Embedded Files
22.července 2018
Matouš nás během svého čekání na myši, které když se konečně narodily, tak umřely dřív, než na nich stihl udělat svůj vysněný experiment, naučil spoustu věcí. Konkrétně toho navykládal spoustu o hipsterech. Pojala jsem podezření, že se domnívá, že jedním takovým hipsterem je i on sám, tak abysme mu udělali radost, když mu chcíply ty myši co na ně čekal, rozhodli sme se ho vzít na hipsterské tržiště v Tel Aviv. Do hipsterské kategorie to tržiště zařadil Honza, já si na takové fatální úsudky pořád ještě netroufnu, dokonce ani po hipsterském Matoušově výplachu.
Hipsterské plány nám trochu překazily izraelské dráhy svojí nekonečnou výlukou vlaků na sever. Nenechali sme se odradit a jako správní místňáci použili k přepravě šeruty, sdílené taxi. Háček je v tom, že Matěj se šeruty zdráhá používat bez autosedačky, tak jsme ho radši nechali doma. Jo a Honzu s ním.
Když se Matouš nechal přesvědčit, že i na nehipsterském tržišti se dá nakupovat, pořídil nějaké potravinové suvenýry, pak jsme velmi dlouze vybírali kavárnu, která aspoň vzdáleně připomínala hipsterský podnik a Matouš byl ochoten v ní pozřít kafe a šakšuku, a pak jsme strašně nutně museli dojít na stanici šerutů pěšky skrz celý město ve 40°C vedru, abysme aspoň zdálky spatřili několik hipsterských kaváren na Rotschild boulvard. Když jsme konečně po hodině "procházení" dorazli k šerutovému stanovišti, nastala pro nás největší výzva dne. Dostat se domů. Když byl totiž Matouš před týdnem v Tel Aviv sám a chtěl najít šerůt, co by ho odvezl do Rehovotu, našel jenom taxikáře, který ho přesvědčil, že zatímco se Matouš koupal na Tel Avivské pláži, na jihu propukla válka a nikdo ho tam teď dobrovolně neodveze, leda teda ten dobrosrdečný taxikář, na kterého Matouš ve svém štěstí narazil, ho tam odveze za 100 šakalů. Celý to je docela legrační, i když válce jsme teď poslední dobou pořád blíž a blíž a to samozřejmě legrační neni.
Tak abych to zkrátila, tentokrát jsem na Matouše dohlídla já, a protože mám narozdíl od něj v mobilu internet, věděla jsem, že ani tentokrát žádná válka na jihu ještě není, a že se žádnym taxikářem ošulit nenecháme. Dobře to dopadlo, a na konci výletu musel i Matouš uznat, že to docela ušlo, i bez toho hipsterskýho nádechu.
Matouš už odjíždí a nám je tady zase smutno. Zapomněl Matěje naučit mluvit, ale dělali spolu jiné důležité věci.
Přepravu až na tržiště sme hravě zvládli, především pochopitelně díky mé bravurní hebrejštině, kterou mi Matouš závidí. Problém nastal ve chvíli, kdy jsme na trh vstoupili, protože Matouš po pěti vteřinách znechuceně prohlásil, že to místo vůbec není hipsterský, a tvářil se zklamaně. Jen bych ráda podotkla, že podle definice, kterou nám Matouš v rámci své hipsterské osvěty poskytl, správný hipster (krom toho, že má plnovous, ehm...) chodí na tržiště zásadně s plátěnou taškou. Tak možná nakonec dobře, že se nejednalo o hipsterský market, kdo ví, co by ti ostatní hipsteři řekli na ten batoh, Matouši....
Jo a pod jeho vlivem Matěj jeden den sám chodil, ale už ho to zase přešlo. On všechno dělá jenom jeden den a pak ho to přestane bavit, má svojí hlavu.
My jsme na oplátku Matoušovi během jeho pobytu v Izraeli vysvětlili rozdíl mezi slovy "mír" a "příměří". Že když počet raket z Gazy za noc n je menší nebo roven 30, tak taková noc vůbec nestojí za zmínku, a že když n je menší nebo rovno 200, tak se o tom prohodí jedna věta u snídaně a vyjde jeden článek v novinách. Každopádně Matouš po těch třech výbušných týdnech tady sám přiznal, že už se těší domů, a my to vlastně musíme přiznat taky, těšíme se moc.
Za čtyři dny.
Hezké léto.
Page updated
Google Sites
Report abuse