3. září 2017
Hurá do školy
Neděle 3. září, to neznamená nic jiného, než první školní den. Za 6 let touhle dobou půjde do školy i Matěj, to to letí! Jen vážně moc doufám, že nepůjde v neděli... hahaha..ha..ha...
Samozřejmě mi tentokrát neuniklo, že měl půlroční narozeniny včera, už to dávám i bez taháku, ale to byl zrovna šabat a to se nesmí mačkat žádná tlačítka, ani ta od klávesnice, tak jsem o tom nemohla napsat v ten správný slavný den.
Krátce před památnými šestiměsíčními narozeninami vygradovala Matějova nespavost zapříčiněná nezvladatelnou touhou objevovat svět. Svých obligátních 28 minut denního spánku stáhnul na 20 a k tomu přidal 2-3 krmení v noci, takže Honza po návratu z práce nacházel doma jedno uřvané, znuděné mimino a jednu polomrtvou manželku, která mu s nepřítomným výrazem na uvítanou místo večeře podávala chrastítko. Ne že bych mu jindy podávala večeři..ale to je teď vedlejší.
I sedli jsme si s Matějem a dali řeč. Že v reklamách na miminka slibují, že má spát 4 hodiny denně a v noci 10. A že už je to velký chlapeček a měl by se chovat rozumně. Matěj slíbil uč
init určité ústupky výměnou za jistá opatření z naší strany. Předně ho dvakrát denně po jídle umisťujeme do dokonale zatemněné a odhlučněné místnosti familiárně přezdívané jeskyně- viz foto.
Matějovi se tam lépe usíná a 20 minut spánku je ochoten natáhnout občas až na hodinu a půl. Někdy ho ještě musím po jeskyni nosit v nosítku sem a tam, ale netrvá to dlouho a jeho spánek je mi dostatečnou odměnou za těch pár minut tělocviku. No a na noc mu přesuneme postýlku do bunkru, jen co mi to jeho tatínek dovolí....
Jinak co se globálního života tady týče, celá země se připravuje na oslavy konce roku, který nastane na přelomu září a října. Zatím to vypadá tak, že obchody naskladnily grilovací pomůcky. Co přesně to obnáší a jak budeme slavit nový rok my, se dozvíte příště, musím si k tomu nastudovat nějakou tu reálii.
A aby to nebyla nuda, když nemám pořádně o čem psát, vymyslela jsem pro věrné čtenáře, kterých už je dle precizního pohlednicového kalkulátoru téměř 70, anketu. Správnou odpověď se dozvíte po odhlasování.
4. září 2017
Těžký život Izraelcův
Nějakou dobu mi to trvalo....no ehm čtvrt roku, nejsem až tak bystrá.... ale už jsem konečně vypozorovala systém dodávek čerstvého jídla v tomhle skvělym městě.
Takže hodobóžový den je pátek, to už jsem psala- pár hodin před začátkem šabatu všichni naklušou do obchodů a vykoupěj všechno o co zakopnou. Vyhraje ten, kdo má ostřejší lokty a drzejší povahu. A větší trpělivost, protože fronty jsou nekonečný.
Sobota= šabat... smolík
Neděle= 1. pracovní den.... ale ne pro dodavatele potravin... asi sou to zároveň křesťani nebo co?? Prázdný regály.
Pondělí= 2. pracovní den... dodavatelé potravin se vzpamatovávají z uplynulého volna. Prázdný regály. Z čeho mám sakra vařit?
Úterý= 3. pracovní den... konečně si všichni dost odpočinuli a v průběhu dne jde KONEČNĚ sehnat nějaký jídlo.
Středa-čtvrtek- závozy se nekonají, takže kdo prošvih to úterý...smolík. A maso co přeci jen najdete v regálech, je zkažený. Uskladňování nějak nemají vychytané.
Tak to máte celý týden. Já vím, že jsem asi zhýčkaná z Prahy, kde i ta blbá Billa v Modřanech má každý den čerstvé potraviny, a když náhodou něco dojde, tak si to paní vedoucí za rámeček nedá. Ale vážně musím ve městě se čtyřnásobkem obyvatel Valašského Meziříčí půlku týdne koukat na tohle?
No co nás čeká o tom jejich silvestru za 3 týdny se neodvažuju domýšlet, už bych měla začít plnit mrazák a skupovat konzervy do zásoby, jinak nepřežijem. Život tady zkrátka není jednoduchý.
Uvědomila jsem si to, když u nás byla na návštěvě Yael 2 s manželem. Řešili jsme dovolenou a cestování, a z nich jen padal seznam zemí, do kterých se s izraelským pasem buď nepodívají vůbec, nebo jen s obtížemi- Turecko, Malajsie, Arabské emiráty, Tunisko. To, že si nemůžou jen tak sednout do auta a udělat si piknik za hranicí sousedních států, je asi jasné- Sýrie, Jordán, Egypt. Ještě si tady někdo stěžuje na Evropskou unii? Na to že můžeme doslova kamkoliv?
Izrael je malý státeček obklopený zeměmi, které ho neuznávají a nenávidí. Jeho obrana vyžaduje určité oběti. Tak teď například probíhá nejrozsáhlejší cvičení izraelské armády za posledních 20 let, protože sílí moc Hizballáhu. V izraelské armádě jsou všichni. Jako úplně všichni. Takže příští týden bude patrně Honza v laborce sám, protože všechny jeho kolegyně dostaly ke své neskonalé radosti povolávací rozkaz a budou běhat někde v poušti se samopalama. Společně s dalšími desítkami tisíc lidí. Slušné číslo.
Život tady zkrátka není jednoduchý.
6. září 2017
Fotografický kurz
Tak jsem včera byla na fotografickém kurzu. Donutili mě tam jít táta s Honzou, že prej ty fotky v deníčku stojej zaprd, a když mám tolik čtenářů, měla bych s tim něco udělat a trošku na sobě zapracovat, a když nic jinýho, tak že si aspoň zlepšim tu svojí tragickou angličtinu.
Dobře tak takhle úplně to neřikali, ale já umim číst mezi řádky. Tak jsem teda šla. Kurz pořádá WIS a jsou to čtyři 3hodinová sezení. Nikdy jsem nebyla tak dlouho bez Matěje, musím říct, že se mi dost stýskalo. A Matějovi taky, vždyť v době mé neřítomnosti vypil dvojnásobnou dávku Beby a usnout se mu podařilo až SEDM minut po večeři, chuděrka, ten šílený stesk mu prostě nedal spát.
Bez kočárku na výletě jsem si připada nejistá, neměla jsem se čeho přidržovat, do kampusu jsem doklopýtala vrávoravou chůzí. Půlku věcí jsem si zapomněla v příruční tašce kočárku, kabelce jsem již po těch mnoha měsících zcela odvykla.
Z dvanácti žáků byl na kurzu jen 1 Ind a 1 Číňanka. Takhle rasově nevyváženou společnost už jsem dlouho neviděla. Nikdo se nechtěl bavit o kojení, a už vůbec ne o kakání. Zkrátka úplný kulturně-sociální šok.
Hned úvod byl ovšem poněkud krizový. Od kurzu jsem si slibovala, že budu tupě poslouchat výklad a odpočívat, a svou tragickou angličtinu zlepším takto pasivně. Jenže jsme se měli představit a v mobilu najít a popsat fotografii, kterou jsme mobilem prostě museli vyfotit, i když normální fotograf samozřejmě mobilem nefotí, protože je to krám, ale zkrátka nebylo nazbyt a tu fotku jsme prostě museli mít i bez pořádnýho foťáku. Jakože ta fotka charakterizuje nás samotné a přístup k fotografování. No tak to mi přišlo aktivní až až.
Účastníci začali ukazovat a popisovat epické západy slunce, imaginární státní hranici ve švýcarských Alpách, která ve skutečnosti neexistuje a symbolizuje svobodu, kterou Izraelci nejspíš nikdy nepoznají, dojemný pohled z letadla na vzdalující se rodnou zem, a mnoho jiných, fatálních okamžiků zachycených na mýdlové krabičky.
Projela jsem galerii svýho mobilu. Plná Matesáčích fotek, jak se směje, křičí, brečí, blije, spí, plive po mně jídlo. Prostě krize. Jediná nematesáčí fotka byla tahle, z posledního deníčkového příspěvku o tom, jak mě to tady štvě.
Takže jsem jí teda vytáhla, a přidala k tomu srdceryvný příběh, jak se snažím zachytit realitu všedního dne v zemi, která je mi cizí, a zprostředkovat tak místní běžný život rodině a kamarádům, kteří mi tu tak chybí. Učitel se na mě chvíli díval, a pak řekl něco jako, že jestli tomu teda správně rozumí, tak jsem chtěla zachytit běžný život v Izraeli, tak jsem šla, vyfotila prázdný regály v obchodě, a tím to pro mě skončilo. Vysvětlila jsem mu, že jsem ve skutečnosti jen chtěla jít nakoupit, nic jinýho, a že TOTO by se v mé rodné zemi nikdy nestalo, protože nemáme šábesy (a jiné věci které mě štvou, ale to už jsem, myslím, neřekla). V tu chvíli se ukázalo, kdo z účastníků jsou cizinci, ti se začali chápavě smát, a kdo Izraelci, ti se tvářili dotčeně. Učitel je Izraelec. Zapsal si moje jméno a k němu nějakou dlouhou poznámku. Takže takto jsem se uvedla na kurzu o fotografování.
Zbytek kurzu byl zajímavý, viděla jsem první fotografii na světě z roku 1824 a ukázky využití různých technik. Nejzajímavější pro mě bylo využití ultra dlouhé expozice (2 roky) při focení nově vznikajících staveb a zachycení, jak mění pohled na horizont. A trošku kratší expozice (pár dnů) pro zachycení života květiny ve váze. Fotí to Němec jak poleno, Michael Wesely (ano Áďo, dělala jsem si poznámky, jinak bych si to nezapamtovala).
Posledních 20 minut kurzu bylo trošku slabších, protože každej kdo někdy držel v ruce zrcadlovku, tohle asi zná.
Šabatí střípky
O našem šabatovém programu nemůžu už dlouho napsat nic zajímavého, protože už dlouho zajímavý není. Hrozně se chystáme do jeruzalémského muzea, posledního muzea, které nám ještě zbylo, ale pořád tu akci odkládáme. Nejdřív jsem byla natolik vyčerpaná z Matesáčího běsnění já, že na 90 minut trvající cestu autobusem s Matějem v náručí jsem neměla sílu. Pak byl vyčerpán Honza ze psaní miliardy článků, grantů, labmeetingů, že na cestu do Jeruzaléma neměl čas a energii on. No a tento šabat jsem strávila sháněním kapiček do zvukovodu, protože ingliš spíking doktor ordinoval jen v pátek ráno. Tak snad příště už to zvládnem.
To muzeum je nutnost, ona se totiž zase vrácí teplá vlna. No nedělám si srandu. Po brutálním ochlazení ani vidu, ani slechu.
8. září 2017
Toho nákupního seznamu si nevšímejte. Fotit budeme až příště. Celkově hodnotím kurz pozitivně a těším se na další lekci. Jo a mám zase zánět ucha, ale abych se trapně neopakovala, tak tentokrát levýho.
Pro odlehčení jsem připravila další anketu. Správnoou odpověď se dozvíte po odhlasování. Možná je víc odpovědí správných.
Při předšabatové pochůzce městem a vytváření potravinových zásob na víkend a postvíkend jsem ve stánku se zeleninou objevila opuncii. Pořád se ji chystáme ochutnat, když o ní Aleš N. na konferenci na Sardínii tak básnil, a pak měl měsíc zánět v krku, no a tahle opuncie byla odtrněná od výrobce, no neber to.
Tak kdybyste to nevěděli, opuncie se NESMÍTE DOTÝKAT, DOKUD NENÍ OLOUPANÁ. Já už to vim, přečetl mi to Honza z inernetu, když jsem si už druhou hodinu vyndavala pinzetou ty podělaný trny z ruky. Tvářil se u toho škodolibě. A ne, jíst to fakt nebudu, s doktorama na středisku si sice už tykám, ale další antibiotika už teda nepotřebuju.
12. září 2017
Nový rok
Ještě než večer zase naštvu půlku fotografického kurzu, napíšu něco o novém roce, protože ten se kvapem blíží. I když tentokrát to s fotografickým kurzem bude trošku složitější, protože začíná dřív, abysme stihli denní světlo na focení, a Honzovi zrovna dneska přijedou taxíkem lidské uzliny z Jeruzaléma, to znamená, že má nějaký super pokus, a nemůže ty uzliny samozřejmě nechat shnít. Tady mimochodem hnije všechno, včera nám zplesnivělo prkýnko na maso, to dělaj ty teplý výkyvy. Se z nich picnu. No tak je asi jasný, že lidský uzliny by shnily raz dva, snad jim taxikář pustí aspoň klimatizaci, přeci jen z Jeruzaléma to hoďka cesty bude. Zkrátka dnes asi pude Matěj odpoledne pomáhat Honzovi do laborky, nemá to tu jednoduchý, chuděrka (Matěj, ne Honza).
Tak k tomu novýmu roku, který začíná již příští čtvrtek- Židovský Nový rok, to je oslava vzniku světa. Je to den, kdy Bůh stvořil Adama a tím tvorbu světa dokončil. Jen pro představu, udělal to před 5778 lety. No ehm to není moc dávno, co by na to asi říkali třeba Inkové, Sumerové nebo Egypťané?? No radši se v tom nebudu šťourat.
Je to tak významný svátek, že ho slaví i ti, co židovskou víru běžně až tak neprožívají. Takový náš advent. Vše začíná Rosh Hashanah, tedy právě tím novým rokem, který je následován 10 dny pokání a zpytováni vlastních činů. Je třeba se ponořit do svého nitra a přemýšlet o svých nedostatcích, usmířit se s lidmi, se kterými jste v průběhu roku měli rozepře (Miri?). Vše vrcholí dnem smíření- Yom Kippur.
Aby bylo svědomí zpytováno opravdu důkladně, provází ho velmi komplikovaný systém pracovního volna a prázdnin. Ještě navíc na něj letos naváže Sukot, což je den stanů, o tom napíšu někdy jindy. Nebudu to vypisovat konkrétně, ale čekají nás celkem tři týdny zahrnuící 7 dnů úplného pracovního volna, 2 dny s pracovními 3,5 hodinami (to je jako že se na nadcházející volno připravují), a tři dny se 4,5 hodinami práce, to přesně nevím k čemu je, asi k vystřízlivění?
Jsou to svátky hojnosti a sladkostí, symbolem je med. Med je všude a nesmí chybět na novorčním stole. V obchodech teď sice není k dostání pořádně žádný jídlo, ale aranžmá medu s jabkama, to mají všude.
Pro zjednodušení a zpřístupnění textu laikům budu oslavy Rosh Hashanah v dalším textu nazývat silvestrem.
Nás na silvestra pozvala rodina Yael 1 k sobě domů. Tedy je to trošku komplikovanější- maminka Yael 1 (dále pra-Yael1) je velký vědecký zvíře a šéfka chemické laborky na WIS. Každoročně zve k sobě na silvestrovskou večeři všechny postdoky ze své laborky. Půvdně jsem myslela, že právě postdoky zve pra-Yael1 proto, že prošli inteligenčním sítem, zkrátka že se nechce zahazovat s PhD studenty, kteří ještě neznají všechnu moudrost světa. Takže jsem se té návštěvy obávala, jestli jsem jí vůbec hodna.
Poptávala jsem nějaký titul v Plzni, ale pak mi bylo vysvětelno, že v Izraeli jsou v laborkách na postdoku výhadně cizinci. Sami Izraelci musí po PhD povinně do zahraničí, což je podle mě v pořádku, protože trčet 10 let v jedný laborce a tvrdnout tam pak ještě na postdoku lidem nesvědčí. V Čechách se takových případů najde dost...a nesvědčí jim to, fakt ne.
No a abych to zkátila, když jsou to všechno cizinci, tak jsou pochopitelně chudáci opuštění, osamocení, nevědí jak správně toho silvetra slavit, a tak se jich pra-Yael 1 každoročně ujímá jako zvířátek z útulku a ten jeden památný večer jim věnuje trochu té pozornosti a vřelosti.
Letos má v laborce jen čtyři postdoky, takže by jim u hodovního stolu bylo asi smutno, tak pozvala i postodky z laborky Jakuba. Tzn. Honzu a Španělku Chris. Takže kromě nich jsou zvaní: Číňanka? Yin Yang (vtipný jméno), Ind? Kundu (....vtipný jméno), Rus? Litvinov, a Gianoulisněco, asi Řekyně. Samá lepší společnost. Ještě že jde Matěj s náma, v případě nouze ho použijeme pro úhybný manévr a z večeře se zdejchneme, až nás to tam nebude bavit. Pro jistotu s sebou vezmu málo Beby, kdyby náhodou Mates nechtěl plakat, až to budem potřebovat.
Tak jsme zvědaví, jak to všechno dopadne, a jestli bude nový rok opravdu tak sladký, jako si tady všichni přejou.
14. září 2017
Silvestr se blíží
Blíží se advent, všichni jsou naměkko, rozdávají se dárky.
Matěj dostal od WIS knížku Sto vědeckých otázek pro děti. Moc děkujem, až bude větší, tak mu s nima určitě pomůžem.
V obchodě s potravinama se pořádá vánoční sbírka pro nemajetné. Můžete jim koupit nějakou z předvybraných potravin, a tu pak vložit do darovací krabice u pokladen. Honza věnoval charitě čaj, pivo bohužel v nabízených možnostech nebylo.
Co se týče piva, tak Honzu čekají opravdové Vánoce, protože naproti přes ulici se chystá otevřít pivotéka Beer station. Pivo si buď můžete vypít na baru, nebo odnést načepované v petce. Anebo obojí. Honza začal strašně nenápadně shromažďovat flašky od Matějových vod. Výhoda je, že do baru je vidět od nás z balkonu, tak si Matěj bude moct tátu prohlížet aspoň z dálky.
Pro oživení opět přidávám anketu. Jak jsem již psala, Matěj vyrostl ze všech svých oblečků a zásobovací skupina složená z jeho prarodičů přijede s novými hadérky až za 3 týdny. Situace už byla neúnosná, proto jsem mu několik kousků oblečení pořídila tady. Příští týden jdeme na silvestrovskou večeři k pra-Yael1 a Matěj se nemůže rozhodnout, který z možných outfitů má zvolit. Pomozte mu s výběrem hlasováním v anketě. Bude rád.
17. září 2017
Ramla
Konečně nastala ta památná chvíle, kdy Honza nepotřeboval psát granty, já nepotřebovala k doktorovi s uchem a Matěj nepotřeboval probdít noc, tak jsme se mohli zase po dlouhé době vrhnout do víru Izraele. NAVÍC předpověď počasí byla velmi slibná- pouhopouhých 31°C a dokonce 1% pravděpodobnost deště, no prostě šabat na výlet jako stvořený. No a nejhorší je, že to ani nemyslim ironicky.
Nakonec jsme se rozhodli pro výlet do sousedního města Ramly, prostě proto, že je to kousek, jede tam vlak, a je tam několik zajímavých budov a taky starobylé cisterny na vodu, ve kterých se dá plout na loďkách.
Důkaz místo slibů- zatažené nebe = ochrana před sluncem. Zatažené nebe s vláčky = dvojitá radost pro Honzu. Popravdě takový pohled se nám nenaskytl už přibližně přesně 4 měsíce. Šmouhy se mi nechce umazávat, to bych taky nedělala nic jinýho. Prostě si k vánocům koupim novej foťák, co naplat.
Matěj jel naposledy vlakem před měsícem, to byl ještě malé miminko.
Ramla je město s nezanedbatelnou muslimskou minoritou a možná právě proto vypadá tak, jak vypadá. Převažují ruiny a odpadky. Je to hrozná škoda, protože budovy určitě bývaly krásné.
Jedna ze dvou hlavních atrakcí Ramly je podzemní cisterna na vodu z 8.stol. Návštěvníci si můžou půjčit loďku a proveslovat si cisternu křížem krážem.
Matějův kočárek loďka pochopitelně nepojmula, ale zážitek z plavby jsme Matýskovi nemohli odepřít, tak si vše užil v manduce. Voda v cisterně sahá někam po pás, tak kdyby nás Honza vyklopil, asi bych se neutopila, a o miminkách se říká, že uměj plavat od narození, takže jsem se vůbec, ale vůbec nebála. Na obrázku nahoře cisterna zvenku, uprostřed sídliště.
Honza maká, já s Matějem se vezem.
19. září 2017
Vendelín
Smutná zpráva donesla se k nám až z dalekého Vestce. Vendelín v noci na dnešek zemřel stářím. Měl spokojený život, i díky Matoušovi a Lence, kteří mu poskytli radostný domov důchodců. Po důstojném pohřbu se teď už s Aloisem dělí v nebi o božské cvrčky.
Pozdravuj tam nahoře Aloise a Beníka, Vendelíne ♡
18. září 2017
Rosh Hashanah č.1
Silvestr Rosh Hashanah tady, to je mega událost a je potřeba ho oslavit opravdu pořádně. Jednu z akcí na oslavu nového roku uspořádal samotný WIS. Původně se nám tam nechtělo jít, protože Matěj je po mně a brzo večer je unavený a nerudný. Ale 8x nám přišla pozvánka na email a 5x na fejsbuk, tak nám bylo pořadatelů líto a šli jsme.
Jednalo se itasko-irsko-izraelský večer (italské jdlo, irská hudba, izraelský silvestr). Prvních 45 minut tam řečnili různí prezidenti WIS o smyslu a důležitosti Rosh Hashanah. Takže je asi jasný, že je to vážně důležitý, protože 45 minut řečnit na téma jedný párty je docela výkon. Pak konečně zpřístupnili občerstvení, tak jsme se mohli najíst, výtěžek z prodeje jídla šel na podporu obětí nějakýho loňskýho zemětřesení v Itálii, no a pak jsme už chtěli domů, páč už zapadalo slunce, a to se Matěj mění v běsnící nepříčetné mimino, pokud mu nějaká irská hudba brání ve spánku.
Ale přišel nás pozdravit a popovídat si člověk, který byl na celý oslavě asi nejzajímavější- jmenuje Eystein, postavil si výzkumný imunologický ústav v Bergenu, má 7 dcer (7 jako sedm) a 2 vnoučata (na pohlaví jsem se zapomněla zeptat), a do Izraele jezdí každý 4 roky na tzv. sabbatical do Jakubovy laborky. To kdybyste nevěděli co to je, ten sabbatical, tak to si vedoucí laborek jednou za čas vyjedou na rok na výměnný pobyt do zahraničí, aby načerpali nové zkušenosti, potkali nové lidi, a aby zkrátka nebyli vyhořelí a vrátili se domů s novými nápady. Eystein je tady asi už popáté, momentálně s manželkou a dcerou číslo 3 a 5.
Sabbatical, to je strašně zajímavá a prospěšná věc, opakuje Honza zhruba jednou týdně a tváří se u toho zasněně.
A já říkám, že není.
To jen kdyby někoho náhodou zajímal můj názor.
Přiložené video dokonale zachycuje atmosféru večera v kampusu. Ale bacha, je to doják.
20. září 2017
Fotokurz
Zážitky a praktické informace ze dvou uplynulých lekcí fotokurzu jsem shrnula do (tohoto) jednoho příspěvku. Hlavní moje poznatky z kurzu jsou, že 1) nutně potřebuju odrazové desky 2) nutně potřebuju lupu 3) nutně potřebuju nový foťák 4) nutně potřebuju 2-3 nové objektivy.
Nejprve ukázka práce s odrazovými deskami- zastínění přímého slunce, rozptyl paprsků, hra světel.
Figurantka pózuje bez pomocných odrazových desek, fotka stojí zaprd. Učitel demonstruje využití odrazových desek. Výsledná fotografie (vpravo dole), je překrásná.
Další lekce: focení makro bez makro objektivu.
Učitel demonstruje správné nastavení foťáku a fotografovaného objektu.
Kytka focená mým objektivem a dále s využitím jedné lupy a tří lup dohromady.
Zátiší Lupa s kytkou.
Hraní s hloubkou ostrosti (snubák jsem samozřejmě zvolila z lásky, ne proto, že bych neměla nic jiného při/na ruce)
Hraní se světlem (obyčejná baterka).
Účastníci kurzu v plné práci.
Závěr: focení makra je skvělý požírač času, jenom tu kytku sem fotila hodinu. Je to tedy ideální zábava na zabíjení času na mateřské. Hned jak mi táta doveze z ČR lupu, začnu se tím bavit naplno.
21. září 2017
5778
Vítejte v roce 5778.
Konce starého roku jsme si prostě nemohli nevšimnout- Honza byl úplně sám v práci (pracovní 4,5 hodiny se ukázaly býti pobídkou, aby všichni zůstali doma), byl tam jen on a pár myší. Lidi se nahrnuli do obchodů a syslili zásoby na nadcházející prázdniny. Musela jsem používat kočárek jako rozrážedlo davů, abych vůbec ukořistila nějaké jídlo pro Matesa. Poznámka pro čtenáře: ukázalo se, že NĚKDO dosud nepostřehl, jak se naše dítě ve skutečnosti jmenuje, takže... je to Matěj, familiárně přezdívaný Mates, Matesák, Matýsek, pro Izraelce Maty. Ale jinak je to MATĚJ.
Odpoledne přestaly jezdit auta. Ptáci přestali zpívat. Svět se zastavil. Nastal Soudný den. Co se mně týče, mohl by Soudný den nastávat častěji, protože takový klid tu ještě nikdy nebyl. Prý se v těchto dnech dokonce dá uspořádat piknik na dálnici zející prázdnotou, ale to zkoušet asi nebudeme, umím si představit trošku zajímavější místa pro piknikování.
Večer se z okolních domácností začalo ozývat troubení na šofar- roh vybízející k pokání a zúčtování. Matěje jsme slavnostně vyšňořili dle výsledků ankety o nejkrásnější obleček. Resp. vyhrálo tričko s dinosaurem, ale kalhoty jsme zvolili střídmější, dlouhé plátěné. Především proto, že Izraelci milují klimatizaci a ujíždějí na ní 24 hodin denně, i když venku zrovna pofukuje vánek a je příjemná, vlahá noc. Teple jsme se oblíkli i my, a bylo to prozíravé. Pra-Yael, ke které jsme šli na večeři, bydlí asi 100 metrů od nás, v nejluxusnější vilové čvrti, v luxusní vile. Při příchodu jsme překonali i určité překážky jako třeba rozhodnutí, na který zvonek z bohatého výběru zazvonit.
Honza mě naštěstí dopředu upozornil, že na večeři neočekává mnoho jídla, protože vařit pro 20 lidí je přeci jen dost náročné, a že se nejspíš bude jen popíjet víno. Najedli jsme se proto naštěstí doma.
Na večeři se podávala: domácí paštika, jablka v medu (bez nich to na silvestra nejde), rybí směs se zeleninou, 5 druhů salátů (lilkový, těstovinový, rajčatový, řepový, vajíčkový), pečené skopové s pečenými bramborami, karbanátky, čokoládová pěna, ovocný salát, dortík. Jo a to víno.
Rodinné večeře se zúčastnila ještě pra-pra-Yael, sestra pra-Yael, Yael a sestra Yael, a pak manželé a děti všech jmenovaných stupňů Yael. My, Chris a Řekyně. Ind a Číňanka bohužel nedorazili, to je škoda.
Matěj byl velmi společenský jako vždy, on miluje lidi. Dvanáctkrát jsme se dozvěděli, že je to zmenšený Honzův klon a pětkrát jsme rozesmáli toho, kdo se zrovna ptal na Matějův věk. No opravdu si neděláme srandu, je mu jen 6 měsíců, a ne rok. Stejně nám to skoro nikdo nevěřil. Matěj přetáhl svou večerku o dvě hodiny, společenský ruch mu nedal spát. Nakonec vytuh v kočárku na verandě a spal až do příchodu domů, kde jako vždy ucítil Bebu a procitnul s požadavkem na čtvrtou večeři.
Yael má 3 děti, nejmladší je takový čtyřletý andílek s kudrlinkama. Ve chvíli, kdy kolem nás prolétal v Supermaním oblečku a za vteřinu běžel zpět po stole, již zcela nahý, si Yael povzdechla, že taky býval takovým roztomilým a sladkým miminkem jako Matěj. Snažila jsem se opatrně zjistit, kdy asi tak došlo k té změně, a co jí způsobilo...Yaelin manžel se začal hystericky smát a řekl, že uvidíme sami. No jisté příznaky zvýšené aktivity by tu byly, například to Matějovo neustálé běhání, zatím v leže..ale až k tomu přidá 3D rozměr, to bude masakr. A ta jeho neschopnost ve dne usnout. A to jak při krmení neudrží ani 10 vteřin pozornost. No už se těšíme, až kolem nás taky začne lítat jako Superman. SuperMatěj.
Tak to byl náš poslední den roku 5777. A jaký byl ten váš?
26. září 2017
Jerušalajm
Šabatový program jsme tentokrát přesunuli na pondělí, protože kvůli komplikovanému systému svátků připadá teď na několik šabatů pracovní volno, to znamená, že nejzdí ani vlaky, ani autobusy, a nikam se nedá dostat.
Jak už jsem psala dříve, zbývalo nám navštívit už jedno jediné, poslední muzeum, a to věhlasné muzeum přímo v Jeruzalémě. On tam pořádně nejezdí vlak, cesta trvá několik hodin, ale dá se tam za hoďku dostat dálkovým autousem. Někdo chtěl s cestou do Jeruzaléma počkat, až tam Izraelci dostaví vlakovou rychlodráhu, protože vlak je nejlepšejší dopravní prostředek na světě, někdo čekat nechtěl, protože se nudil, a přesvědčil zbytek rodiny, že cesta do Jeruzaléma busem bude strašná brnkačka.
I vyjeli jsme ráno, kočárek složili do zavazadlového prostoru a Matějovi vysvětlili, že mu ho za chvíli vrátíme, když bude hodný. Po předchozích zkušenostech s nedodržováním jízdních řádů jsem uzavírala sázky, jak dlouho bude hodinová cesta reálně trvat, jestli ji stihneme za 45, nebo 35 minut.
Trvala 45 minut a 2 hodiny k tomu. Silnice do Jeruzaléma je totiž něco jako D1 do Brna, jak mi Honza během hodinového čekání v zácpě několikrát vysvětlil. Myslim, že v jeho tónu jsem zaslechla KAPKU jízlivosti. Jsou tam časté zácpy, uzavírky, nehody, a my jednu takovou ucpávku pěkně slízli. No jak jsem mohla tušit, že budeme mít takovou smůlu??? Po hodině nám řidič oznámil asi něco jako, že bude muset jet objížďkou, protože obvyklá trasa prostě nejde projet.
Ta objížďka k mojí nemalé radosti vedla přes Západní břeh. V Izraeli si nemůžete objíždět kudy se vám zlíbí, ona část území včetně silnic je pod kontrolou Palestinců, tak se vám tam v izraelskym autobuse plnym ortodoxních Židů jaksi úplně nechce. Pár silnic na palestinském území je ale stále pod kontrolou Izraelců, tak když víte které to jsou, můžete to rubnout po nich. Vjezd a výjezd z takových silnic je kontrolován na check pointech vojáky se samopaly, slnice jsou zaplocené, a vůbec je to bohatý kulturní zážitek. Abysme se vůbec dostali na takovou super kontrolovanou silnici a mohli dojet do cíle, zajeli jsme si dalších asi 30 kilometrů.
No prostě v 11 jsme vypadli v Jeruzalémě z autobusu s předsevzetím, že takhle už nikdy cestovat nebudem. Teda krom zpáteční cesty odpoledne, žejo.
ANO, UZNÁVÁM, měli jsme sakra čekat až dostavěj ten vlak, protože to je nejlepšejší dopravní prostředek na světě! Matěj byl z cesty jediný nadšen. Pozoroval dění z okýnka, pak si chvíli zdřímnul, a pak zas pozoroval dění z okýnka.
Muzem je obrovské, dokonce jsme se tam i zvládli ztratit. Krom nepřeberých historických a arecheologických sbírek zde najdete moderní umění, design, oddělení židovského života a rituálů, Kumránské svitky od Mrtvého moře, a další věci, které jsme ani nestihli.
Od nádraží je to do muzea ještě asi půl hodinky pěšky. MHD už se nám používat nechtělo, na další zácpu jsme už neměli náladu. Jeruzalém leží v nadmořské výšce 1000m, a to horské klima je znát. Už zde začíná doopravdický podzim, listí na stromech bylo takové nahnědlé. Nebo ty stromy jsou nečím napadený, i to je možný. Z pobytu na tom horském chladném vzduchu jsem měla večer tak trošku úpal.
Lebka prvního Izraelce stará 250.000 let, a Izraelská Venuše
Muzeum je bohaté na mozaiky, což je fajn, protože Matěj je má moc rád.
I vojáci se chtějí kulturně obohatit. Ve službě mají vstupy do muzeí zdarma.
Někde u mumií si Matěj asi něco šlehnul a dostal příšerný záchvat smíchu, návštěvníci muzea se chodili dívat, kdo to vyluzuje ten hurónský smích. Obecně byl z mzea tak nadšený a excitovaný, že celý den opomněl jíst a odmítal Bebu. Dojedl se v noci, kdy vypil Beby cca půl litru, Samozřejmě že ne naráz, to by pukl, dávkoval si to po 120 ml, takže se dá poměrně dobře udělat obrázek, jak vypadala noc. Díky, Matěji.
Moderní umění už Matěje netankovalo, tak zalehl. Zde zvěčněn s Picassem.
Největší tahák muzea jsou Kumránské svitky, uchovány v této speciální budově, kde je udržováno stejné klima jako v jeskyni, ve které byly nalezeny. Nesměj se fotit, ale taková vzácnost, no nefoť to.
Model Jeruzaléma jak vypadal, když stál ještě Druhý chrám, než ho Titus vypálil.
Jeruzalém je moderní velkoměsto se sídlem parlamentu (Kneset).
Bylo to fajn, až na tu cestu autobusem. Ale na zpátek už šlo všechno hladce, tak třeba mu dáme ještě někdy šanci. Ale spíš ne.
Jo a co že je to ten Jerušalajm? Takhle se přece správně vyslovuje Jeruzalém, to je přece jasný.
27.září 2017
Jom Kipur a jiné zajímavosti
Před námi je Jom Kipur, vyvrcholení deseti dnů novoročního pokání a očišťování od hříchů. Je to den smíření a říká se mu taky šabat šabatů, takže prostě nejvyšší svátek ze všech. Během Jom Kipuru je zákonem zakázáno řídit auto, nevysílá televize, jsou zavřeny všechny obchody.
Mimochodem obchody musejí být zavřené i během "obyčejných" šabatů, ale řada obchodníků si spočítala, že otevřít se jim vyplatí i za cenu pokuty, tak proto si můžeme v sobotu dojít nakoupit do speciálnho obchodu na nádraží.
V každém městě je ale situace jiná a záleží na skladbě obyvatelstva. V muslimských městech jsou v sobotu obchody normálně otevřené, ale nenakoupíte v pátek. V křesťanských oblastech zas nepořídíte v neděli, což je třeba v Rehovotu úplně normální pracovní den. Ve městech s vyšším podílem ortodoxních židů je zase šabat dodržován mnohem přísněji, a vepřové ani nic jiného si tam v sobotu prostě nekoupíte.
Další zajímavé demografické informace jsme vyčetli z článku Jerusalem Post vycházejícího ze studie Israel National Economic Council, který jsem přeložila, zkrátila a (jak jinak než) poutavě převyprávěla.
Při svém vzniku byl Izrael domovem pro 850.000 lidí. Během následujícíh 69 let se počet jeho obyvatel zdesetinásobil. Může za to nejenom alija, Zákon o návratu, který zaručuje všem židům a jejich rodinám automatické získání izraelského občanství; stojí zatím především vysoká porodnost.
Průměrně má izraelská žena 3,1 dítě, což je dvojnásobek průměru zemí OECD a o 0,7 dítěte víc než rodí ženy v Indii. Ortodoxní židé mají přitom průměrně 6,5 dítěte v rodině. Tohoto trendu jsme si už všimli- kdykoliv potkáme mladý ortodoxní pár, vláčí za sebou obvykle tak čtyři děti v rozpalu půl roku po sobě (to vlastně nejde, ale víc než 9 měsíců od sebe ty děti vážně nejsou), a paní už je zase těhotná. Oni totiž nemají moc co jiného na práci. A to doslova- od práce, placení daní, služby v armádě, školní docházky a jiných populárních povinností obyčejných lidí jsou ortodoxní židé osvobozeni.
Za neudržitelný populační boom ale může i vláda, která bohatě dotuje, finančně podporuje, odměňuje, daňově osvobozuje a i jinak zvýhodňuje velké rodiny. Tato vládní opatření byla pochopitelnou reakcí na vyhlazení miliónů židů během holokaustu a také na "vyhlášení války" ze strany Arabů, kteří na férovku řekli, že prostě vyrobí víc dětí a židy převálcují populačně. Dělohy arabských žen ustavili jako"skryté zbraně". Tak to dává smysl. V šedesátých letech taky byla porodnost arabských žen 8,5!
Kromě toho, že takovýto explozivní růst populace je ekonomicky neudržitelný a dramaticky stoupá počet lidí, kteří se ocitají pod hranicí chudoby, těžce zaostává rozvoj infrastruktury. Následkem jsou nemocnice přeplněné na 130%. To by vysvětlovalo, proč jsem se zánětem ucha musela čekat na ORL prolídku tak dlouho. Než jsem to vzala zkratkou přes pohovotovost, umim v tom chodit.
Přeplněné školy. Přeplněné silnice. Všichni totiž milují auta a hromadnou dopravou skoro nejezdí. Ministerstvo dopravy proto předpovídá, že brzy řidiči stráví v dopravních zácpách o 55 minut víc než dosud. Naše slavná celodopolední cesta do Jeruzaléma to potvrzuje.
Na závěr lze říci asi tolik, že doba, kdy byla rodina s mnoha dětmi ceněna pro patriotismus, už je pryč. Opravdoví patrioti by se měli spokojit s dvěma dětmi a zemi už dále nezahlcovat.
Tento kontroverzní závěr a kompletní článek ze kterého jsem čerpala, lze v původním znění přečíst zde.
29. září 2017
Pokusy a omyly
Nakupování. Nikdy nekončící boj.
Nejdřív jsme chtěli Matějovi koupit krupičku na vaření kašičky, protože rýžová, kuskusová, ani ovesná milostpánovi nejedou. To je přeci snadné, zešveholil Honza tim svym spisovnym přízvukem a během vteřiny vygůglil tisíc a jeden hebrejský obrázek pšeničné krupičky. A pak večer donesl z obchodu mouku. Tu krupičku jsem nakonec náhodou zvládla koupit já..ale byla to opravdu jen náhoda. Tak schválně, tipnete co je co?
To vlevo je samozřejmě krupička, v pravo hladká mouka.
Pak jsem chtěla smetanu. Dostala jsem jogurt.
Pak jsem chtěla bílý jogurt. Dostala jsem žervé. Osolený žervé. Foto chybí, nakydala sem si ten slanej jogurt na nektarinku a dost mě to naštvalo. Musel tu kejdu za trest sníst Honza, on sní všechno. Narozdíl od Matěje.
Nejstrašnější bylo ale moje zjištění, že to obrovský balení mého oblíbeného šamponu, který se tady mimochodem nejmenuje Elseve, ale Elvive, ale to je jedno, neni šampon, ale kondicionér. Sakra co budu dělat s kondicionérem, kterej vůbec nepoužívám?? Můžu ho patlat Matějovi na ty jeho tři chlupy, ale to tu věc stejně nespotřebujem ani za 39 let.
Abych nebyla jen negativistická, mám sem dát Honzův úlovek, na který je patřičně pyšný- na 1. pokus koupil římský kmín. A ne, přes ten igelit cítit nejde.
A zejtra sem dám ještě koriandr, co měl být petželka, a petržeku co měla být koriandr, protože to mě taky nasralo /zcenzurovaná exprese/
30. září 2017
Jom Kipur na vlastní kůži
Za pár minut zapadne slunce a skončí největší svátek svátků, Jom Kipur. Už jsem o něm psala, ale teprve teď jsme ho prožili na vlastní kůži a už víme, co doopravdy obnáší. Nejdůležitější jsou jeho tři aspekty:
1) Nesmí se řídit auto.
2) Nevysílá televize.
3) Drží se půst.
Z prvního aspektu vyplývá, že silnice zejí prázdnotou.
Z druhého aspektu vyplývá, že lidi se nudí.
Z třetího aspektu vyplývá, že lidi jsou hladoví.
Když zkombinujete první a druhý aspekt dohromady, nezbyde vám nic jiného, než pěšky vyrazit do ulic. Kvůi třetímu aspektu jste ale bez jídla a pití, takže o nějaké pořádné párty moc nemůže být řeč. Vlastně mě celá ta akce docela zklamala, od největšího svátku v zemi jsem si představovala něco duchovnějšího než celonoční postávání a hulákání před barákem. V Jeruzalémě teda prý byla fronta na Zeď nářků, ale v Rehovotu...no podívejte se sami- jak probíhal Jom Kipur na hlavním tahu Rehovotu, tzn. Herzl Street, jsme zachytili na časosběrném videu, které má ovšem díky ohleduplnému střihači (mně) pouhopouhou 1 minutu a 17 sekund.
Noční párty jsme se nezúčastnili osobně, protože Matěj na ty noční akce úplně neni, nicméně díky přejícím pařícím sousedům jsme vše prožívali velmi intenzivně. Celou noc.