Dlouhý canc

..ale vlastně netuší, kam se naše životy budou ubírat po návratu do Prahy. Občas se mě na to někdo i zeptá, přibližně dva lidi denně, tak jsem sepsala takovou krátkou rekapitulaci.

Ještě předtím ale jedna ne tak zajímavá, zato aktuální informace. Včera se z Izraele vrátila domů skupina Jihokorejců. Kromě toho, že si tady moc užili dovolenou, po návratu domů zjistili, že mají coronavirus. A protože to nebyli vůbec líní Jihokorejci, ale procestovali tady půlku země, je teď půlka Izraele v panice, několik set lidí v karanténě a každou chvíli se očekává uzavření hranic. Naštěstí zapomněli navštívit Rehovot a já konečně přišla na to, že bydlet v největší díře Izraele má někdy své výhody.

Takže zpět k naší budoucnosti.

Já dopíšu poslední pamflet, vyfotím poslední fotku, celý to zabalim, a pošlu do tisku. Mmch když už jsem u toho, tu obálku deníčku, kterou se snažím už cca půl roku navrhnout, a minule jsem sem dávala na ukázku verzi eXIIb, jsem vytištěnou ukázala naší jediné letošní návštěvě, a ta návštěva, jako Tomáš, mi navrhnul, ať si na to radši najdu grafika. Ale v pohodě, já nejsem vztahovačná, mě se ta obálka taky nelíbí.

Jo a když už jsem u toho, u těch návštěv, teď zacházím na tenký led, ale musím napsat, že jsem opravdu vážně zklamaná tím, že si někteří konkrétní lidé neudělali za ty TŘI ROKY čas, aby nás přijeli navštívit. Do poslední chvíle jsem doufala, ale teď už tomu vážně nevěřím. Obzvlášť, když asi zavřou ty hranice, žejo. Nebudu jmenovat, protože ty, ty a ty víte, že mluvím o vás. No nic. Kde jsem to skončila?

Takže až vyfotím tu poslední fotku, tak se seberu, a pojedu autobusem do práce, protože mně, ó la lá, končí 7. dubna rodičovská dovolená. 

No konečně. Už mě to doma skoro přestávalo bavit.

Hahaha občas se svým vtipům musím sama smát.

Matesa čeká nová, tentokrát opravdová, školka, žádný mischpachton, maon či gan, prostě česká školka s DĚTMA. No konečně. 

Navíc bude mít Mates svůj vlastní pokojíček (NO KONEČNĚ). Při listování jeho oblíbenou knížkou Jaro, nad jejímiž stránkami se ho už třetím rokem marně snažíme naučit mluvit, nám svou tajnou řečí sdělil, že se strašně zamiloval do obrázku jelena, který visí v obýváku dvěma důchodcům, hlavním postavám této knihy, a že by ho hrozně chtěl mít doma.

No.. Mám opravdu radost, že vím, co udělá Matějovi radost, a že můžu po internetu kromě nábytku do dětského pokoje shánět i obrázek jelena. Dobrý vkus, Matěji.

Honza- tady to bude krátké- ještě totiž neví, co bude dělat. On jen ví, že svůj článek nestihne dodělat (teda on pořád tvrdí, že ještě neví, jestli to stihne, ale já už to vím), takže se sem bude muset vrátit. A neví na jak dlouho a kolikrát. V pohodě.

Tak tohle nás čeká. Asi chápete, že máme docela obavy z toho, jak to všechno proběhne, jestli, a jak rychle, si zase zvyknene tam, kde jsme podle pasů doma, ale už jsme tam zapomněli žít. No někteří ještě ani neměli příležitost si to zkusit. 

Všechno se za dobu co jsme byli pryč, změnilo. Minimálně my.