Okolí

17. května 2017

Už jsme se s Matějem trošku aklimatizovali a začínáme si zvykat na ten místní teplotní výkyv, tak jsme vyrazili na procházku po nejbližším okolí. Mám panickou hrůzu z toho, že tu zabloudim, tak jsem šla jen pořád rovně, abych našla cestu zpět.

Schodiště do našeho současného domu, bunkr v ceně.          

A co děti, mají si kde hrát? Děti nevim, ale kočky určitě. A bezdomovci možná. 

Bydlíme pár metrů od plotu oddělujícího Weizmann od zbytku světa (a Rehovotu). Vstupy jen na kartu.

Weizmann je plný květeny, konkrétně z téhle by měl radost náš Vendelín- ten strom je mega obří fíkus.

 Všudypřítomné stromy poskytují stín znaveným komejdoucím.

Horizontu dominuje urychlovač částic.

Opět plot, květiny, v pozadí věžáky Rehovotu.

Na schodišti v domě jsme potkali naše sousedy Indy. Hrozně si chtěli povídat i když my ne, ale to oni nemůžou rozpoznat, protože jsou to zkrátka Indové. Stěžovali si, že už několik let bydlí i s dítětem v tomhle blbym baráku bez výtahu a pračky.

Oni se odsud nemůžou vyhrabat několik let. My dostali nový byt po týdnu. Pozorný čtenář mého deníku ví, proč to tak je, já ty rasistický řeči už nebdu opakovat. Prostě to tady tak chodí.