20. ledna 2018
V Praze už jsme se zdrželi sakra dlouho. Už jsme tu tak dlouho, že Matěj definitivně odrostl oblečkům velikosti 80 a dobyl velikost 86. To je velikost 18-24 měsíců, což je naprosto v pořádku, že náš 10 měsíční chlapeček nosí oblečení pro dvouleté děti, jen tak dál, Matěji. No trošku problém je, že jsem oblečení adekvátní velikosti už poslala po Honzovi do Rehovotu, tak kdo to moh tušit, že jo.
Už jsme v Praze tak dlouho, že Matějův děda, který nám poskytl azyl a ze svého bytu byl ochoten učinit Matesáčí doupě nasáklé Bebou, začal šišlat, a když jde kolem zrcadla, dělá na něj Berany berany duc. Radši se sebral, a odjel na hory.
Už jsme v Praze tak dlouho, že Honza pojal podezření, že se snad nechci vrátit do Země zaslíbené. Takový nesmysl. Navíc si při posledním Skype hovoru se mnou všiml, že začínám mluvit z cesty, vlastně že vykřikuju jenom Beba Beba, a že pro kruhy pod očima už nejsou moje oči vidět. Dovtípil se, že v takovém stavu už nepřežiju ani jeden den, teda noc, a co víc, že nejspíš ani nebudu schopná najít letiště, potažmo naše letadlo, a ještě k tomu do něj i s Bebičem nastoupit, takže se sebral, a přiletěl mi zachránit život. A odvézt nás na letiště a připoutat do letadla.
Tak teď je Honza tady, teda on je teď v hospodě, tak jsem mu sebrala počítač, a můžu napsat pojednání na téma, které všechny, kdo chtějí jít za náma, zajímá ze všeho nejvíc- totiž:
Jak se v Izraeli získávaji pracovní víza.
Jedná se o naši osobní zkušenost, ne o oficiální informace! Následující text jsem sepsala v červenci léta páně 2017 a s drobnými úpravami (označeny červeně) jej předkládám.
Získání pracovních víz je v Izraeli poměrně složité a zdlouhavé téměř nemožné. Existuje několik možností, jak proces zjednodušit.
Úplně nejlepší je, když někde vyhrabete židovského předka. No nemusíte ho úplně hrabat ze země... haha... stačí třeba z matriky. Pak se na vás totiž vztahuje Zákon návratu, který opravňuje každého Žida vrátit se do své vlasti (to je jako Izrael, kdybyste to nepochopili) a pracovat zde. Psala jsem domů, jestli by pro mě nějakého takového předka nenašli, a bohužel. To je teda smůla.
Pak je ještě dost dobrý, když jste přeborníci v nějakym super oboru. Třeba takovej neurochirurg kterej denně transplantuje čytři lidský mozky, ten má dveře do Izraele otevřený, a nemusí ani hrabat ty předky.
Taky ještě můžete jít na PhD a v rámci studií pracovat v laboratoři. Představila jsem si, jak přijímací komisi přesvědčuju, že bezmála 10 let po vystudování antropologie v Čechách jsem najednou uprostřed mateřské dovolené zjistila, že mým životním posláním je doktorát z imunologie v Izraeli, a...no asi nemusím nic dodávat.
Když jste jen průměrní gójové, co se na studium už tak úplně necítí, tak máte dost smůlu, a je otázka, proč vlastně ty víza v Izraeli chcete, a jestli vám to za to vážně stojí. Pointa totiž je, že o pracovní víza nežádáte vy sami, ale váš nastávající zaměstnavatel. Čili si jako musíte nejdřív najít někoho, kdo o vás bude strašně moc stát a bude ochoten probrat se všemožným papírováním a na ministerstvo vašim jménem žádost poslat.
Celého procesu získávání mých víz se ujal Jakub. A proč se do té tolik složité akce s nejistým výsledkem vložil? A konečně jsme u toho!
Všechno to začalo kdysi dávno v Tokiu, kde se na jedné konferenci potkal Jakub s Matoušem. Popili saké, hodně saké, a Matouš začal Jakubovi vyprávět něco jako, že beze mě žádná laboratoř na světě nemůže fungovat, že umim všechno, úplně všechno, nikdy se v ničem nespletu, a že až s Honzou z laborky na ÚMG odejdeme, tak laborka se zhroutí a pak vybouchne. Něco takovýho si ti dva při tom saké vyprávěli a Jakub si proto usmyslel, že prostě musím pracovat u něj v labu, jinak že tu vědu může zabalit. Takhle nějak to bylo.
No, takže Jakub se do toho vložil, vyběhal na WIS všechny potřebné záležitosti, byl ochoten tvrdit, že jsem odborník, co transplantuje čtyři myší mozky denně, a že mě strašně chce do laborky, a když to všechno zařídil, tak...se dozvěděl, že v jeho laborce nemůžu pracovat, protože už v jeho laborce pracuje můj manžel. Jako Honza. A že manželé spolu nesmí pracovat v jedné laborce, ani na stejnym patře, ani v jedné budově. Tudududum.
V rozvodu nám zabránil opět Jakub, který byl tak hodný, že mi dal kontakt na vedoucí laborky, která sídlí na opačnym konci kampusu, takže manželství nám už neleží v cestě. Té vedoucí nejspíš vylíčil, jak transplantuju myší mozky, jako nevim kolik vypili saké, nicméně já u ní získala práci. O tom, že i já jsem musela přinést určité oběti, jsem psala minule.
Takže tohle je můj příběh. Vy, co za námi přijdete, nebojte se podělit o vaše vlastní příběhy při získávání pracovních víz, založím vám tady novou rubriku.