4. října 2017
V pondělí nastal den F. Konečně přišla na řadu Matějova fyzioterapie, na kterou byl objednaný čtvrt roku, od doby kdy byl ještě miniaturní miminko. Pro připomenutí- na fyzioterapii nás doporučila doktorka, které se někdy v červnu zdálo, že má Matěj slabší ramena. Pak měsíc trvalo, než nás tam Yael a několik dalších Honzových kolegyň dokázalo objednat, a pak nám slavnostně dali termín na říjen.
Fyzioterapie měla probíhat někde v areálu Kaplan hospital, kterou poměrně důvěrně znám díky svému uchu. Takže vím, že to není žádná malá okresní nemocnička, ale komplex alá Motol se vším všudy, tzn. nedokonale popsané budovy rozeseté zcela náhodně po několika kilometrovém areálu.
Na cestu jsem byla připravena důkladně- mapa v mobilu, vytištěná mapa a především lísteček s hebrejsky napsaným magickým slovem "Bitan 19", což je asi označení budovy nebo tak něco, vlastně doteď nevim, co to Bitan je. Mé obavy ohledně hledání Bitanu se vyplnily do puntíku.
No zkrátim to. Asi tak po 30 minutách přestalo Matěje moje bloudění po areálu nemocnice ve 34°C vedrech (34°C ve stínu, který ale v areálu nemocnice není) bavit a začal na mě hytsericky křičet. Po 40 minutách jsem hystericky křičela já, na Honzu do telefonu, že kvůli týhle strašný /redakčně upraveno/ zemi bude mít Matěj křivý záda, protože já to prostě nedokážu najít, a že za všechno může Honza. Po 60 minutách, 6 rozhovorech s 5 lidmi ve 3 různých řečech (angličtina, hebrejština a ruština), jsem bitan nějak našla, tak trošku intuitivně, tak trošku po hmatu.
Matěj naštvanej a unavenej, já naštvaná a unavená, ale našli jsme to. Přišli jsme tam úplně přesně na čas, protože jsem měla špatné tušení, a na hledání si vyčlenila právě hodinu času.
Paní na fyzioterapii byla milá. TŘIČTVRTĚ hodiny se mnou vyplňovala dotazník týkající se Matějova fyziologického vývoje a v červnu slabých ramen. Zazněly vysoce relevantní otázky, jako např. zda je Matěj víc podobný mně nebo Honzovi, co Honza dělá v Izraeli a jak se mu v práci líbí, jestli se nenudím doma s Matějem, a jestli se mi nestýská. Jestli Matěj dobře spí a dobře jí. Jestli se rád směje, nebo spíš brečí. A největší problém- jak napsat Matěje hebrejsky, aby mu mohla do kartotéky založit kartu. To řešila 7 minut. Pak konečně došlo na vyšetření. Matěj byl po půlhodinové cestě autobusem, hodinovém bloudění v poledním žáru a třičtvrtěhodinovém vyplňování dotazníku tak unaven a znechucen, že po položení na vyšetřovací podložku do 10 sekund usnul.
Takže to byla naše návštěva fyzioterapie. Jo a závěr: Paní Jsem-nejlepší-vyplňovačka-dotazníků-v-Izraeli nabyla dojmu, že by Matěj měl v den svých semiměsíčních narozenin již dávno sedět a lézt, což nedělá, takže ho máme natvrdo posazovat. Což jen tak mimochodem, pokud se nepletu, je v Čechách vysoce nedoporučeno, ne-li skoro zakázáno. Jo a za měsíc máme přijít znova.
O zpáteční cestě domů, kdy nám přetrasovali autobus, přestěhovali zastávku a o dalším hysterickém telefonátu Honzovi už psát nebudu. Jako domů jsme se dostali, ale byl to rozhodně můj nejstrašnější čtyřhodinový výlet za dobu co jsme tady.
Aby Honza odčinil, že za všechno mé utrpení může samozřejmě on, následující dny nás vzal na několik výletů, o kterých napíšu příště.