JEDEN ROK. Konečně tohle můžu napsat.

Dnes je tomu už přesně rok, co jsme se i s maličkým Matějem přestěhovali do Země zaslíbené a co vytrvale píšu o tom, jak je to tu boží. A přesto se sem z davu mých věrných čtenářů plánují přestěhovat jen dva z nich. Teda tři.  To je žalostně malé procento, asi dělám něco špatně. Ano, pár lidí jsme zlákali na návštěvu, všichni byli zcela unešeni (viz Izrael je nejlepší #1, #2, #3), ale že by si někdo z nich sbalil kufry a imigroval za náma, to ne. Možná tuší, co delší pobyt tady s člověkem udělá. Náhodou to mám přesně zdokumentované. První fotografie byla pořízena přesně 16 hodin po našem příletu do Izraele, když mi Honza nechal zařídit rodinnou kartu pro vstup do Weizmanu. Druhá fotografie vznikla po 10 měsících pobytu zde, při mém nástupu do práce.

Smutné, že.

Chtěla jsem zabilancovat. Když to tady tak shrnu, co nám ten rok dal a vzal a co se změnilo, tak můžu říct, že kdybych zase zakopla sama o sebe a rozrazila si hlavu o pancéřová futra našeho bunkru, zatímco Honza bude pařit na strašně důležitém laborkovém školení (viz Tichý zabiják), už nemusím celou noc číst články o tom, jak úrazy hlavy plížiivě zabíjejí. Už se mám na koho obrátit s prosbou o pomoc, pohlídání Matěje, a už vím kam si zajít k doktorovi.

Matěj už neroste v asociálního poustevníka, který nenarazí na jiné dítě jak je měsíc dlouhý. Každý den chodí za kamarádama za chůvou, kterou má občas raději než mě. Rozhodně má chůva víc hraček. I když jeho první den u ní byl pro nás jedním z nejhorších dnů tady (viz začátky jsou těžký).

To se změnilo.

Co mi rok tady dal?

Občas mě to tady fakt strašně štve a mám chuť se na všechno vykašlat a odjet domů, kde je všechno tak STRAŠTNĚ JEDNODUCHÝ. Toho si budu vážit, až se jednou vrátíme.

- Že když jsem nemocná, můžu si zajít k doktorovi a nemusím hodiny viset na telefonu, abych se dovolala k někomu, kdo mluví anglicky a domluvila si schůzku s někým, kdo mluví anglicky a nemusela na tu schůzku čekat tři týdny, protože jsem nemocná teď a ne až za tři týdny.

- Že nemusím osmnáctkrát denně, každý den, opakovat větu, že hebrejštině nerozumím.  Nesnášim tu větu.

- Že můžu o víkendu jet na výlet kam chci, vlakem, autobusem, tramvají, protože doma neexistuje ten pitomej vynález šabat. A že můžu na výlet kdy chci, ne jen od listopadu do května, protože léto doma nevypadá jako léto uprostřed pouště.

- Že jsem pro lidi Martina a ne MarTýýna a Matěj je Matěj a ne Matje.

17. května 2018

Na cestě

Právě kulminující heat wave, kterou já osobně nazývám heat tsunami, nás popostrčila k nákupu letních letenek. Přiletíme se zchladit na konci července, a dokonce v šoku z toho horka (vražedných 39°C) to nejspíš vezmeme přes Norsko. Honza tam při té příležitosti vezme pár lidem brzlík.

Matěj už vyrazil napřed vlakem. Chůva bohužel neví, že natáčet videa nastojato je na nic, a já nemám to srdce jí tím zatěžovat... už takhle to nemá jednoduchý...tak aspoň mini video.

Těšíme se na váááás!

18. května 2018

Výhody vedra

Protože v našich životech se opět stává vedro tématem číslo jedna, rozhodla jsem se sepsat ucelený manuál nazvaný Výhody vedra a jak ho přežít. Technická poznámka: když požívám termín vedro, mám na mysli teplotu vzduchu ve stínu překračující 40°C ve dne a 30°C v noci.

Výhody vedra:

Nemusíte věšet prádlo. Je suché ještě dřív, než ho vyndáte z pračky.

Ušetříte za saunu.

Šabatová noc je pozoruhodně klidná, bez křiku opilců z baru v protější ulici, protože NIKDO není venku. Tu klidnou noc ale neoceníte, protože stejně nemůžete otevřít okno.

Jak ho přežít:

Neotevírejte okna.

Nechoďte ven.

Když už musíte ven, například pro bazének, pak: Za ŽÁDNÝCH OKOLNOSTÍ nečekejte, až na semaforu naskočí zelený panáček. Taky byste se ho nemuseli dožít. Po městě se pohybujte těsně podél zdí obchodů. Občas se stane, že někdo otevře dveře a kolemjdoucího zchladí klimatizační závan. Každých 10 metrů se do nějakého z obchodů zajděte podívat. Je úplně jedno, co se v něm prodává. Tímto způsobem jsem přežila nejteplejší den za posledních 368 dnů a vlastně nejteplejší den ve svém životě.

A upozornění na závěr: Když necháte například v místnosti, kde se inkubují tkáňové kultury, otevřené okno přes noc, do této místnosti třeba může vletět holub. A navíc inkubátory pak neví, jestli mají na 37°C hřát, nebo spíš chladit, a mohou se z toho rozbít. To jsem si nevymyslela. Asi začnu ještě sepisovat izraelský manuál práce v laboratoři.

25. května 2018

První slovo

Už jsme se tak nějak smířili s tím, že letos přišlo léto o měsíc dřív, takže nás místo pěti měsíců nesnesitelnýho vedra čeká šest měsíců nesnesitelnýho vedra. Trošku nesví jsou z toho i Izraelci, takže například plánovaný celolaborkový výlet na pláž jsme kvůli vedru několikrát odložili.

Ještě jednou to zopakuju: kvůli vedru jsme odložili výlet na pláž. Koupačku v moři. Kvůli vedru.

Když se ve středu konečně ochladilo na 33°C, na tu pláž jsme přeci jen vyrazili. Vzala sem Matesa, asi tak 30 kilo věcí, přičemž jsem si uvědomila, že z těch třiceti kil krámů je moje jen malá voda na pití, plavky už jsem nepobrala, objednala jsem si odvoz u kolegyně, která má dceru stejně starou jako je Matěj, a po práci jsme vyjeli.

Zajímavé je, že ta dcera kolegyně se štítí písku. To v překladu znamená, že: celý večer nezdrhala do moře, nesežerala půl kila písku, její maminka nemusela vyplácat všechnu svojí vodu na pití na opakované pokusy umýt dcerce ručičky, aby nesežrala dalšího půl kila písku, a její maminka neměla písek všude, všude. Holčička celý večer strávila na dece a jedla nějaké ovoce. Mates...je Mates. Tu pusu na fotce má od písku a hraje si s odpadkama. Prostě miláček.

Ve středu se ještě uskutečnila další společenská událost, první svého druhu- Český oběd. Po naší bohaté propagaci Izraele se totiž přeci jen na WIS začaly sjíždět davy krajanů, aktuálně jsou tu čtyři, tak jsme zavedli tradici společných středečních obědů. Nejlepší na celé akci bylo, že mi chůva v poledne napsala, že Matěj právě usnul, ať ho vyzvednu pozdějš. Takže jsem se poprvé poooo....no prostě po strašně dlouhý době najedla v klidu, nikdo mi nebral moje jídlo a nedělal scény, že mu nechci dát to, co jsem si dovolila vložit do své pusy a nemusela sem u oběda přeříkavat pohádku O Palečkovi ani o Veselé mašince. A navíc jsem ten oběd ani nemusela uvařit, no prostě ryzí štěstí.

Pak jsme ještě s Matějem ve schránce objevili pohled od Lenky, takže další šťastné body. Jo a málem bych zapomněla- až bude za 12 dnů volat nervózní sestřička z kliniky a ptát se, jestli už Matěj konečně začal mluvit, můžu jí říct že jo a ani moc nelhat, ja tohle prostě prohlašuju za první slovo.

30.května 2018

Deštík

Musim zas sepsat nějakou blbost, aby ste si o nás nedělali starosti. Naše životy tu totiž plynou pořád stejně pomalu dál, drobeček po drobečku ujídáme koláč, rakety nerakety. Sto třicet raket za noc. Matějovi rostou zuby. Zatím žádný poplach v Rehovotu. Rád se válí v našich peřinách. A když mu to nedovolíme, pomůže si sám.

To je jako jarní deštík ve Švýcarsku, uklidňoval mě kolega Orel. Pochybuju, že někdy ve Švýcarsku byl, ale dobře. Orel není přezdívka. Orel je opravdové křestní jméno a první české slovo, které jsem tady v rámci osvěty naučila kolegy.

Nejdřív se oni snažili naučit mě hebrejsky, ale už to naštěstí vzdali, tak jsem iniciativu převzala do svých rukou já. S výukou jsme pokračovali dneska, když Orel přišel naštvaný s tím, že akutně potřebuje 3 zkumavky*, ale v celý laborce jsou k dispozici jen dvě.

- Jak bys tohle označila v češtině?

- Že to je na ho*no.

...naučila jsem ho druhé české slovo. Takže teď lítá Orel po laborce a neustále o něčem prohlašuje, že je to na ho*no. Ještě že nejbližší Češi jsou od nás několik budov vzdálení.

*pro zjednodušení nazývám veškerý plastik používaný v laboratoři zkumavkama.

Jestli se bojím? Vítr mám z naší uklízečky. Je to největší kápo v budově, má teda na starosti jen naše patro, takže se poměrně nudí a pořád dokola šůruje to samý. Šikanuje nás všechny. Když potřebuje vytřít podlahu, nekompromisně nás vyhodí z místnosti, i ty, co třeba zrovna dělají nějaký experiment. Rozpačitě pak přešlapujeme na chodbě dvacet minut, než jí ta podlaha uschne. A pětkrát denně nesmím vstoupit na záchod. Takovéhle problémy tu řešíme.