Je ti horko?

3. května 2018

V poslední době jsem zaznamenala sížnosti z Čech, že tam prej je horko nebo co. Ale jako vážně... víte vy vůbec, co je to horko?

V uplynulém týdnu, někde uprostřed teplýho výkyvu, jsem ohledně vedra učinila zajímavý objev- co je na něm nejstrašnější. Každý den o pravém poledni mám totiž k dispozici na přemýšlení o horku 40 minut. Nejstrašnější na horku jsou semafory v centru města přece. Jen na trase práce-chůva-domov jich mám 7 (slovy sedm), a to jsem několik týdnů vytipovávala a nacvičovala trasu s výskytem semaforů co nejnižším. Každou vteřinou strávenou čekáním na zelenou, která schválně nechce a nechce zasvítit, smaží slunce všechny buňky v těle do křupava. Matěj je v klidu, nemusí se pohybovat a naimportovala jsem mu z Čech paraplíčko.

Honza si sice neodpustil komenáře o paraplíčkách, holčičkách a ostudě, ale Matěj s oranžovým paraplíčkem nemá nejmenší problém a patřičně ho oceňuje. Stejně jako tu panenku co jsem mu koupila, aby se na ní učil části obličeje. Vůbec neměl problém jí omlátit hlavu o zem, vytrhat vlasy a zatlačit oči na druhou stranu lebky.

Včera tady byla noc pálení ohňů, něco jako u nás čarodějnice, který my jsme parádně oslavili.

Musím říct, že zapalování ohňů o tropické noci je vážně dobrý nápad. Kouřem zamořený celý město, celý váš byt a celý vaše plíce skvěle podtrhují atmosféru tohoto svátku, o němž nikdo nic moc neví. Palestinci přispěli po svém a u hranic s Gazou zapálili 100 hektarů polí molotovými koktejly. Taky fajn nápad.

No tak to by bylo ohledně stížností, a teď něco pozitivního! Splnil se mi sen! Skoro celý rok jsem smutně chodila kolem Weizmanovskýho fitness centra, koukala do oken a pozorovala lidi jak se potí, ničí a nechávají se ponižovat trenérama.

Záviděla jsem jim, ale tohle fitko je jen pro zvaný, resp. výhradně pro zaměstnance. Takže se mi jeho brány otevřely až 1. února po mém nástupu do práce. Jo, tak chvíli mi trvalo, než jsem se k první návštěvě odhodlala..ehm čtvrt roku..ale zkrátka proniknout do systému neni tak úplně jednoduchý.

Poprvé jsem byla na cvičení o minulém šabatu.

Dojela jsem tam od brány kampusu na kole, protože ještě ke všemu tomu štěstí zavedl Weizman v areálu kampusu bike sharing, tedy půjčování kol. Těch 200 metrů jízdy jsem si užila, protože to bylo poprvé od narození Matěje, kdy jsem na kole seděla. Po 5 minutách cvičení mi ale bylo jasný, že domněnka, že na kole i odjedu, byla značně lichá. Tělo se z toho šoku, že po něm chci zvedat něco jinýho než Matěje, celý rozklepalo a z kola by spadlo. Nicméně moje první cvičení byl slabý odvar v porovnání se tím dnešním.

Ve chvíli, kdy trenér vložil do úst píšťalku, jsem s hrůzou pochopila, že cvičení nevinně nazvané אימון פונקציונלי znamená v normální řeči intervalový trénink, kterémužto jsem se v Čechách poměrně úspěšně řadu let vyhýbala, protože se mám ráda. Nebylo úniku. Trenér se na mě zaměřil, protože se dovtípil, že jsem nejslabší článek skupiny. Trpělivě mi všechny cviky znovu a znovu ukazoval a hlídal, abych náhodou omylem na nějaký nezapomněla, nebo ho neprovedla míňkrát než bylo požadováno.

Po chvíli nade mnou zlomil hůl a povzbudil mě alespoň informací, že tento trénink ve skutečnosti netrvá celou hodinu, ale jen 20 minut. Zbývalo jich 18. Dál už si moc nepamatuju, zjistila jsem totiž,  že ve stavu blížícímu se klinické smrti nejsem schopna rozumět angličtině. Ostatně v tu chvíli bych asi nerozuměla žádnému jazyku. Trénink jsem přežila, ale co se mnou bude zítra, se neodvažuju domýšlet. Blbý je, že příště bych měla jít znova, aby si trenér nemyslel, že jsem srab a že jsem to vzdala.