Embedded Files
1. června 2017
Začal červen, to znamená, že rozkvetly červené stromy. To má logiku. To, že se tady pracuje v neděli, logiku nemá, ale červené stromy v červnu ano.
Honzovi přišla první výplata. Dokonce mu přišlo tolik, kolik mu slíbil šéf, to je oproti ČR velký pokrok. Takže teď konečně můžu vyrazit na ty nákupy s kreditkou v kapse a koupit si....mop a žehlící prkno. Jupí.
Taky jsme objevili poštu. Nebýt Google street view, nikdy bych ji nenašla, protože by mě zkrátka nenapadlo, že mám hledat toto:
Poštu jsme hledali kvůli velmi důležitému psaní adresovanému do Vestce, na jehož doručení zbývá již jen 24 dnů. Nejdřív to teda vypadalo, že svou poštovní misi budu muset vzdát kvůli hlasovému vyvolávacímu systému. Pozorný čtenář ví, že zvládám bravurně číslovky do sta. Ale moje pořadové číslo na poště bylo 765. NAŠTĚSTÍ přede mnou bylo tolik lidí, že jsem měla dostatek času pro rozšíření své slovní zásoby až do 1000 (no, a taky jsem si během čekání všimla, že na tý obrovský reklamní tabuli běhají krom reklam taky miniaturní pořadová číslíčka). Ještě kdybych tak věděla, co znamená otázka "register or regular". Už ani nevím co z toho jsem si vybrala, tak snad depeše dojde. Jo a vchod do pošty hlídá pošťák s kvérem, hned jsem si připadala maximálně v bezpečí, skoro jako doma, na modřanské poště.
Malebné zákoutí před poštou: kombinace květin a odpadků je v této zemi velmi oblíbená.
3.června 2017
Yarkon podruhé
O dalším našem šabatu jsme se už vážně chtěli jít koupat do moře, ale venkovní teploty náhle dramaticky poklesly na 28°C, a v takové arktické zimě se opravdu koupat nedá, takže jsme přehodnotili plány a opět vyjeli do Tel Avivského parku Yarkon, dohnat resty a najít kaktusárium.
Kaktusárium jsme našli, ale bylo zavřené, nikdo neví proč. Tak aspoň pár fotek kaktusových diaspor v okolí plotu.
Do seznamu fauny, se kterou jsme se tady zatím setkali, přibyl vedle švába a krysy také šakal (to zvíře, ne peníze).
Cyklostezka v parku je plně vytížená
Taky jsme tentokrát došli do opravdového přístavu na opravdové pobřeží (to kde jsme byli minule přístav nebyl), a ukázali tak Matesovi poprvé moře. Byl z něho velmi nadšen a museli jsme mu slíbit, že příští víkend už tam teda hupsnem.
Honzova vášeň pro fotografování se naplno projevila snahou o vyfocení ultra ortodoxního žida čůrajícího v přístavu, ale pak se ukázalo, že je to jen močící svatebčan. Nicméně je to první fotografie, kterou Honza vyfotil sám od sebe bez pobízení, tak ji sem dám na památku:
5. června 2017
Matěj v kapce mléka
Nadpis sice vypadá optimisticky, ale dnešek byl pro nás náročný. Matěj má za sebou první návštěvu u doktora. Teda u sestřičky. Teda v Kapce mléka. Izraelský systém zdravotnictví totiž funguje stejně jako americký- běžné kontroly a očkování dětí neprovádí doktor jako u nás, ale sestřička z organizace zvané Kapka mléka. K doktorovi se jde, až když je problém.
Návštěvu u takové jedné sestřičky, která mluví anglicky, Honza zařídil ještě dávno před naším příletem. Jenže když jsme se dnes v daný čas dostavili na inkriminované místo, ukázalo se, že „naše“ kapka byla zrušena. Podle vrstvy loňského listí a pavučin se zdá, že už dost dávno. Akorát nám to nikdo neřek.
My tady nemůžeme jen tak zvednout telefon a zavolat někomu co se stalo, a kam máme jít. My potřebujeme někoho bilinguálního, kdo to za nás vyřídí hebrejsky. Takže Honza musel opět zapojit své kolegy, kteří zjistili, kam nově spadáme, omluvili nás, že jsme nedorazili na objednanou schůzku, a domluvili nám novou. Teď hned máme přijít na druhou stranu města. No to město není moc veliké, takže ta vzdálenost nebyla až tak dramatická, ale 20 minut rychlou chůzí to dalo.
Takhle neslavně jsme začali a ještě neslavněji to pokračovalo, protože naše anglicky mluvící (já to pořád opakuju, protože ta angličtina tady rozhodně není samozřejmost) sestřička Miri na nás rovnou v čekárně vybalila, že doufá, že jsme trpěliví, a ať počítáme se „several hours“ čekáním, protože nás vmáčkla mezi pacienty, ale fakt nestíhá a založit novou kartu není jen tak. Já jsem už dlouho přesvědčená, že podobnost anglického slova pro trpělivost (patient) s českým pacientem prostě nemůže být náhoda, takže na čekání jsem z Čech vážně zvyklá. Ale vysvětlujte to 3 měsíčnímu miminku.
Naštěstí Matěj jako obvykle vytušil, že teď nutně potřebujem jeho spolupráci, a dal si několika hodinovou dřímku. Zakládání naší karty vypadalo v praxi tak, že Miri si nás vždycky zavolala k sobě, chvíli jsme něco společnými silami vyplňovali (nejvíc se řešilo telefonní číslo), a když už křik z čekárny ostatních dětí byl tak silný, že to Miri psychicky nedala, poslala nás pryč a odbavila frontu pacientů. Takhle se to několirát opakovalo.
Navíc jsme jí chudince přinesli celý štos lékařských zpráv (specializovanou firmou přeložených do angličtiny). Její výkřik, že tohle snad není anglicky? mě teda neuklidnil, ale nakonec se s tím nějak popasovala. Podle jejího nevěřícnýho výrazu jsem si jistá, že nikdy neviděla dítě, které prožilo to co náš Matěj. Obzvlášť když se dvakrát zeptala, jestli to apgar skóre vážně bylo 1 ??! S tím se asi potřebovala vyrovnat, protože nás zase poslala na chvíli pryč.
A výsledek? Tři hodiny strávené v Kapce mléka, Matěj přes 6,5 kila (jo já vim, to je ta Beba, když on ji tak miluje), naočkovaná hepatitida (zde není součástí hexa vakcíny), a na zbytek očkování si vzhledem k tomu paklu lékařských zpráv netroufla. Musíme nejdřív za opravdovým izraelským doktorem, který dá k očkování souhlas. Musíme se hlavně k nějakýmu doktorovi rychle vmáčknout, on Matěj už není nejmladší a s očkováním už by měl začít.
No tohle ani tabulka čokolády nezachrání.
Na závěr nesmí chybět fotodokumentace z naší intenzivní zkušenosti s izraelským zdravotnictvím:
Čekárna může směle konkurovat různým zdravotnickým střediskům v ČR z dob komunistických. Špinavé přebalovací pulty jsem nefotila, nechtěla jsem se k nim moc přibližovat.
Jmenovka na umakartových dveřích nás nenechala na pochybách: jsme tu správně u Miri (ten horní klikyhák).
Tohle jsme dostali, nevím co to je, asi něco jako zdravotní průkaz. Nerozumím tomu, ale aspoň jsme nemuseli nic podepisovat (narozdíl od štosu hebrejských dokumentů v bance při zakládání účtu).
6. června 2017
Uku
Včera už jsem nezvládla o tom napsat, ale měli jsme taky naší první návštěvu. Překvapivě to nebyla návštva z Čech, ale z Estonska. Je to Uku, vypadá jako Viking, miluje Švejka (??!), nelíbí se mu tady, a zná Matouše. Svět je malý. Obzvlášť svět Aire.
Honza ho pozval na večeři, protože se Uku právě teď rozhoduje, jestli sem přitáhne celou rodinu a nechá se lapit stejně jako my. Honza mu chce ukázat, jak spokojeně si tu žijeme.
Abysme ukázali, jak jsme spokojení, museli jsme koupit talíře a skleničky, aby bylo z čeho jíst a pít. Talíře i skleničky mají v sámošce. Mám ráda sámošky. Nemusím tam s nikym mluvit a nikomu vysvětlovat co chci.
To můj vysněný mop na podlahu neprodávají v sámošce. Nikdy jsem nebyla dobrá v pantomimě. Už jste někdy kupovali mop pomocí pantomimy? Zvládla jsem takto koupit jen půlku mopu, na kýbl jsem už totiž neměla sílu.
Vařit umim jen kuřecí maso s rajčaty a balkánským sýrem, takže kvůli návštěvě jsem musela sehnat balkánský sýr. Taky pantomimou. To byly dvě pantomimy za den. Nesnášim pantomimu, ale mám mop a balkánský sýr.
Chtěla jsem sem dát nějaký citát o nelehkém životě, abych to tady trošku kulturně pozvedla, a narazila jsem na toto: Ze života se nikdo nedostane živý (Jim Morrison)...na tom myslím něco bude :D A pak ještě: Nemůžeš? Přidej! (Emil Zátopek).
8. června 2017
Chvilka poezie
Včera byl šťastný den, přišel nám první pohled! Matesovu radost nejlépe vystihují následující fotografie a recitační video.
Jako bonus s pohledem přišel i šváb, ten ale bohužel zemřel těsně před prahem našeho bytu na čistotu. Budeš muset pokus o invazi zopakovat, Matouši. A to nejdůležitější: po vynásobení jednoho pohedu dvěma se počet čtenářů mého deníčku vyšplhal na dva (1x2=2)! No náhodou vím ještě minimálně o dvou dalších čtenářích. HONZÍKU! TATI! Pošta čeká!!! A my taky.
Připomínám adresu: Eisenberg 1/20, Rehovot 76100, Israel
11. června 2017
U moře
Nastal čas Honzovi ukákat, k čemu správně slouží šnorchl, protože on v tom má trochu zmatek...
Naplánov
Dál jsem si to bohužel nezapamatovala. A nedělám si legraci, vážně se to stalo. Tak díky paní knihovnici jsme na pláž úspěšně docestovali a mohli Matějovi konečně ukázat, co je to to moře. Byl moc nadšený, asi je rozený plážový povaleč po nás.
Na přechodu pro chodce
drtí Tatra důchodce.
Střeva tečou do kanálu..
ali jsme proto konečně výlet k moři do Tel Avivu. Jak ale Honza těsně před odjezdem NAŠTĚSTÍ zjistil, ve městě se právě přesně v pátek chystá Gay Parade. My jako nemáme nic proti gayům, já je mám určitě radši než Indy, ale my bysme tu pláž asi ani nenašli..
Účast na téhle akci bývá v Izraeli monumentální. Ne že by se sem sjížděli homosexuálové z celého světa, ale celý národ účastí na přehlídce tak trošku vzdoruje ultra ortodoxním židům, které tady nemá nikdo rád.
Tak jako že by se nám chtělo vzdorovat společně s dalšíma desítkama tisíc lidí v rozpálených ulicích Tel Avivu, ještě s Matějem v kočárku, to úplně né, takže jsme zvolili plážovou alternativu ve městě Ashdod. Do Ashdodu nám jede vlak a na pláž pak autobus.
Domluva s řidičem se úplně nezdařila, protože jsme se nenaučili vyslovovat název zastávky kam míříme, a přečist to...taky neumíme.
Překládat nám pomohla paní, která zrovna jela na festival knih. Měla tam recitovat básně v 27 světových jazycích. Čeština, jakožto velevýznamný světový jazyk, samozřejmě na jejím seznamu nechyběla, tak jsme paní zkontrolovali výslovnost básně, kterou si vybrala:
Jinak na Ashdodu jsou nejzajímavější jeho pláže a promenáda..
.. a taky tenhle pahorek..
.. takže vlastně jsou zajímavé jen ty pláže.
Moře i pláž byly čisté a příjemné, určitě se sem ještě vrátíme
14. června 2017
Malé radosti
Život se skládá z malých radostí. I my prožíváme drobná vítězství, která nám život tady zpříjemňují.
Prorazili jsme poštovní trasu Rehovot->Vestec a Vendelínovi dorazilo blahopřání ke sňatku. Děkuji Lence Pence za zachycení Vendelínovy bezbřehé radosti.
Honzova kolegyně mě vlastnoručně odvezla do květinářství a překládala při nákupu. Takhle to dopadlo:
A radost největší na závěr, další komentář netřeba:
Jen Matěj nemá radost, protože pro něj stále nemáme doktora, který by odmávnul očkování. Ale tak nemůžeme chtít všechno najednou, že. To je prostě Izrael- země nekonečné improvizace, jak říká Honza. No jak naimprovizujeme to očkování, to vážně nevím.
16. června 2017
Výročí
Tak máme za sebou dvě výročí: s Matesem jsme tady už měsíc a s Honzou jsme se před třemi lety brali. Každý jsme to oslavil po svém.
Já ve společnosti speciálního izraelského viru, kerý byl vyvinut pro potřeby ochrany státu. Nevím přesně co od něj očekávat a jak se s ním domluvit. Ale všchni víme, že Izraelci jsou fakt dobří, co se ochrany státu týče. Naposled jsem podobné pocity prožívala na Silvestra léta páně 2014, kdy jsem se přiotrávila (rozuměj přežrala) třemi čtvrtinami kilogramu uzeleného lososa s křenem. Tentokrát jsem v tom ale vážně nevinně, lososům i křenům se od té doby důsledně vyhýbám. Jak vidno, už je mi líp, protože udržím na klíně notebook. To se sedmikilovým balíčkem jménem Matěj mám pořád dost problém.
Proto Honza už několik dnů tráví běháním mezi laborkou a Matějem.
A Matěj akorát po měsíci slavnostně dojedl svou milovanou Bebu importovanou z Čech. Měli jsme z této události trochu obavy, ale místní náhražka (Nutrilon), je ve skutečnosti Beba v jiný plechovce (osobně jsem degustovala), takže to Bebánek zvládá bez újmy na svém psychickém i fyzickém zdraví. Jen už to nebude Bebánek, ale Nutriloušek, to je asi největší problém.
Tu mojí nemoc vážně prožívá a má o mě starost, to je od něj milé. Je to empatické miminko.
17. června 2017
Jakub
Jakubově právě probíhající návštěvě Prahy pochopitelně nejsem přítomna, ale ohlasy na ní mě přiměly napsat tento příspěvek. Taky mě k tomu přiměly tři krátce se za sebou opakující alarmy Matesova dechu ve 2 hodiny ráno, musím se trochu zklidnit, než znovu usnu. Tak už čtyři.
Kdo je Jakub? Je to Honzův šéf. Je to Čech žijící, studující a pracující v cizině tak dlouho, že když se s Honzou poprvé setkal, česká slůvka lovil jen s obtížemi. V Izraeli žije s manželkou a třemi malými dětmi. Je to mladý, perspektivní a velmi dobrý vědec, publikující v nejprestižnějších vědeckých magazínech, kdykoliv se mu zachce. Často se mu zachce několikrát do roka.
A teď to nejdůležitější- je prudce charismatický. Takže během cyklu imunologických přednášek v Praze se do něj prokazatelně zamilovalo několik osob, nebudu jmenovat, ale jedna z nich je muž a... ehm... příští víkend se má ženit.
Stačilo několik minut první přednášky a okamžitě mi odsud začali spontánně psát lidé, že, dovolím si citovat: "... ty prednasky jsou nejlepsi na svete!", " ... bylo to fakt uzasný!", "... ja nemam slov, proste je skvely...", " To je neuveritelny clovek!"
Ano, je to neuvěřitelný člověk, a je tou pravou příčinou proč jsme teď tady, a já poslouchám bordel šabatové noci.* Došlo mi to právě teď. Takže pozor na něj.
A pro ty z vás, kteří jste také podlehli kouzlu jeho osobnosti, nebo co to sakra z něho stříká, mám dobrou, a velmi, velmi čerstvou zprávu- Akademie věd ve spolupráci s Weizmann institutem od letoška vypisuje pro takové smutné případy jako jste vy, stipendia. Honzo, tebe musím upozornit, že pro tebe to stipendium stejně nemá cenu, protože je vypsáno na tři roky. Ty sis jako vážně myslel, že si toho nevšimnu?
A na závěr ještě tématické přísloví, které vymyslel Honza: Tak dlouho se chodí na němčinu, až se odjede do Izraele. (To jako vážně, Matouši?? Nechceš si třeba vymyslet vlastní osud???)
Prohlášení: Tento adorující PR článek nevznikl na objednávku, a od Jakuba za něj vážně nedostanu zaplaceno. Leda by mu ho dal někdo přečíst.
*šabatová noc je totiž ve skutečnosti jedna velká párty využívaná mladistvými k neřízené zábavě a obrážení nočních barů
Cituji zdroje použitých obrázků: http://yourdost.com, https://www.weizmann.ac.il/
19. června 2017
Pamflet
Chtěla jsem dnešní zápisek nazvat "Jak nám naočkovali Matěje", ale bohužel nemohu. Ale to nejlepší až na konec.
Honza nazývá ambiciózní psaní mého populárního deníčku "sepisováním pamfletů o tom, jak mne obelhali a odvlekli do pouště". Já bych to tedy tak neradikalizovala...obelhali? Možná. Odvlekli? Možná. Ale pamflety?? To snad..
Poslední dobou má Honza občas docela dobré hlášky, to už jsem napočítala třetí..skoro by si měl založit svoje vlastní pamfletárium.
Dva dny jsme teď intenzivně uklízeli náš SB (super byt), protože byla nahlášena každoroční úklidová kontrola, nebo jak to nazvat. Nevěděli jsme jak přesně to bude probíhat, jestli dostaneme bodíky nebo puntíky jako na táboře, nebo jestli nám třeba zdraží nájem, když se jim nebude pozdávat, jak tu žijeme. Každopádně jsme vyleštili náš bunkr, načechrali pytel s cementem (stále netušíme, k čemu má sloužit), nasypali papání švábům, schovali plyšová prasata, utřeli Bebanovi zadek, a doufali, že kontrolou projdem. Nakonec dorazily dvě ženštiny, na prahu bytu zvolaly že je to krásnej a čistej byt a že ty kytky na balkoně jsou boží, a že Matěj je boží, a odešly. To za to ty přípravy opravdu nestály.
Mimoto máme dvě žhavé novinky:
1) Poté, co jsem řadu let čelila posměchům z řad svých kolegů a přátel, jsem konečně vyměnila kredit svého telefonu za paušál!! Resp. Honza mi ho vyměnil, zařídil, domluvil. Golan Mobile...no kdo z vás to má? He? S jednou z největších změn ve svém životě jsem souhlasila, protože se konečně objevila nabídka operátora, která přesvědčila i mne: za necelých 200kč neomezená volání, SMS, 4GB dat. Jestli tohle čte některý z českých operátorů, kteří se mě snažili tak dlouho lapit, tak tohle je to, co jsem ochotna akcepovat. Tady je to standard. No taky jsem s tim souhlasila proto, že telefon občas přijde vhod.
2) KONEČNĚ jsme získali přes Honzova známého doktora Oriho kontakt na doktorku Danu, která odsouhlasila Matějovo očkování a napsala sestřičce Miri výmluvnou zprávu. Zprávu přikládám i s překladem, aby bylo jasno, že je vážně jasno.
Mirina tu zprávu vzala a řekla mi, že potřebuje další názor někoho dalšího, že Matěj může být OPRAVDU očkován. Chvíli jsem myslela, že nás čeká dalších 14 dnů shánění kontaktu na dalšího doktora, další cesta na konec města (mimochodem už jsme se naučili jezdit autobusem), další 1,5 hodinové čekání v čekárně plné nemocných dětí a další nechápavé pohledy doktora proč jsme tady, když je Matěj v pořádku, a řekla jsem Mirině, co si o tom všem, o ní, o tomhle systému zdravotnictví a vůbec o téhle zemi myslím. Nerozuměla mi. Neumí česky. Ale viděla jak se tvářím, když jí to říkám. Vysvětlila mi, že jen odešle tu zprávu (rozuměj tu větu ZAČNĚTE OČKOVAT) někam na posouzení :D A NAVÍC jako bonus, protože v té výmluvné zprávě chybí informace o tom, že Matěj slyší a vidí (!!!!!!!), se máme k tý doktorce vrátit a nechat ho znovu vyšetřit. Dál to už nebudu komentovat.
Schéma akcí, které zatím předcházejí vpravení očkovací látky do Matěje, jsem načrtla zde.
Vysvětlivky netřeba díky mému mimořádnému zobrazovacímu talentu. Kolegyně Yael 1 se v průběhu hry diskvalifikovala odjezdem na dovolenou a byla nahražena kolegyní Yael 2 (shoda jmen). Tu jsme museli ve druhém levelu nadopovat čokoládou, abychom podpořili její motivaci pomáhat nám.
V průběhu hry jsme zjistili, že Mates za poslední 2 týdny přibral 300gramů a směle atakuje hranici 7kg, kterou jiná miminka dosahují cca v půl roce. Začínají se mi rýsovat svaly a jemu...záhyby, a záhyby, a další záhyby...
22. června 2017
Zvesela
Tak jsem se dozvěděla, že (po zaokrouhení) několik lidí vážně moc chtělo svou vědeckou kariéru pozvednout a vylepšit stejně jako my studiem na WIS. Já tady tedy studuju maximálně Matesovy bobky, ale to všichni víme. No a že těch několik lidí si to rozmyslelo po přečtení mého světoznámého deníčku, který až příliš věrně vyobrazuje život v Izraeli.
Jako já vim, že si těch několik lidí ze mě dělalo legraci, ale šla jsem do sebe a rozhodla jsem se to tady trošku rozsvítit veselým příspěvkem.
Takže nebudu popisovat, jak jsem šla dneska do lékárny a jak jsem se skoro skamrádila s prvním člověkem, a omezím se pouze na obrazovou přílohu květeny kampusu, protože tam to krásně a optimisticky kvete.
Červená kulminuje. Co příjde v červenci?
Urychlovač v květeně
Matěj v květeně
Takže doufám, že jsem teď nalákala spoustu lidí.
Jo a došel nám nový chleba, děkujem! Další humanitární pracovníky bych chtěla upozornit, že nějaký ten chleba se tu i sehnat dá, to s vepřovým je to horší. Ale o tom až po šabatu.
25. června 2017
Další chleba
Matěj byl hodný, dostal další chleba!
Kromě této kulturní vsuvky sem ještě s dovolením (resp. bez dovolení aktérů i autora, ale tak je to můj deníček a já to tady prostě chci) vložím video, které k nám přilétlo ze Svobody nad Úpou. Taky nám chybíte. Doufám, že na přesdalší svatbě (promiň Áďo, tu tvojí taky nedáme), se zase sejdeme všichni. A příště vám vysvětlíme, jak přežít v tropech, ty spálený obličeje svědčí o vašich nedostatečných zkušenostech :)
25. června 2017
Nachlat Binyamin
Minulý šábes jsem proležela nemohoucí a trpící v posteli, proto si tentokrát Honza řekl,
Budovy v Tel Avivu jsou plné kontrastů- vedlé moderních věžáků smutně chátrají vilky ve funkcionalistickém a koloniálním stylu.
že si zasloužím něco speciálního, a vzal nás do Tel Avivu na trh řemesel (to je ten složitý název dnešního příspěvku), něco jako pražský design market. Vzali jsme všechny peníze co nám zbyly, a jeli jsme. Náseduje bohatá obrazová příloha
Vstup na trh je pochopitelně hlídán ochrankou, ostatně jako všechno v Izraeli.
Dají se tu pořídit různé umělecké výrobky, jejichž význam nám povětšinou zůstal skryt.
Tady je inspirace pro Honzy tatínka, co dělat s odpadky..pardon, s obaly od různých jídel.
I moje sbírka zátek může najít umělecké využití
Kromě předmětů nesporné umělecké kvality se dostalo i na..jiné věci
Tel Avivský street art
Rotschield boulvar- 10 metrů široký pás zelně uprostřed nejrušnějších ulic, kde může znavený poutník spočinout a dát si třeba něco k pití (např. Bebu).
Bylo veselo.
Asi tam nakoupíme vánoční dárky, tak jestli se někomu něco na tomhle trhu líbí, tak dejte vědět a my vám to přivezem. Ty odpadky ne.
27. června 2017
Vesmír
Každý jsme ve vesmíru sám. Nějak si z toho musíme pomoci.
Autor: John Osborne
Pro Izrael to platí dvojnásob.
Autor: Já
Pojmenování tohoto příspěvku O samotě je nasnadě, ale to by bylo příliš přímočaré. Ale o vesmíru to teda nebude.
Rozhodla jsem se totiž pomoci si od své samoty, jak nabádá John Osbourne. Takhle to dopadlo.
V kampusu jsem se při venčení seznámila s místní holkou (mimochodem její 6 měsíční synek je menší a od pohledu výrazně lehčí než náš 3 měsíční Mates, kam tohle ještě povede?) a chvíli jsem si myslela, že má samota je u konce. Jenže pak se ta holka dozvěděla, že Mates je závislý na Bebě (vážně ženský s dětma nemůžou mluvit o ničem jinym?) a začala mi strkat kontakt na místní laktační poradkyni.
Já bych všechny, kdo se to náhodou ještě nestihli dozvědět, chtěla upozornit, že po týdenní šikaně Laktační ligou v pražské Krči jsem doživotně vážně velmi alergická na slova jako mléko, prsa, kojení. Takže to byl konec našeho přátelství. Škoda, budu muset hledat dál někoho neindického, kdo není posedlý laktací, můj výběr se nějak zužuje.
Další pokus o nalezení spřízněné duše jsem podnikla při návštěvě Centra pro osamělé matky ze zahraničí, nebo tak nějak se to jmenuje (International Club). Byla tam akce výměny oblečků a hraček pro nejmenší děti. Ne že by Mates potřeboval oblečky. Ještě aby, když už jsme mu sem nechali dopravit 130kg věcí, ale jako příležitost navšívit ten legendární klub dobrý.
Matěj se sice rozhodl, že nikam nejde, on má poslední dobou takové anti-kočárkovské nálady, protože ví, a dělá mu to radost, že my si fakt děsně máknem, když on v tom kočárku prostě nechce být, a my ho prostě musíme nést v náručí. Ale bylo moc vedro na dlouho trvající odpor, takže jsme tam nakonec došli.
No nejvíc mě tam zaujala nabídka dámských ledních bruslí, to tady uprostřed pouště člověk vážně využije dnes a denně, a nejspíš stejně nikdo z návštěvníků tý výměnný akce vůbec netušil, k čemu ty bílý boty slouží...všechno to totiž byly Číňanky a Indky. Já jsem věděla, že potkat v Rehovotu Čecha není reálné. Ale že bude stejně vzácný i Evropan? Království za Němce. Nebo aspoň Itala. Kdokoliv z Evropy. Nebo aspoň někdo, kdo ví, kde leží Česká republika. Že to není Rusko.
Ta fotka není moje, tu jsem šlohla z fejsbuku jedné účastnice té velkolepé akce.
Všichni se chodili dívat na Matěje, protože nikdy neviděli tak velký mimino, a obdivně ke mě vzhlíželi, protože jsem ho držela v náručí. Jo, pronese se. Rozpačitě jsem tvrdila, že je velký po tatínkovi. Už mi docházejí nápady, příště mu prostě přidám 3 měsíce k dobru, a bude. Takže zase jsem nenašla kamarádku. Budu si sem muset naimportovat nějaký z Čech. Nebo třeba se tady ještě skamarádim s Mirinou, zítra za ní zase jdeme prosit o očkování. Ale spíš si zase navzájem sdělíme, co si my dvě o sobě myslíme.Večer jsme na procházce potkali manželku Jakuba. Je z Jemenu, a taky si prožila vylepšování manželovy vědecké kariéry v cizině, konkrétně v Americe. Snažila se mě přesvědčit, že v Americe je to ještě horší, než tady. No možná je. Aby mě rozveselila, protože jsem asi vážně vypadala z té čínsko-indické invaze přepadle, vysvětlila mi, že než si člověk po přestěhování zvykne, je nejhorší první rok.
ROK??!!
28. června 2017
Česko-izraelské přátelství
Poslední dobou jsem zaznamenala explozi zpráv o Izraeli v českých médiích. Možná si jich všímám víc než dřív, ale spíš je to nějaká Honzova promo akce. Útočí na všech frontách:
Fronta vědecká- brífink k česko-izraelské vědecké spolupráci.
Fronta sportovní- přestup nějakýho fotbalisty do Sparty.
Fronta politická- analýza situace na Blízkém východě.
Fronta ekologická- naučte se hospodařit s vodou.
Mimochodem strašně moc jsme teď řešili naší cestu do Čech. Při té příležitosti jsme zjistili, že linku Praha-Tel Aviv obsluhuje neuvěřitelných ŠEST letů denně (2 ElAl, 4 Smartwings + 2x týdně Wizzair)!! A i přes toto úctyhodné číslo jsou lety bez problému vyprodané. Ceny letenek koupených na poslední chvíli šplhají do astronomických výšin, takže vy co za náma chcete na návštěvu, doporučujeme jejich koupi s předstihem (H+V!).
Ať nedopadnete jako my s koupí letních letenek, kdy se jejich cena už zčtyřnásobila.
No léto ještě vyřešené nemáme, krom toho, že Honza svou návštěvu už odpískal v zájmu zachování stability rodinného rozpočtu a Mates se nevyjádřil, jestli chce letět jen se mnou. A protože je Mates nerozhodný po mně a každou minutou ceny letenek stoupají, tak to asi ani nikdy nevyřešime.
Ale do svých vánoočních diářiků si zakroužkujte 10. prosince, protože to ctihodný pan Matěj se svou matkou dorazí do Prahy, následováni o týden později ctihodným otcem Honzou.
28. června 2017
Šťastný to den
Dnes byl šťastný, přešťastný den.
Nejprve Matěj našel ve schránce TŘI pohledy (dokonce od různých lidí!). Hrozně moc děkujeme Jano, Hanko, Péťo, že v tom jste s náma. Odměna vás nemine. Díky neúprosné logice, jejíž principy jsem vysvětlovala již dříve, se počet čtenářů mého deníčku vyšplhal už na (5 pohledů x 2) 10!
To už je skoro na bestseller, kdyby se ovšem prodával. Takhle je to bestreader. Jen ty pohledy od dědy se pořád někde toulají, nebo plavou v moři. Ale tak ještě je dost času na zopakování pokusu.No pak jsme s pohledama v kapsičce utíkali za Mirinou. Ode dneška je to opět Miri, protože konečně spustila Matějovo očkování. Navíc za těch deset dnů se jí to rozleželo v hlavě a usoudila, že Matěj vidí a slyší.... (řada významných teček), takže už necítila potřebu hnát nás zpátky k doktorce na otestování jeho smyslů. Jako mezi náma on nejspíš vidí líp než já, ale to jen tak na okraj.
Při zpáteční cestě Matěj svolil, že se poveze v kočárku, což bylo další šťastné znamení, protože venku je cca 40°C a nést ho by byl asi můj konec, i když jsem se na to připravovala celý den, hodně jsem se najedla, průběžně pila, dopředu se vydýchávala a samozřejmě neopomněla na strečink (doopravdy).
Všechno tohle štěstí se se událo během jediné hodiny, když tu jsem zahlédla jeden z těch speciálních stánků, co jich je tu jenom v Rehovotu přibližně tisíc- na miniaturním prostoru je ke koupi vše od žehlícího prkna přes nafukovací narozeninové balónky, klimatizaci, plastové krabičky na jídlo, umělé květiny, no prostě VŠECHNO. Nechápu, jak se ty stánky můžou uživit, protože jsou jeden vedle druhýho.
No a já si řekla, že když je ten šťastný den, tak že prostě koupím ten kýbl na mop, který už tři týdny marně sháníme (jako vážně, tři týdny). Pan prodavač uměl anglicky jenom vrtět hlavou, ale já se nenechala odradit, nasadila všechny své pantomimické schopnosti (no, moc jich není, ale už se docela zlepšuju), a prostě jsem se s ním domluvila.
Dokonce jsem mu i rozuměla cenu, ale přišla mi tak nesmyslně nízká (25 šakalů, tj asi 150kč), že jsem tomu nemohla uvěřit. Taky mě zmátlo, že pán říkal anglicky 55, ale bylo na něm vidět, že si není jist sám s sebou, ale snaha se cení.
No zkrátka dnešek je dnem výher nad poštou, těžkopádným zdravotnickým systémem a jazykovou bariérou.
FAQ
Protože často dostávám od různých lidí stejné otázky, rozhodla jsem se je seskupit a odpovědět na ně hromadně.
Už jste použili váš bunkr? (V., 54 let)
- Ne, a až ho použijeme, jistojistě se o tom dozvíte, to nemějte strach.
Nebojíš se vycházet na ulici? (I., 27 let)
- Občas se bojím, že Matěj začne na ulici řvát, tak se mi nechce s ním jít ven, ale nic jiného mi nezbývá. Jinak ne, nebojím se vycházet na ulici.
A jak se vám tam líbí? (K., 32 let)
- Velmi. Viz deník.
Jak Honza snáší nedostatek piva? (M., 27 let)
- Dá se to přežít. Děkujeme za optání.
Co vaříš? Zkoušíš izraelskou kuchyni, nebo zůstáváš u tradiční české? (J., 58 let)
- Jsem ráda, že už skoro zvládám nakoupit suroviny potřebné k čekému vaření, takže se zatím omezuji na to. Z masa je to velmi pestré, konkrétně vařím:
kuřecí řízky, kuřecí kapsa se špenátem, kuřecí kapsa s rajčaty a mozzarelou, kuřecí prsa s rajčaty a balkánem, kuřecí nudličky jen s rajčaty, kuřecí čtvrtky s rajčaty a lilkem, kuřecí gyros v pitě, celé kuře pečené, kuřecí prsa se švestkami, kuřecí čína. Jestli máte ještě nějaké kuřecí nápady, prosím dejte mi vědět, dva roky s kuřetem je dlouhá doba. A můžete mi někdo vysvětlit, k čemu je dobrá ta věc, kterou k tomu kuřeti přidávají? Původně jsem myslela, že je to velký červ čouhající kuřeti ze zadku, ale pak jsem vzala svoje anatomické znalosti do hrsti a došla k tomu, že je to krk. Každopádně je to dost hnusný a nevim k čemu to mám jako použít.
Jak daleko máte moře? (J., 62 let)
- Vzdušnou čarou pár km, reálně 1hodinu cesty (20min vlakem+ 20min busem+chůze a přestupy).
Už umíš hebrejsky? (H. 42let)
- Zamrzla jsem na číslovkách do 100 a těchto slovech: zavináč (štrudel), auto (auto), mop (mof)
Co vás tam nejvíc prudí? (U., 33 let)
- Hebrejština.
Jak jde Honzovi věda? (A., 35 let)
- Je nespokojen s pomalým rozjezdem a komplikovanou administrativou a byrokracií. Líbí se mu projekty a kolektiv taky (10 ženských a on). Taky se mu líbí, že šéf netráví během praocovní doby víc času v posilovně než v laborce, a že nové kmeny myší se objednávají v e-shopu, je jedno kolik stojí a když je chce, prostě si je objedná hned a nečeká několik měsíců až let, než si to šéf nechá projít hlavou.
Page updated
Google Sites
Report abuse