Jsme zpátky

25. ledna 2018

Speciální dieta, kterou mi naordinoval táta s Janou a která sestávala z každodenní dávky pěti knedlíků zalitých poctivými smetanovými omáčkami a pivem (pivo jsem s dovolením nahradila B-komplexem), zabrala a krevní obraz se mi v úterý vrátil do normálu. Trošku hodně jsem na to spoléhala, takže letenky jsme dopředu pořídili hned na středu.

Ráno před odletem jsem se probudila se střevní chřipkou. Když jsem se po bytě plížila shrbená, držejíce se za žaludek, považoval Honza můj stav za teatrální, a především naprosto trapnou, demonstraci mé nechuti k návratu. Je pravda, že jsem možná i navrhla, ať teda zůstanem v Praze, že tohle nemá cenu. Ale když jsem do sebe téměř dobrovolně vpravila dokonce i Smektu, nejhnusnější věc na světě hned po Coldrexu, tak mi snad i uvěřil.

Když jsem pak v letadle už po pátý prosila lidi ve frontě na záchod, ať mě ve vlastním zájmu pustí před sebe, zapřísáhla jsem se, že už nikdy nepoletím letadlem. Nebo aspoň teda, že nikdy nepoletím s Matesem sama, protože jak bych s ním zvracela v náručí, to teda nevím. Asi blbě.

Cesta pro mě byla tak strašná, že jsem se dokonce i zaradovala, když jsme konečně přistáli na půdě země izraelské, a když jsme konečně po 10 hodinách cestování odemkli dveře našeho milovaného* rehovotského bytu, na chvíli jsem snad i zaznamenala prchavý pocit štěstí.

*no zas to nebudu přehánět

Ale musim uznat, že počasí je příjemný: 15°C a ten vlahý vzduch a zelené stromy, působí dost optimisticky. A navíc, zatímco jsme byli pryč, jako bonus někdo přestavěl všechny chodníky v Rehovotu i v kampusu na bezbariérové, takže nemusím při procházce překonávat desítky obrubníků. To se jim jako docela povedlo.

Co se týče Matesáčích pocitů, tak ten krom 15 minutové dřímky při vzletu nezamhouřil celý den oka. Žoviálně vydržel vyprávet 3,5 hodiny o svém životě všem, kdo ho byli ochotni poslouchat, a ani na pikosekundu se nezastavil v pohybu. Proto jsou fotky s ním poněkud rozmazané.

Nejvíc jsme ocenili dětský koutek Václava Havla na terminálu 1, který je tak dobře ukryt, že ho nenašly žádné jiné děti, a Matěj ho měl celý pro sebe. Vlastně si myslím, že jsme byli možná první  návštěvníci toho koutku, protož i Honza ho musel chvilku hledat, a to je co říct.

No tak zvládli jsme to, jsme zase zpět, v Zemi zaslíbené.