13. ledna 2020
Zanedlouho tomu budou tři roky, co jsem si koupila letenku do Izraele. Jednosměrnou. V náručí několikadenní mimino, vůbec jsem nevěděla, co obnáší být máma, a už vůbec jsem nevěděla, co obnáší život TAM. Teda TADY. Prostě jsme se nadechli a skočili. Já měla pak hodněkrát pocit, že jsem se před tím skokem nenadechla pořádně, a že mi dech došel. O tomhle je ostatně tenhle deník... a je pěkně dlouhej.
Dala bych tehdy nevím co za to, abych se mohla teleportovat do dneška. Proč? Protože tadáááááá tadááááá, teď máme v ruce jednosměrné letenky DO PRAHY. Panebože vážně se to děje, vážně se vracíme.
Vy co se radujete, že tohle je poslední kapitola, tak smolík, ještě jsme tu úplně neskončili. Ještě nás například čeká v pátek podruhé výlet do Tsipori a plno jiných (opakujících se) zážitků. Vždyť zbývá ještě dvanáct týdnů. But Who's counting, jak říká Shana..Who's counting, right?
Takže první víkend v dubnu si zapiště do diářů, budem asi potřebovat pomoct se stěhováním pár drobností... a jednoho terárka.