1. října 2017
Přípravy na Sukot
Sotva dva až tři svátky skočily, začíná další. Tentokrát Sukot. Už se v tom trošku ztrácim, ale stanu co nám odpoledne vyrostl před barákem, si nelze nevšimnout. Tak sem si šla něco o tom stanu přečíst na wiki, a on Sukot je totiž svátek stánků. Připomíná putování po poušti po vyvedení z Egypta.
Co mě zaujalo, v tom příbytku musejí být židé po celý svátek, a ten svátek trvá sedm dnů, takže to asi bude veselý. Skrz střechu musí být vidět nebe, což ten "náš" zdá se, splňuje, tak to jsem klidná.
Doufám, že se v tom stanu zas bude veselit celý barák celou noc, ty jejich noční oslavy mám čímdál tím radši.
Nám na sukot, konkrétně za 68 minut, přijede naše první návštěva z Čech, pardon z České republiky, takže pět měsíců samoty skončilo, no uteklo to jako voda!! No skoro jsem si ani nestihla všimnout, že už nejsem v Čechách.
Tak nezapoměňte na tu průhlednou střechu, až si budete stavět svůj stan.
4. října 2017
Bitan 19
V pondělí nastal den F. Konečně přišla na řadu Matějova fyzioterapie, na kterou byl objednaný čtvrt roku, od doby kdy byl ještě miniaturní miminko. Pro připomenutí- na fyzioterapii nás doporučila doktorka, které se někdy v červnu zdálo, že má Matěj slabší ramena. Pak měsíc trvalo, než nás tam Yael a několik dalších Honzových kolegyň dokázalo objednat, a pak nám slavnostně dali termín na říjen.
Fyzioterapie měla probíhat někde v areálu Kaplan hospital, kterou poměrně důvěrně znám díky svému uchu. Takže vím, že to není žádná malá okresní nemocnička, ale komplex alá Motol se vším všudy, tzn. nedokonale popsané budovy rozeseté zcela náhodně po několika kilometrovém areálu.
Na cestu jsem byla připravena důkladně- mapa v mobilu, vytištěná mapa a především lísteček s hebrejsky napsaným magickým slovem "Bitan 19", což je asi označení budovy nebo tak něco, vlastně doteď nevim, co to Bitan je. Mé obavy ohledně hledání Bitanu se vyplnily do puntíku.
No zkrátim to. Asi tak po 30 minutách přestalo Matěje moje bloudění po areálu nemocnice ve 34°C vedrech (34°C ve stínu, který ale v areálu nemocnice není) bavit a začal na mě hytsericky křičet. Po 40 minutách jsem hystericky křičela já, na Honzu do telefonu, že kvůli týhle strašný /redakčně upraveno/ zemi bude mít Matěj křivý záda, protože já to prostě nedokážu najít, a že za všechno může Honza. Po 60 minutách, 6 rozhovorech s 5 lidmi ve 3 různých řečech (angličtina, hebrejština a ruština), jsem bitan nějak našla, tak trošku intuitivně, tak trošku po hmatu.
Matěj naštvanej a unavenej, já naštvaná a unavená, ale našli jsme to. Přišli jsme tam úplně přesně na čas, protože jsem měla špatné tušení, a na hledání si vyčlenila právě hodinu času.
Paní na fyzioterapii byla milá. TŘIČTVRTĚ hodiny se mnou vyplňovala dotazník týkající se Matějova fyziologického vývoje a v červnu slabých ramen. Zazněly vysoce relevantní otázky, jako např. zda je Matěj víc podobný mně nebo Honzovi, co Honza dělá v Izraeli a jak se mu v práci líbí, jestli se nenudím doma s Matějem, a jestli se mi nestýská. Jestli Matěj dobře spí a dobře jí. Jestli se rád směje, nebo spíš brečí. A největší problém- jak napsat Matěje hebrejsky, aby mu mohla do kartotéky založit kartu. To řešila 7 minut. Pak konečně došlo na vyšetření. Matěj byl po půlhodinové cestě autobusem, hodinovém bloudění v poledním žáru a třičtvrtěhodinovém vyplňování dotazníku tak unaven a znechucen, že po položení na vyšetřovací podložku do 10 sekund usnul.
Takže to byla naše návštěva fyzioterapie. Jo a závěr: Paní Jsem-nejlepší-vyplňovačka-dotazníků-v-Izraeli nabyla dojmu, že by Matěj měl v den svých semiměsíčních narozenin již dávno sedět a lézt, což nedělá, takže ho máme natvrdo posazovat. Což jen tak mimochodem, pokud se nepletu, je v Čechách vysoce nedoporučeno, ne-li skoro zakázáno. Jo a za měsíc máme přijít znova.
O zpáteční cestě domů, kdy nám přetrasovali autobus, přestěhovali zastávku a o dalším hysterickém telefonátu Honzovi už psát nebudu. Jako domů jsme se dostali, ale byl to rozhodně můj nejstrašnější čtyřhodinový výlet za dobu co jsme tady.
Aby Honza odčinil, že za všechno mé utrpení může samozřejmě on, následující dny nás vzal na několik výletů, o kterých napíšu příště.
5. října 2017
Jaffa
Jak jsem již o sukotím podvečeru psala, konečně nás přijela rozveselit první návštěva. Honza před příjezdem své rodiče zodpovědně instruoval ať se teple oblečou, protože v říjnu je tady už podzim v plném proudu. To ani nebudu nějak výrazně komentovat, snad jen připojím radu, že až k nám pojedete, zeptejte se na na počasí mně, ne Honzy.
Rodiče přivezli tunu českých hraček, takže si zas budu mít s čím hrát, teda Matěj samozřejmě si bude mít s čim hrát, dvě tuny oblečků, a 2 litry nějakýho alkoholu made in Valašsko, aby mi to tady líp utíkalo. Teda Honzovi samozřejmě.
Vzali jsme mámu, tátu, Bebana, a jeli na výlet. Do Jaffy, staré čtvrti Tel Avivu. Jaffa je jeden z nejstarších přístavů na světě, využívaný už v době bronzové.
Jaffský blešák plný harampádí
Hodinová věž, minaret a brána do starého města.
Bebe se venčí s tatínkem. Aby mu byl více podobný, schválně jsme mu rozmatlali kolem pusy přesnídávku. Jakože vousy.
Matěj celý den tak intenzivně jedl, že zase povyrostl a ke konci výletu už se nevešel do kočárku. Takže nastala slavnostní chvíle, vytáhli jsme z bunkru sporťák a našeho velkého chlapečka do něj přemístili. Uvidíte příště.
8. října 2017
Caesarea a další parky
Na návštěvu dalších pamětihodností v okolí jsme si tentokrát půjčili vlastní vůz. Matěj nastoupil do auta a spustila se mu hrozná alergie. On mívá podobnou i na bryndák. Dostal příšerný záchvat, že prý tohle není vlak, a on odmítá jezdit něčím, co není vlak. Nebo aspoň autobus.
Že prej přestane křičet, až se rozjedem. Nepřestal. Že prej přestane křičet, až najedem na dálnici. Nepřestal. Že prej přestane křičet, až se unaví. Nepřestal. Vydržel to skoro hodinu, než jsme na dálnici našli odpočívadlo u kterýho šlo zastavit a ochraptělému Matějovi vysvětlit, že autosedačka není jedovatá, a že může těch 10 kilometrů do cíle ještě popojet a vydržet.
Cíl byla Caesarea. Byla jsem tak vyřízená z Matějova křiku, že jsem ani moc nefotila, každopádně více fotek a popis je v mém populárním deníčku z cest po Izraeli z dob, kdy jsem ještě nevěděla, že tu strávím věčnost.
Zbytky starého akvaduktu, který do Caesarey přiváděl vodu.
Při cestě zpátky vzal Mates auto na milost, protože jinak by se domů asi nedostal, akorát jsem musela k radosti své i zbytku posádky hodinu v kuse zpívat. Nakonec si zacpal uši a na chvíli usnul.
8. října 2017
Jak nebe skoro plakalo
Dnes chudáčkovi Matějovi odjela jeho první návštěva, tak už jsme zase sami jako kůly v plotě.
Matěj smutně mává odjíždějící návštěvě. Znovu se s vými prarodiči setká až o Vánocích.
Smutné bylo i nebe, které téměř plakalo. Na dnešek totiž předpovědi kalkulovaly s celými 51 procenty pravděpodobnosti deště! Nakonec to teda nedopadlo, ta jedna kapka co na mě myslím dopadla, byla asi Matějovo prsknutí, on se prskáním dorozumívá rád. Tak třeba příští rok. Ale mraky byly k vidění skoro celou hodinu, to je téměř zázrak.
A pak jsem ještě vyfotila sukotí stánek vevnitř, protože řada mých věrných čtenářů se na mě obrátila s dotazem, jak interiér takového typického stánku vypadá.
Tak jo, nikoho to ve skutečnosti nezajímalo, ale nějak si to uvést musim. Tak stánek na oslavu Sukotu vypdá vevnitř jako párty stan, a k tomuto účelu bývá i využíván. Často stojí na veřejném prostranství před barem nebo restauračním zařízením, jsou tam lavičky, stín..tak občas si tam prostě někdo jde sednout s pivem nebo přečíst noviny. Takže tolik k tomu Sukotu.
9. října 2017
Prší, prší
Dnes jsem vyšla ráno ven z baráku a najednou koukám, mokrá zem. To se dneska uklízečka rozšoupla, říkam si.
Jdu dál a najednou koukám, mokrý kočárek. To jsem ho chudákovi Matějíčkovi zas něčim polila, říkam si a jdu dál.
A najednou koukám, mokré všechno. Byl jsem z toho tak perplex, že jsem to musela natočit. Pro jistotu hned několikrát.
Tady zrovna prší do sukotího stánku s děravou střechou, ještě že tam zrovna nikdo nepařil. Teda neslavil Sukot.
Zkrátka první déšť po půl roce ♡
A protože se ochladilo na 27°C, což je největší kosa co jsme tady, Matěj vytáhl svoji první mikinu. Teda ona je to jeho přibližně patnáctá mikina, ale z těch předchozích vyrostl dřív, než byla příležitost je obléct.
Vyjímečně se neusmívá, protože byl dnes obzvlášť zpruzený. Prostě podzim, no.
10. října 2017
Za dobrou budoucnost
Moc bysme chtěli jít k volbám. Aby Matěj nevyrůstal v chovné stanici čápů, v koblihovém království, aby se měl dobře, a tak, prostě. (Pro hnidopichy: Ne, Matěj nebude vyrůstat v Izraeli).
Požádali jsme si proto o voličské průkazy přes datovou schránku. Datová schránka, to je nástroj pro komunikaci s orgány veřejné moci, který vznikl v roce 2009. To je před osmi lety, tak by jeden řek, že se s tím nástrojem veřejná moc za tu dobu třeba už naučila zacházet. Nu tak máme interní informace, že na Velké Lhotě vůbec nevědí, co s Honzovou žádostí dělat a jakou cestou mu ten voličský průkaz poslat. Tak já nevim, co třeba pošta???
Moje žádost ležela ještě o víkendu na úřední podatelně, táta jí tam viděl, když si byl žádat o voličský průkaz pro sebe, protože v době voleb bude zrovna tady, a je to vlastenec, tak samozřejmě chce jít taky volit. A vůbec jsme ho nemuseli přemlouvat.
Dneska mi přišly volební lístky domů. Jako do Prahy, ne sem. No já nechci být hnidopich, ale ty orgány veřejné moci asi vůbec netuší, jakým stylem (ne)chodí izraelská pošta....myslím, že ty volby asi už můžem odpískat. Tak jděte aspoň vy. Za nás, za Matěje.
Abych aspoň nějak přispěla Matějovi k lepší budoucnosti, přihlásila jsem nás na ליווי התפתחות לתינוקותל, což není náhodný shluk divných znaků, ale něco jako cvičení s miminky. Snad. Takže za 14 dnů si tady budete moci přečíst pamflet o tom, jak jsem byla nucena zpívat Kolo kolo mlýnský hebrejsky. Ale tak co bych pro tu naší malou fretku, co nikdy nespí, neudělala. Třeba se tam vyřádí. A já asi taky.
13. října 2017
Podzimní přípravy
Nevěřila jsem, že to někdy řeknu, ale podzim je v plném proudu! V obchodech se prodává toto, což pokud mě pamět neklame, jsou deštníky.
Ve fejsbukové skupině Izraelské matky (אמהות ישראליות) je strašná sháňka po bundičkách a pláštěnkách.
Ani my jsme nezaháleli, a protože maximální denní teploty teď horko těžko dosahují 29°C, pořídili jsme Matějovi čepici a rukavice.
Já vim, je sladkej. Bundičku máme samozřejmě taky, v úterý dorazí letadlovým speciálem z Čech. Takže jestli se při oblékání svých ratolestí chcete inspirovat módním guru Matesem, počkejte si na fotky příští týden, doplním jeho sbírku outfitů o další kousky.
A ještě jeden dnešní úlovek z rehovotských ulic mám- narazila jsem na mandlovou mouku. Z té kdybyste to nevěděli, jdou hladce upéct makronky. Možná to je znamení, že se o to mám konečně taky pokusit. Nebo radši přivézt tu mouku Lence? Cena 26,70 šakalů za 250g, to máme 106,8 za kilo, to je 700kč. Vůbec nevim jak to vychází finančně v ČR, ale mám pocit, že živnost s dovozem mandlové mouky do ČR by mě asi nespasila? Já si teď totiž hledám přivýdělek, ale o tom se rozepisovat nebudu, kdyby to tu náhodou četla ta paní z pracáku, co už čtvrt roku posuzuje mou žádost o rodičovský přípěvek.
Ale pozor, nezaměnit mandle s timhle, to je sojová mouka. To nevim k čemu je. Asi k ničemu.
19. října 2017
Už zase
Dlouho jsem nic nenapsala, protože popravdě na to nemám mentální ani fyzickou energii. Protože Matěj UŽ ZASE roste. To znamená, že celou noc s prominutim žere jak zjednaný a my jen uřícení běháme sem a tam a nosíme Bebu. Mimochodem věděli jste, že když mimino řve a nikdo neví proč, tak první dva měsíce "jsou to prdy" a od dvou měsíců "jsou to zuby"? No fakt, všichni to řikaj. A Matěj svůj růst neomezil trapně jenom na zuby, on zkrátka roste celý. Ve dne samozřejmě roste (=žere) taky, takže od rána do večera mu vyvařuju pochutiny jak pro krále a nic jinýho nestíhám.
Dále Matějovi UŽ ZASE přijela návštěva. Jeho děda dokázal rozšifrovat systém izraelských železnic a hebrejských nápisů a zcela sám dorazil až do Rehovotu. Byl to doják, co vám budu povídat. Shledání po 5 měsících. Teď se snaží Matěje přemluvit, aby začal lézt, čemuž se snažím všemožně zabránit, protože až se ta naše žeroucí fretka rozleze, tak já už jí nikdy nedohoním.
Návštěvu využijeme, protože otesánkovi je UŽ ZASE malá postýlka pro malá miminka a my teď sháníme postýlku pro žeroucí (=velká) miminka. Jako není to úplně jen tak, takovou věc tady sehnat. Chvíli jsme chtěli odpovědět na inzerát z bazaru, ale postýlka byla k vyzvednutí v židovské osadě na Západním břehu, tak to jsme zavrhli. Mj. proto, že s autem z autopůjčovny nás na Západní břeh nepustí. A i z jiných důvodů se nám tam pro ní nechtělo jet.
Pak to chvíli vypadalo, že postýlku koupíme v IKEA. Ale v izraelském katalogu nepíšou nic o matracích a tu my docela potřebujem. Pak to chvíli vypadalo, že nám postýlku daruje Jakub po svých dětech. Ale postýlce nějak chybí taková důležitá součástka, bez který postýlku nesestavíme.
Takže aktuální plán je, že inkriminovanou součástku odveze Matějův děda do Prahy, předá jí Matějově tetě, která jí odveze na Valašsko a předá jí druhému Matějovu dědovi, ten jí vyrobí a o Vánocích ji předá Matějovu tátovi a ten mu potom postýlku smontuje. Ano a celý tento proces je stále ještě jednodušší, než tady koupit a hlavně přepravit postýlku až do Matějova pokojíčku. Teda bunkru.
No a ještě ke všemu jsem UŽ ZASE zaměnila petželku za koriandr, to mě vždycky tak vytočí. Oni to skladujou vedle kopru a to pak neni cítit vůbec jinýho než ten kopr a já si to přinesu domů..a pokaždý to je to, co zrovna nechci. No pokaždý. No a tohle je koriandr. Sakra.
21. října 2017
Jak jsme (ne)volili
Naše účast u voleb? To byla nutnost, právo a povinnost. Co všechno jsme museli překonat a kolik nás to stálo úsilí?
Zařídili jsme si datovou schránku. Podali přes ní žádost o voličský průkaz. Přesvědčili jsme Matějova dědu, ať si taky zařídí voličský průkaz. Zjišťovali jsme na ambasádě, jestli se tam náhodou Honzův nezvěstný průkaz neobjevil. Neobjevil. Je někde ztracený. Honza ze hry vypad.
Půjčili jsme si auto. Aby si Honza nepřipadal méněcenný, dovolili jsme mu, aby nás k volbám do Tel Avivu alespoň odvezl. Naložili jsme Matěje do auta, i když Matěj auto nesnáší. Nezalekli jsme se 34°C teplotního výkyvu, i když já teplotní výkyvy nesnáším. Neodradily nás ani četné překážky na cestě k urně.
Když se Matěj dozvěděl, že kandiduje Bebiš, měl ve své volbě jasno. Bohužel ani Matějův voličský průkaz na ambasádě neměli, takže Bebiš ostrouhal. Málem jsme ostrouhali i my, když to chvíli vypadalo, že naše převzácné hlasy spadly do koše a naše volba se neprocpe přes trapných 5%. Kam se to ten svět zřítil?
25. října 2017
Bet Guvrin
Tak nám odjela další návštěva. Tento rok asi poslední. Původně jsem chtěla o našich zážitcích napsat až ve chvíli, kdy Matěj usne ve dne na déle než 30 minut, nebo až se v noci vzbudí na jídlo méně než čtyřikrát, ale už jsem pochopila, že to bych tady ten deníček mohla zrušit, a že na zázraky se čekat nedá, protože se nedějí. Matěj prostě až do osmnácti nebude spát a bude furt jenom žrát. A pak si ho vezme nějaká nevěsta a bude mu vařit Bebu ona, a my se konečně poprvé vyspíme. Tak to prostě je.
Tenhle obrázek mě v dětství hrozně děsil..a teď..teď je vyobrazení naší domácnosti.
No nic. Takže když přijela ta návštěva, tedy druhý Matějův děda, půjčili jsme na šabat auto a vyjeli na výlet do míst, kam se vlakem nedá dostat. Stanovili jsme rádius 45 kilometrů od Rehovotu, protože déle trvající křik Matěje v autosedačce mísený s mým zoufalým zpěvem se nedá vydržet. Těch 45 kilometrů je limit pro zachování zdravého rozumu a mých a Matějových hlasivek nepoškozených.
Do tohoto rádiusu (nebo rádia?) se vešel národní park Bet Guvrin. Je to park složený z řady jeskyní, které kdysi využívali obyvatelé přilehlého města Maresha k různým účelům. Maresha je, teda spíš bylo, hrozně starý město, z doby někdy kolem 500 př.n.l. Teď z něj zbyly hlavně ty jeskyně.
Zde jsou jeskyně aka podzemní holubníky. Holubi byli chováni pro maso a pro hnojivo. Matěj chtěl přispět svojí troškou do mlýna, teta do hnojníku, ale nestihl to.
Vchod do jedné z jeskyní, ve které byl uskladněn lis na olivový olej.
Květena takhle uprostřed léta, teda pardon, podzimu, nic moc, ale nějaký ten uschlý keř s květem se najít dal.
Ruiny Mareshy
Na tomhe kopci dřív Maresha stávala, teď tam ale stojí už jen Matějův děda.
Další jeskyně- Tyto sloužily k pohřbívání.
Jeskyně vymodelované těžbou vápence.
Pastva Matěje ve stínu oliv. Jo Matěj na fotce doopravdy je.
Další část Bet Guvrin jsou vykopávky antického města z 2.stol. Nejzachovalejší je amfiteátr, trošku podobný tomu v Římě. Asi se jim líbil. Je trošku menší, každopádně na tom izraelskym amfiteátru bylo výrazně míň lidí. Asi tak o několik tisíc míň. Jo a je to jediný amfieteátr v Izraeli otevřený veřejnosti.
Matěj marně čeká v aréně na svého vyzyvatele. Všichni se ho lekli.
Další části antického města- lázně, chrám.
Nojono, taky jsem tam byla.
O dalších našich zážitcích napíšu....někdy. Asi až se Matěj ožení.
26. října 2017
A teď si zazpíváme
Co mě vedlo k tomu, abych se s Matějem přihlásila na něco, co se jmenuje תנועה מתפתחת? Teď už ani nevim, možná se mi na chvíli trošku zatměl mozek. Možná teda na delší chvíli, protože vnutit platbu za kurz hebrejskýmu záznamníku přes telefon se nedá zvládnout za jedno odpoledne. Ani za dvě. Ale umanula jsem si, že na ten kurz prostě budeme chodit, a dokázala jsem to. Chodíme tam.
Chtěla jsem Matějovi především ukázat, že lze den trávit i jinak, než nekonečným žraním. Že existují i jiné děti než je on, a jiní lidé než jsem já a táta po příchodu z práce. A chtěla jsem potkat i jiné lidi než sebe ráno v zrcadle a Honzu po příchodu z práce.
Tak jako dětí tam bylo dost, Matějovi se tam líbilo, většinu doby prochechtal, to on zas umí. Tolik k pozitivům kurzu.
Na začátku se zpívaly dětské písničky. Izraelští textaři bohužel do dětských písniček zapomněli zahrnout slova chleba, oříšek, cibule, a ani na okurku se nedostalo. Zde moje slovní zásoba končí, takže ano, teda ne, ani sem si neškrtla. Matějovi to nevadilo, nasával hebrejskou slovní zásobu od ostatních zpívajících maminek, tak příště třeba zazpívá on mně.
Pak přišly na řadu nějaké masáže, motivování dětí k pohybu...no náš Matěj sice neleze, ale motivace k pohybu mu myslím vskutku nechybí.
Ale aspoň se mohl inspirovat u jiných dětí, k čemu všemu může svoje nožičky používat. Velitelka kurzu ten den zrovna neměla náladu mluvit anglicky, ale tak občas se nade mnou slitovala nějaká sousedící maminka a přeložila mi, co mám zrovna s Matějem dělat.
Nakonec velitelka přesunula termín příštího kurzu na dřívější hodinu, to mi taky musely přeložit okolní maminky, což si vykládám jako pokus velitelky o zbavení se mě i Matěje.
Tak ještě pětkrát mě to čeká, to je fajn.
Dělám to pro Matěje, dělám to pro Matěje, dělám to pro Matěje, dělám to pro Matěje, dělám to pro Matěje, dělám to pro Matěje, dělám to pro Matěje, dělám to pro Matěje, dělám to pro Matěje, dělám to pro Matěje, dělám to pro Matěje, dělám to pro Matěje, ..... .. ... ......
26. října 2017
Prameny Yarkonu
Matěj si ještě Bebí kuchařku, teda svojí nevěstu, nenašel, ale i tak doplním naše výlety s Matějovým dědou: V sobotu jsme kromě voleb do PS (o napínavých volbách jsem psala dříve), stihli ještě výlet do Národního parku Yarkon.
Ještě k těm volbám- Honza každý den chodí nadějeplně do schránky pro svůj propadlý voličský průkaz, a kde nic tu nic. To už aby se na Lhotě chystali na odeslání průkazu pro prezidentské volby, i když rozhodnout se mezi Okamurou a Zemanem bude oříšek. Ještě že jsme tu na to dva, v nejhoršim pošlem do druhýho kola oba.
Tak ten park, to je přírodní rezervace v okolí pramenů řeky Yarkon, která pak protéká Tel Avivem. Park je na místní poměry nezvykle velký, dá se v něm dokonce ujít několik kilometrů(!!!), aniž byste museli chodit kolem dokola. To se nám tady ještě nestalo. Navíc jsou v něm i stromy, a voda, to se nám tady taky moc často nestává.
Matěj v autě usnul již po pouhé půl hodině křiku, myslím, že už si na tu autosedačku zvyká. Ještě pár let, a vydrží v ní sedět třeba i hodinu. No především by do ní měl dorůst, tahle mu byla veliká. Trošku ho do příště vykrmíme, přikoupíme několik balíků Beby, to není problém. Rehovotské bebí zásoby se sice tenčí, ale ještě pořád zbývá dost okolních izraelských měst, kde můžeme Bebu vykoupit ze skladů.
Pramen Yarkonu připomíná šumavský pramen Vltavy. A nebyl by to národní park, kdyby se tam nenacházely ruiny nečeho. V tomto případě Otomanská pevnost ze 16. stol.
A já sem tam zase nebyla. A to sem si myslela, že když přijede MŮJ VLASTNÍ OTEC se zrcadlovkou a několika objektivama, že budu aspoň na jedný fotce! Jenže on pořád fotil Matěje, protože je prej roztomilejší než já.
Takhle to dopadlo. Tak ČAU.
31. října 2017
Jako místní
Někdy si už vážně připadám úplně jako místní: V pekárně na mě prodavačka už ode dveří volala, že můj oblíbený chleba s oříškama došel. Jasný důkaz, že slovní zásoba složená z ořechu, chleba a okurky je plně dostačující pro přežití.
Zelinář mi ve stánku podstrčil podpultovou kedlubnu, dokonce dva kusy! Sice jsem vůbec kedlubnu nechtěla a zrovna zde mi moje slovní zásoba byla k ničemu, ale takové věci se prostě neodmítají. Když ti zelinář nabízí podpultovou kedlubnu, říká: vítej v mym městě. Teda na mym záhonu.
Šišlavýmu prodavači ovoce jsem rozuměla cenu nákupu, a tentokrát dokonce správně.
Hodlám tady rozjet živnost s prodejem pohledů s Weizmannovskou tematikou. Nějak se živit musim, když ta hodná paní na pracáku už 4 měsíce bedlivě posuzuje moji žádost o rodičovský příspěvek. Ano, pečlivost je důležitá, moc si jí cením.
A teď jdu se svým dítětem na hebrejský cvičení, no úplně jako místní. Akorát já si nakoupila čokolády a hodlám každých deset minut, co na tom hebrejskym cvičení přežiju, jednu čokoládu sníst. Padesát minut. Pět čokolád. Zasloužim si to.