Embedded Files
2. února 2019
Mates žádá o víza II
Jaro v plném proudu, počasí zve na výlet. Vlaky pořád nejezdí. Honza pořád nemá izraelský řidičák. Tvrdneme v Rehovotu, kde se nedá dělat vůbec nic.
Aby Honza půl roku od podání žádosti konečně dostal izraelský řidičák, musí si nejdřív prodloužit víza, protože mu za tu dobu žádání už skoro vypršela. S Honzovými vízy jsou spojena i Matesova víza.
Mates žádá o víza. NAPOSLEDY. A já se ptám, kde je naše připlešlé miminečko??!!
A moje pracovní povolení vyprší za 363 dnů.
Balim kufry.
4. února 2019
Dva roky
Né! Ještě tu nejsme dva roky. A né, Matějovi taky ještě nejsou dva roky. Ale začala jsem mu vyrábět narozeninové video v předstihu, abych měla dostatek času ho vyšperkovat. Jenže video, které jsem vytvořila, bylo dokonalé hned napoprvé a už na něm není co zlepšovat. Proto tento skvost česko-izraelské kinematografie dávám do oběhu už nyní. Příznivci Matěje si přijdou na své a dozví se, co je u něj nového.
Spoiler alert: Mluví!
Lze dvě slova, z nichž jedno zásadně šeptá, a druhé vykřikuje nastřídačku anglicky a česky, považovat za mluvení? My jsme skromní. Takže ano, mluví.
A pro připomenutí- loňské video.
Asi nemusím připomínat, že teď je nejlepší doba na návštěvu, a vy, co jste se doposud neodhodlali a nestavili se za náma, jste prohloupili, protože tohle je naše poslední jaro tady..
8.února 2019
Černý iris
Když nám konečně docvaklo, že vlaky do Rehovotu už nikdy jezdit nebudou, protože elektrifikace trati nikdy nebude dokončena, a že Honza izraelský řidičák nikdy nezíská (teď zrovna čeká na prodloužení zdravotního pojištění, aby si mohl prodloužit víza, aby mohl znovu o řidičák požádat), začali jsme hledat jiné způsoby, jak se z Rehovotu dostat. Nabízí se chůze a autobus. Kombinací obojího jsme se dostali do vedlejšího města, kde mají národní park v podobě kopce, na kterym kvetou černý irisy právě teď.
Černý iris je hned po bornejský raflézii nejdivnější kytka, jakou jsem kdy viděla. Vypadá jako shnilá, ale není.
A protože jsem v práci oslavila jeden rok, přikládám krátké video o tom, jak svým dobrým vlivem kulturně obohacuji kolegy a učím je česky. Dalo mi to docela dost práce, takže jestli tomu nerozumíte, tak se nad sebou zamyslete.
20. února 2019
Výkladový slovník
Protože už jsem ztratila naději, že Matěj někdy začne (normálně) mluvit, vytvořila jsem aspoň jednominutový video-slovníček jeho nejoblíbenějších slov, abyste se s ním vůbec domluvili, až za náma přijedete na návštěvu. Nejhůř je na tom Matějův děda, protože ten má na prostudování (a naučení) už jen 3,5 týdne.
A v červenci logopedie. Nebo psychiatrie. Pro mě.
24. února 2019
Biblická zoo a výlet
Honza říká, že jeho izraleksý řidičák je vyřízený cca z 80%, což v překladu z hebrejštiny znamená, že ještě velmi dlouho budeme i nadále odkázáni na hromadnou dopravu. Vlaky stále nejezdí. Pořád zbývá jen autobus.
Minulý víkend nás odvezl Weizmann (pro ty, co to dosud nepochopili- Weizmann je institut věd, který založil Chajim Weizmann, a ač Chajim již není nějaký pátek mezi námi, jeho jméno nese institut dál. Celá tahle komplikovaná definice se často zkracuje do třípísmenného WIS- Weizmann Institute of Sciences, takže když napíšu, že nás na výlet vzal Weizmann, nemyslím tím 70 let mrtvého prvního prezidenta Izraele osobně, ale ten institut, který nás, a to je pro některé, jako třeba pro mého bratra, největší překvapení, zaměstává) do ZOO. Je to biblická ZOO, protože v ní žijí zvířata zmíněná v Bibli. A protože je Bible bichle, vešlo se do ní 170 zmínek o různých zvířatech, takže expozice je bohatá. Co v Bibli dělají například surikaty nebo klokan mi není známo.
Ještě před zoo jsme navštívili akvárium, a protože Matěj má pro rybu dokonce zvuk (viz předchozí pamfletek Výkladový slovník), očekávali jsme, že se mu tam bude líbit. Největší úspěch tedy sklidil tunýlek, kterým se dalo skrz akvárium prolejzat, tam by Mates nejradši strávil celý den. Jinak mu asi vadila tma a ryb bylo moc, zkrátka úplně nadšen teda nebyl.
Návštěva akvária ho vyčerpala a na zoo pak už neměl ani trochu náladu, takže tam veskrze prořval celou návštěvu, dokud si na znamení totálního zoufalství nepřetáhl přes oči čepici a usnul. Čepici měl, a to jsem zapomněla zmínit, protože v Jerusalémě ten víkend bylo asi 5°C, takže nás trošku mrzelo, že veškeré zimní oblečení jsme nechali v Čechách.
Tentokrát se Matěj zdárně prospal v nosičce, a odpočatý Matěj = spokojený Matěj = spokojení rodiče, takže výlet se vydařil. A dokonce jsme se stihli vrátit do začátku šabatu, takže jsme se z výletu nemuseli vracet taxíkem. Co víc si přát.
Na výletu se nám líbilo asi nejvíc to, že nám krajina připomínala domov (někdy v červnu). Co naplat, stesk po domově nás nepřešel, i když jsme si to tu jinak doslova zamilovali.
Další víkend Honza neměl odvahu po prokřičené návštěvě zoo s Matějem opustit byt natož Rehovot, ale přemluvila jsem ho a autobusem jsme popojeli do jeruzalémských hor, kde jsme podnikli 10km túru.
Na křižáckou pevnost s nalepenou novostavbou- bunkrem- narazíte asi jenom tady.
Křižovali jsme Barma road, důležitou cestu spojující Jerusalém s pobřežím, o kterou byla v minulosti svedena nejedna bitva. Poslední v roce 1946, což připomínají četné památníky s vyobrazením rozložení vojenských jednotek v krajině.
Mandloňové sady, bramboříky, vlčí máky, vlčí boby. Všechno kvete.
26. února 2019
Sníh v únoru
Jaro, které nám od prosince zpříjemňuje jinak těžký život v Zemi zaslíbené, nás omámilo natolik, že se nám tu dokonce i trošku zalíbilo. Vystřízlivění přinesl včerejšek, který byl teplotně nadprůměrný nejenom v Čechách- v Rehovotu teploty atakovaly třicítku, a já celou cestu od chůvy tlačíce před sebou 25kilový náklad nedokázala myslet na nic jinýho, než že za pár týdnů tady bude ještě o dalších 10°C víc a snažila sem si vzpomenout, jak sem tu už dvě léta vlastně dokázala přežít..a jak asi přežiju to, co přijde. Už brzy.
Starosta Rehovotu má se svými občany soucit, a proto dneska nechal dovézt do centra města 6 náklaďáků sněhu z Hermonu. Hermon je jediná hora tady, na který je sníh. Tady jako cca 300km od nás. Proč by země, která vznikla teprve před 70 lety na zelený louce, teda spíš na vyprahlý poušti, a minulý týden dokázala poslat na Měsíc raketu, nemohla vozit nákláďáky sněhu sem a tam? Může si dělat co chce.
Obvykle takovýhle neekologický akce nepodporuju, ale od tý doby co Matějovi každý odpoledne vymýšlim nějaký akční program, z některých svých zásad ustupuju. Ale do cirkusu nepáchneme i kdyby v Izraeli nějaký existoval, tak špatně na tom nebudu nikdy.
Samozřejmě vím, co se stane se sněhem ve městě během pár hodin, proto jsem s Matějem vyrazila na tu kupu sněhu co nejdřív to šlo, dokud ostatní děti ještě byly ve škole. Do poslední chvíle jsem nevěřila, že ten sníh vážně dovezli, ale když jsem v našem směru potkala skupinku dětí v holinách, věděla jsem, že jdeme správně.
Od sněhu ve městě jsem čekala ledacos, ale ten pohled co se mi naskytl, překvapil i mě, rodilého Pražáka. Vůbec jsem totiž netušila, že v Rehovotu žije tolik dětí. Pak mi došlo, že už se nacházíme v části města, kde končí Weizmannovská sociální bublina a začínají ortodoxní čtvrti. To znamená, že na jednoho dospělého připadalo 7-10 dětí, tak to se pár set udělá raz dva.
Na kopce to byl boj o holý život, proto jsem byla nakonec ráda, že Matěje ta směs bahna a sněhu moc nezaujala a raději se odebral na přilehlé hřiště.
Tak to byl náš sníh uprostřed února. Uprostřed pouště.
4. března 2019
Matesí narozky No.2
Tak Matějovi už táhne na tři. Za normálních okolností bych řekla neuvěřitelný jak to letí, ale v Zemi zaslíbený se nám to táhne, takže nic takovýho říkat nemusím, to je výhoda.
Lidi co nám vyprávěli příběhy o dětech svých známých známých, který furt nemluvily a ve dvou letech najednou mluvit začaly a dokonce ve větách, ztichli. Ale teď nám zas vypráví plno lidí příběhy o dětech svých známých známých, který furt nemluvily a najednou začaly mluvit ve třech letech a dokonce ve větách.
Ten kdo nás zná, ví, že nejsme moc párty typy, jediná párty která byla fakt dobrá byla ta, jak sem tam dostala dort k osmnáctinám, i když už mi bylo dávno dvacet, před třemi lety. No, nicméně, jednak proto, že dětský párty sou tu strašně populární a jednak taky proto, že nemáme moc příležitostí se socializovat, jsem po dlouhém váhání nakonec Matějovi narozeninovou párty uspořádala. Pozvala sem ale jenom děti ze školky, a avizovala, že to nebudu moc hrotit.
Stejně mi to ale nedalo a o víkendu jsem zabrousila do jednoho z párty obchodů, kterých je tu mraky. Vždycky mě zajímalo, co se tam vlastně prodává.
Bože, odteď chci pořádat párty každý týden! Jako kdo tvrdí že se mu nelíbí tohle, tak kecá.
Strávila sem tam asi hodinu vybíráním dokonalého odstínu kelímků, aby ladily s dokonalým odstínem lžiček. Utratila sem majlant za talířky s motivem lega (jediný nejmíň kýčovitý) a s těžkým srdcem nakonec odložila legové ubrousky, protože sem se naštěstí podívala na cenovku a trošku vystřízlivěla. Asi nemusím podotýkat, že všechno je mega nastřelený.
Tyhle talířky koupím na oslavu Honzovi.
O občerstvení se postaral Honza, který napekl. A oslava se vydařila, děti jako vždy, když tu jsou, vysypaly všechny věci na zem a rozšlapaly všechno jídlo a odešly.
Dej dítěti řízek, smeták a balónek a učiníš ho šťastným.
A málem bych zapomněla, předtím jsme ještě měli rodinnou oslavu jako nácvik, dortů není nikdy dost. Matěj dostal dvě hračky z Vánoc, protože má drsný rodiče. Navíc ta jedna hračka ani nebyla od nás, děkujeme tetě Lence.
A všichni se nás ptají na tu jednu žlutou ponožku na fotce...no, tak to je prostě schválně, schválně se mu jí sundali a zahodili, abyste jí mohli na fotce hledat a mohli nad tím přemýšlet. Takový jsme my.
Ale úplně zkrátka Mates nebyl, dostal vlastně kupu oblečení, který sem mu objednala přes internet z Nextu. Normálně tu takovýhle bláznivý věci nedělám, ale Next mi doporučila naše chůva že je to strašně easy, super věci, levný, rychlý dodání. Objednala sem toho kotel, nechala to poslat Honzovi do práce a skutečně velmi rychle mu přišlo upozornění, že si pro balík má přijít na druhej konec města, protože na Matesovy pyžamka bylo uvaleno clo 90$. Tím se ze super easy super cute oblečků staly super drahý hadry, který nikdo nechce. Nicméně jsme tam teda proto šli, a měli sme štěstí, protože týpek za přepážkou nám omylem naúčtoval částku v NIS, což je 6x míň, tak sme rychle zaplatili a ještě rychlejš zdrhli a teď čekáme, ky nám zavolá celní správa, že jim dlužíme balík.
A pozor, Honzův řidičák update: Po dalších dvou týdnech je vyřízený stále z 80%, což je úspěch, taky to mohlo začít klesat.
Tak abych to nezamluvila. Milý Matýsku, já ti k tvým druhým narozeninám přeju, abys byl pořád tak šikovný a zvídavý klučina jako doteď, abys začal mluvit, a abys příští narozeniny oslavil v Praze i s tatínkem osobně a ne jen přes Skype.
14. března 2019
Purim
Za pár dnů tu máme Purim, tedy v podstatě karneval. Prodeje kostýmů a masek kulminují, hysterie kolem maškarních oblečků stoupá. Navštívili jsme proto s Matesem workshop výroby masek, ne proto že bych byla odvázaná z výroby čehokoliv, ale proto, že je to jediná akce v angličtině široko daleko. Náhodou tu akci pořádala Matějova chůva.
Už jsem na podobnym workshopu byla, takže vím, že nejdůležitější ze všeho je vzít si staré a špinavé oblečení. Matěj si během svých výtvarných okének, která s ním provozuje výhradně chůva, protože já mám slabý nervy, nejvíce libuje v ráchání štětců ve špinavé vodě, to je jeho. Snažila jsem se Matěje s jeho štetci a špinavou vodou držet co nejdál od sebe, abych mohla vyrobit masku tygra, a moc se mi povedla. Hlavně za to peří, kterým jsem ho polepila, mně chůva pochválila a pohladila mě přitom po hlavě. Pak se mě opatrně zeptala, jestli nechci Matěje taky nechat nějakou masku namalovat, tak jsem mu teda nechala volnou ruku.
Weizmann pořádá za pár dnů karneval se souteží o nejlepší masky, a protože tu v tu dobu bude Matějův děda, tedy hlídač č.1, my na tu soutěž s Honzou můžeme jít, a něco pěknýho vyhrát, a masku už nemusíme řešit, tedy celý workshop hodnotím pozitivně.
No a tento příspěvek píšu hlavně proto, že Matěj po dvou měsících konečně mohutně rozvinul svou slovní zásobu (tu opravdovou, ne tu, kterou nalhávám doktorům), a k máma a táta přidal ještě pápá a kaká. Bravo!
A teď vážně..s tím nočníkem se to teda dělá jak?? Díky za tipy.
A ještě jedna věc, na kterou poslední dobou myslím čím dál častěji. Za měsíc začne Pesah, náš první Pesah v Izraeli, což je svátek, na kterym je nejdůležitější to, že se nikde nedá sehnat chleba. Celý týden! Vůbec nevím, jak se bez chleba dá přežít (chytráci co nám radí mrazák díky, ale nám se do mrazáku jako nevejde chleba na tejden, když ještě dorazí Matějovi prarodiče, čímž se naše spotřeba znásobí).
Takže jestli máte tipy jak žít bez chleba, prosím ozvěte se. Matouši? A mimochodem, když už jsem u toho..taky když vám někdo popřeje k narozeninám, tak máte radost, že si na vás vzpomněl a udělal si čas napsat, a odepíšete mu, třeba aspoň jedno blbý díky? Matouši?
15. března 2019
Rušná noc
Včera byl Honza po dlouhý době večer mimo město, a pokaždý když je Honza mimo město a nechá nás tu samotný, stane se nějakej průser. Posledně to bylo jak sem upadla na ty bunkrový futra, ten příběh už všichni znáte, protože na něj pořád vzpomínám, a včera byly poprvé od války v roce 2014 odpáleny dvě rakety na Tel Aviv.
Jedna spadla do neobydlené oblasti a druhá...se doteď snaží v Tel Avivu zaparkovat. Hahaha, to je izraelský vtip, ne můj. Exploze jsem cítila až v Rehovotu, ale měla sem za to, že to někdo zase přehnal s přípravama na šabat, to se tady občas stává. A kdyby mi 5 minut na to nenapsala maminka dvojčat ze školky, ať si připravíme bunkr a dáme si tam náhradní pleny (ne pro mě..i když..), tak bych o ničem nevěděla a šla klidně spát. Takhle sem strávila večer oprašováním bunkru a opáčkem bezpečnostních pravidel.
No, ty dvě střely prej byly nejspíš omyl, asi si někdo v Gaze položil hrnek s kafem na červený tlačítko, nebo já přesně nevím jak takový omyly obvykle vznikají, Izraelci pak přes noc Gazu přeorali, a teď je zas klid.
Ráno jsme vyrazili na plánovaný výlet s WIS. A pozor! Málem bych zapomněla! Honza má řidičák! Nevím, jestli by ho získal, kdyby šel na úřad bez tohohle vzkazu, kterej napsala úředníkům jeho kolegyně. Nevím, protože nevím, co se tam píše. Ale Honza řidičák po půl roce získal.
No nicméně tento víkend pořádal výlet WIS, tak jsme jeli s nima. Na programu byla jeskyně, hajk, městečko Abú Ghoš kde dobře vařej a městečko který si nepamatuju, ale těhotná Marie se tam potkala s těhotnou Alžbětou a asi dobře pokecaly. Před 2019 lety zhruba.
Za to, že jsem kostýmy dokázala vyrobit (v podstatě sem ho vyráběla já, Honzův jediný úkol spočival v připevnění křídel a krovek na záda, a v tom totálně selhal) uprostřed pouště, jsem na sebe hrozně hrdá, oni tu například nemají krepák, nebo aspoň nevim jak se řekne hebrejsky. A ten motýlí sosáček? A ty tykadla z pastérek? Geniální. Ge-ni-ál-ní!
Při vymýšlení kostýmu jsem si totiž naštěstí vzpomněla, že před 30 lety jsem šla na karneval za berušku, a že by bylo pěkné tuto tradici dodržet, a kdoví, jestli si Mates někdy bude ochoten beruščí krovky navlíct, tak bude lepší, když se toho chopím já. A motýl je dobrý sparing partner pro berušky, myslím.
21.března 2019
Purim naostro
Je to už náš třetí Purim v Izraeli, tak pochopte, že prostě nešlo dál vzdorovat. I my jsme se jali vyrábět masky na jeden z mnoha purimových večírků, se kterýma se tu teď roztrhl pytel. Na četné dotazy co to ten Purim je, se mi nechce odpovídat, protože se mi to nechce potřetí gůglit, protože sem to už potřetí zapomněla. Jde o nějaký útěk, roli v tom hrál převlek a Hamanovo ucho. Víc si nepamatuju, tak si to vygůglete sami.
Krom toho, že Honza byl donucen se v laborce převlíct za YFP (žlutý fluorescenční protein extrahovaný z medúzy), ty oči sem mu milosrdně začernila, aby ho jednou Mates nepoznal, protože tady přestává všechna sranda, já ho včera večer donutila převléct se za motýla.
A ještě jedna tematická fotografie, kterou sem šlohla z internetu. Jmenuje se "Jen v Izraeli je Sněhurka schopna čarodějnici eliminovat sama." Tak to je Purim. To je Izrael.
30. března 2019
Golany
Den poté, co Matějův děda ukončil svou jarní návštěvu Země Zaslíbené, se zase vyostřil gazanský konflikt a už to bylo vážně nahnutý. Poznala jsem to podle toho, že Roni, který v práci mluvil o válce celý léto, o ní tentokrát významně mlčel.
No zatím stále nic, tak jsme se rozhodli, že je na čase pořádně provětrat Honzův fungl nový izraelský řidičák. Chtěli jsme proto strávit víkend někde hodně daleko od Rehovotu. Velmi populární jsou teď Golany, hodně lidí o nich mluví, například prezident USA, tak volba byla jasná.
Popravdě Trump nám do našich plánů hodil trošku vidle, ono pokaždý, když se o nějaké části Izraele mluví, je tam pak až moc rušno. Ale ubytování už jsme měli zarezervovaný, tak přece to kvůli nějaký Sýrii nenecháme propadnout, že jo.
Vyjeli jsme už ve čtvrtek, už v 15hodin, abysme se vyhli legendární izraelské špičce. Nevím, jestli se nám to podařilo nebo ne, ale každopádně místo 1 hodiny jsme jeli 3,5 hodiny. Mates sežral všechny piškoty, co jsme vezli na celý víkend, ale dali jsme to. Přespali jsme v Nazaretu a ráno se probudili do totálně prochcanýho rána (Mates též přispěl).
Jak totiž začaly z Gazy zase lítat ty rakety, nebyli jsme dojmu, že teda začalo léto, čili že není třeba hlídat předpověď počasí. Jediný, kdo měl s sebou adekvátní oblečení, byl Mates. On prostě myslí na všechno.
Prošli jsme si největší skladiště mozaiek, Tsipori.
Pak jsme kvůli počasí změnili plány a místo do Golanské přírody se vrhli na největší zbytky největšího města z doby 1800 př.n.l. Tel Hazor. Správcům národního parku nás bylo líto, jak tam tak promoklí brodíme kaluže, tak nám uvařili čaj a dali sušenky. Jo a dali nám tip na výlet na místo, kde krásně kvetou irisy. Od této podívané jsme ale nakonec upustili, protože se nám nechtělo s Matesem lézt na zaminovanou plochu. Ostatně ani bez Matesa bysme tam asi nelezli. Ale moc děkujeme za tip!
A na závěr mokrého a studeného dne jsme objevili něco neuvěřitelného- na turisticky významném místě, což byl v tomto případě syrský bunkr z Šestidenní války (1967), se nacházel....bufet! Jako už jsme tady viděli ledacos. Ale prodávat jídlo a pití někde, kde chodí lidi, teda ještě ne. Ostřelovači za Honzou a Matějem jsou z kovu, ověřovali jsme to.
Abych to vysvětlila- izraelci milujou grilování a jejich představa dokonale stráveného víkendu spočívá v tom, že si do národního parku přivezou autem gril, ubrus, plastové nádobí, vázu s květinou, u vchodu si ugrilujou něco, co není vepřová krkovička, a jedou domů. Proto se nikde, nikde nevyskytují stánky s občerstvením a tohle, víc než cokoliv jinýho, je pro nás rozhodně největší kulturní šok.
No ale na syrskym bunkru, kterej už podle Trumpa neni v Sýrii ale v Izraeli, zatímco podle Evropy je stále v Sýrii, potřebují Izraelci ukázat turistům, jak sou dobrý, že ten Syrský bunkr je v Izraeli a ne v Sýrii, no prostě tam potřebuju dotáhnout turisty a to se dělá hlavně přes jídlo. Tak tam je bufet. Fakt hustý. Tak to je můj největší zážitek z víkendu. A mimochodem, EU, na mě to tam působilo dost izraelsky, tak už jim to chudákům taky uznej. Na fotkách za Honzou je zasněžený Mt. Hermon.
V sobotu byla předpověď počasí příznivější, tak jsme vyrazili do rezervace Gamla. Ten špičatý kopec na fotce to je ta Gamla, ruiny městečka tisíce let staré. Měli to docela do kopce, když si chtěli třeba nakoupit. Není divu, že to nakonec zabalili. Resp. se nechali dobýt Římanama v roce 67. A ty kameny naskládaný na sebe do tvaru stolu na prostřední fotce, to jsou hodně starý hroby dolmeny.
Ještě bych málem zapomněla na takový nepřijemný zážitek, o který se mi postarala pediatrička, když mi ve středu v 7 večer volala, aby se mě zeptala, jak je na tom Mates s mluvením. Byla jsem z toho tak vedle, že jsem málem zapomněla, že jsem jí před rokem lhala, že Matěj říká 10 slov. Ale rychle jsem se dostala do své role Matky plynule hovořícího dítěte a bravurně jí odelhala, že ano, Matěj už spojuje dvě slova za sebou. Tak říká mama mama. Nebo papa papa. Jsou to dvě slova za sebou? Jsou. V pořádku. Určitě.
Ale abych byla korektní, zde je pravý stav věcí: Matěj začal konečně opakovat slova po nás, akorát mu to až žalostně nejde. Takže ve výsledku "kytka" a "kaluž" je tétn. Tete je krtek, tata je táta, vrata, a závora. Slovní zásobu má tedy zhruba na úrovni 1 letého dítěte, akorát vynalezl svoji řeč. Já ale věřím, že za cca 20 let si najde takovou nevěstu, která mu rozumět bude, stejně jako mu rozumí jeho rodiče.
5. dubna 2019
Pohroma se blíží
Pohroma se blíží. Pesah začíná za dva týdny, zhruba, přesně to nevíme, protože děti mají prázdniny už za týden, tak kdo se v tom má vyznat. Ale chleba je z regálů již nyní plíživě nahrazován touto věcí.
A nejspíš proto, že nebude k dostání chleba, obchody se už neobtěžují ani s prodejem másla. Takže bez másla jsme už teď, bez chleba jsme do týdne. Izraeli, co si na nás chystáš za další úskalí?
No nicméně už jsme tady tak dlouho, že i lidi, co přijeli po nás, jsou tu dlouho. Takže takový Jirka, který sem přijel na Postdoc v době, kdy my už byli v podstatě starousedlíky, už je taky starousedlík. Požádala jsem ho o krátkou bilanci jeho života tady.
Jirka můj deníček charakterizoval slovy, která si dovolím citovat- Popis místní mizérie odlehčuje laktační psychóza. Beru to jako pochvalu, Jirko.
Když už mluvíme o Matesovi, tak ten teď prožívá mimořádně šťastné období, protože v úterý budou volby, takže se s izraelskýma vlaječkama roztrhl pytel. A méně šťastné je, že jsem ho ostříhala, sama. Tím vysvětluju, proč na fotkách od teď bude vypadat jak opižlaný kotě.
15. dubna 2019
What's up
What's up (CO JE)? Je "pozdrav", jestli takto ve slušné společnosti lze tento výštěk vůbec nazývat, kterým mě zdraví kolegové. Upřímně to nesnášim, ale když se na mojí odpověď "nic" tvářili pokaždý překvapeně, po půl roce jsem to nevydržela a jednoho z nich se zeptala, jestli ho vážně teda zajímá, CO JE (novýho)? U mě v životě? Zatvářil se vyděšeně, přísahám že udělal krok vzad, rozhodil před sebe ruce v obranném gestu a vykřikl něco jako "ne, proboha, nezajímá mě, co je u tebe v životě novýho!!!". A stejně mě tak budou zdravit dál, den co den, i když nečekají odpověď.
Ale pro případ, že by aspoň někoho zajímalo, co je v životě novýho, tady to je:
Matěj dostal svoje první kolo! Juhů! Největší radost z něho mám já, protože jsem mu ho koupila z bazaru. Nemá šlapky samozřejmě, je to jen odrážedlo o dvou pneumatikách, aby se učil držet balanc. Přešli jsme na něj z motorky, protože na ní si byl Matěj už moc jistý, přeskakoval v kampusu kočky, sjíždel schody, smykama vybíral zatáčky i rovné úseky.
Problém je, že pro kolo nemá Mates zvuk ani slovo, narozdíl od motorky (jestli vás zajímá, jaký zvuk má pro motorku, nalistujte si v jeho výkladovém slovníku slovo ryba a hlavně se mě neptejte, proč má pro rybu a motorku stejný zvuk, díky), takže teď narážíme na jazykovou bariéru. Snad to nějak překonáme a brzo si vymyslí nějaký výraz i pro kolo. Navrhuju třeba tá, to zatím znamená jen vrata, výtah a pták, já osobně bych potenciál tohoto klenotu jazyka českého využila mnohem víc.
Těžké časy
Ve čtvrtek byla na následujících deset dnů poslední šance, kdy se v obchodech dal pořídit chleba, mouka, nebo pivo. Víno je v pořádku, to kvasí jinak. Mouka není v pořádku, protože by MOHLA zkvasit.
Ráda bych sem dala spoustu videí kterak Matěj obdivuje svoje nové kolo, ale bohužel mám rozbitý mobil. Zase. Tentokrát za to ale nemůžu já, prostě mu najednou odešla baterka. Takže mi Matějovi prarodiče, kteří sem míří na Pesah, vezou zase novej. Tentokrát jsem si nekoupila model od výrobce, jehož jméno ani neumím vyslovit, ale trochu jsem zainvestovala, takže od něj očekávám, že mu po týdnu používání zase nepraskne displej a nenateče do něj voda, jinak budu fakt naštvaná už.
Fenoménem Pesahu se asi budu zabývat ještě v několika pamfletech, protože tenhle život ohrožující svátek nemůžu nechat jen tak bez povšimnutí.
O plnění našeho mrazáku chlebovými zásobami se mi už i zdá. V mrazáku už nemáme nic jinýho než chleba. Dřív nám z WIS chodily varovné emaily s návodem jak přežít raketu z Gazy, teď nám chodí varovné emaily, jal přežít Pesah. K dostání nebudou produkty nějak spojené s kvašením, například sušnky (wtf???) či pochopitelně...alkohol. Amen.
Takže se normálně nedá ani jít do hospody, protože tam nebude co pít.
A skoro bych zapomněla! Izrael se minulý týden MÁLEM stal čtvrtou zemí na světě, která dostala svojí raketku až na Měsíc. Musím říct, že si to zaslouží obdiv. Země, kterou před 70 lety založili v poušti převážně lidé přeživší Holocaust, a která od svého vzniku zažila cca 6 (nevim přesně) válek, dokázala tohle. Málem teda. Raketka se rozbila při přistání a na Měsíc dopadla už jen jako bezvládný šrot. Ale zas kolik zemí má na Měsíci svoje odpadky? Tak příště, my ti věříme, Izraeli!
22. dubna 2019
Co jsem zatím vypozorovala, pro Pesach jsou charakteristické hromádky odpadků v ulicích, protože Izraelci se dali do pesahových úklidů. Ty se tady rozhodně nepodceňují. Bývá na ně najata profesionální uklízecí firma, která rozebere celý byt včetně elektrospotřebičů a jednotlivé součástky vydesinfikuje, protože on například v takové myčce může snadno uvíznout nějaký drobek pečiva, a to se nesmí.
Ano, vlastnit zakázané potraviny včetně drobků se během Pesahu NESMÍ. Čili kdyby nějaká mravnostní policie našla náš mrazák, nejenom že by nás z Izraele vyhostila, ale celý náš barák by nejspíš musela zapálit, protože TOHLE je, přátelé, židovské pesahové peklo.
A jak je navíc z obrázku patrné, umřeme hlady tak jako tak, protože druhá nejdůležitější potravina na světě hned za chlebem musela v mrazáku uvolnit místo pečivu. A nedělejme si iluze o čerstvosti potravin během Pesahu, všechno funguje napůl a maso hnije na pultech už pátý den.
Několik ilustračních fotografií z obchodu, který je cca z jedné poloviny překryt plachtou:
K té poslední fotografii bych chtěla jenom říct, abyste o nás neměli strach, protože MY si vždycky poradíme:
Dokázali (jsme) to
Židé dokázali vyjít z Egypta.
Matěj se dokázal naučit jezdit na dvojkolém odrážedle.
Já dokázala zabezpečit rodině takové množství chleba, že jsme přežili 10 dnů se zaplombovanými obchody.
Tak Veselé Velikonoce. Teda Šťastný Pesah.
28. dubna 2019
Prarodiče dlouho nepobyli, ale stihli toho hodně.
Naučit Matěje jeho první básničku.
Přijeli Matějovi prarodiče, ale kvůli tenčícím se zásobám chleba odjeli už po 5 dnech. Chápu. Zatímco tu prarodiče byli, na Izrael z posledních sil dýchla zima. To je na konec dubna velmi neobvyklé, místní to nezažili desítky let. Tou zimou myslím jako izraelskou zimu, to asi chápete.
Pesach skončil. Zažili jsme toho mnoho.
Někdy když si to pouštim, tak se směju. A někdy, když počet jeho "ee?" kterými se jinak dorozumívá, přesáhne kritický limit 285 ee za den, tak brečim. Teď týden nefungovala chůva, tak ee bylo dost i na Honzu, a myslim, že trošku brečel taky.
Byli jsme poprvé letos na pláži.
A pak jsme tam jeli znovu o dva dny později, když prarodiče odjeli a zima s nima.
Byli jsme v Beit Shean na vykopávkách. Teprve podruhé, tak jestli ste tam ještě někdo nebyl, tak přijeďte, my vás tam vezmeme, protože jak něco nenavštívíme aspoň třikrát, jako bysme tam nebyli.
Podnikli jsme mnohé výlety, a nejspíš proto, že Matěj teď na všechno říká až křičí NE (to by mu šlo, občas mu to sklouzne do Nein! a to se pak trošku stydíme), neudrželi jsme ho v nosičce a šel všechno sám. Ušel mnoho kilometrů, je silný a vytrvalý.
Sedmý den Pesahu Honza už asi vypadal hodně hladově, tak nás jeho šéf, jako Jakub, pozval na oběd. Dostali jsme zhruba 18 chodů, a ne, chleba mezi nimi nebyl. Maces ano. Kromě nás pozval Jakub ještě Kristýnu, která na tři měsíce přijela dělat nějaký pokusy.
Na uvítanou jsme dali přečíst Kristýně můj deníček, a ona si chvíli myslela, že si v něm dělám legraci a přeháním. Ale opravdu jenom chvíli, už je tu dva týdny a ví, že všechno je pravda. Všechno. A hlavně ty švábi jsou pravda. Začíná jejich sezona.
Za foto děkuji Jirkovi, je to zatím nejlepší fotka švába v soutěži o nejlepší foto švába, kterou jsem tu vyhlásila, tak jsem si tu fotku pučila.
Page updated
Google Sites
Report abuse