Caesarea a další parky

8. října 2017

Na návštěvu dalších pamětihodností v okolí jsme si tentokrát půjčili vlastní vůz. Matěj nastoupil do auta a spustila se mu hrozná alergie. On mívá podobnou i na bryndák. Dostal příšerný záchvat, že prý tohle není vlak, a on odmítá jezdit něčím, co není vlak. Nebo aspoň autobus.

Že prej přestane křičet, až se rozjedem. Nepřestal. Že prej přestane křičet, až najedem na dálnici. Nepřestal. Že prej přestane křičet, až se unaví. Nepřestal. Vydržel to skoro hodinu, než jsme na dálnici našli odpočívadlo u kterýho šlo zastavit a ochraptělému Matějovi vysvětlit, že autosedačka není jedovatá, a že může těch 10 kilometrů do cíle ještě popojet a vydržet.

Cíl byla Caesarea. Byla jsem tak vyřízená z Matějova křiku, že jsem ani moc nefotila, každopádně více fotek a popis je v mém populárním deníčku z cest po Izraeli z dob, kdy jsem ještě nevěděla, že tu strávím věčnost.

Zbytky starého akvaduktu, který do Caesarey přiváděl vodu.

Při cestě zpátky vzal Mates auto na milost, protože jinak by se domů asi nedostal, akorát jsem musela k radosti své i zbytku posádky hodinu v kuse zpívat. Nakonec si zacpal uši a na chvíli usnul.

Další den bylo v plánu největší archeologické naleziště Beit Shean, ale s ohledem na Matějovo i naše trauma z předchozí cesty autem jsme se jet tak daleko neodvážili, a zvolili jsme bližší destinaci, národní parky poblíž Jeruzaléma.

Matěj na zřícenině. Z nového kočárku má úplně luxusní výhled, což kvituje s povděkem.

Po celou dobu výletu bylo o Matěje postaráno opravdu královsky. Nosili ho cestou necestou a krmili vybranými pochutinami.

Další pamětihodnost co by kamenem dohodil- Ein Hemed, zbytky jedné z pevností a zásobáren jídla pro poutníky na svaté cestě do Jeruzaléma, datováno kolem 12. století. Kromě ruiny, která zajímala nás, je v tomhle parku plno dobrých piknikových míst, což zase zajímalo Izraelce. A protože byl zase Sukot nebo nějaký jiný svátek, piknikujících lidí se tu našlo opravdu plno.

Pro mě osobně ovšem byl nejsilnější zážitek pohled na skupinku stromů, která nesla neklamné známky působení podzimu. Nažloutlé listí a něco jako žalud s beranicí, asi žaludí mutant. Připadala jsem si na chvíli jako doma ve své vlasti, v lese o babím létě. Takovém teplejším babím létě. Takovém řidším lese.  Úplně mě to dojalo.

A ještě druhé patro pevnosti.

Výlety byly fajn, jen kdyby chudák Matěj neměl tu alergii na auto, ale svoje alergie člověk neovlivní, tak se na něj nemůžeme zlobit. Třeba příště až do toho Beit Shean dojedem.