8. září 2017
O našem šabatovém programu nemůžu už dlouho napsat nic zajímavého, protože už dlouho zajímavý není. Hrozně se chystáme do jeruzalémského muzea, posledního muzea, které nám ještě zbylo, ale pořád tu akci odkládáme. Nejdřív jsem byla natolik vyčerpaná z Matesáčího běsnění já, že na 90 minut trvající cestu autobusem s Matějem v náručí jsem neměla sílu. Pak byl vyčerpán Honza ze psaní miliardy článků, grantů, labmeetingů, že na cestu do Jeruzaléma neměl čas a energii on. No a tento šabat jsem strávila sháněním kapiček do zvukovodu, protože ingliš spíking doktor ordinoval jen v pátek ráno. Tak snad příště už to zvládnem.
To muzeum je nutnost, ona se totiž zase vrácí teplá vlna. No nedělám si srandu. Po brutálním ochlazení ani vidu, ani slechu.
Při předšabatové pochůzce městem a vytváření potravinových zásob na víkend a postvíkend jsem ve stánku se zeleninou objevila opuncii. Pořád se ji chystáme ochutnat, když o ní Aleš N. na konferenci na Sardínii tak básnil, a pak měl měsíc zánět v krku, no a tahle opuncie byla odtrněná od výrobce, no neber to.
Tak kdybyste to nevěděli, opuncie se NESMÍTE DOTÝKAT, DOKUD NENÍ OLOUPANÁ. Já už to vim, přečetl mi to Honza z inernetu, když jsem si už druhou hodinu vyndavala pinzetou ty podělaný trny z ruky. Tvářil se u toho škodolibě. A ne, jíst to fakt nebudu, s doktorama na středisku si sice už tykám, ale další antibiotika už teda nepotřebuju.
Pro odlehčení jsem připravila další anketu. Správnoou odpověď se dozvíte po odhlasování. Možná je víc odpovědí správných.