Jsme zpátky naposled

7. ledna 2020

Byli jsme pořád ještě v Praze, když naše stále ještě těhotná chůva svolala na úterý v Rehovotu playdate a já si musela přiznat, že se docela těším. 

Na Rehovot. Na vlahý jarní vzduch. Na prosluněné dny bez škrábání v krku a rýmy. Až Matěje uvidím po měsíci mezi jeho kamarády. Protože v Praze kamarády ještě nemá. A že mě mrzí, že za 12 týdnů bude po všem. 

Teď následovala dojemná litanie nad tím, že v březnu tohle dobrodružství, bla bla, končí, bla bla, bude mi to chybět, doják. Tu litanii teď mažu, protože jsme zpátky, protože naše poslední cesta sem byla děs a já už to nehodlám nikdy podstupovat znova, od března zůstanu hnít na prdeli v Praze a nikdo mě nikam letadlem nedostane.

Jako jo, dobrý, 2,5 hodiny zpožděný let, to se stává, náštěstí jsme je mohli strávit na letišti v dětskym koutku, vcelku pohoda. V letadle Matěj hysterák a záchvat paniky, že se bojí letět nahoru. Docela trvalo, než jsme se rozjeli a nahoru se fakt dostali, takže ten hysterák trval poměrně dlouho. Pak už se uklidnil, a díky tomu, že mu rozumí jen rodiče, během toho řevu "nahoru ne, bojím", ani nezpůsobil davovou psychózu. Pohoda.

Vysílen panikou usnul na tři minuty, to je oproti minulému letu tříminutový pokrok. Jestli to takhle půjde dál, tak příště už se dostaneme na 6 minut spánku, to nevím, co se vším tím volným časem během 4 hodinového letu budem dělat. Hodina ve frontě na pasovce, to je izraelská klasika, na to jsme si během těch 8 vstupů do Izraele, co už máme celkem za sebou, už skoro zvykli.

A pak, když jsme vysílený a na pokraji sil konečně vypadli z letiště, po 12 hodinách na cestě s 3 minutami Matesího spánku za sebou, jsme chtěli nastoupit do taxíka, kterýho jsme si vyjímečně objednali, protože se nám po letech podařilo sehnat taxikáře s dětskou autosedačkou, tak jsme si to chtěli užít a nejet hodinu a půl vlakem, jenomže oni zrovna taxikáři stávkovali.

Co na tom, že náš taxikář stávkovat nechtěl a byl více než ochoten nás odvézt domů. Stávkokazům nebylo umožněno z letiště odjet. Další půl hodinu na sebe něco hebrejsky všichni křičeli, dokud jsem nevzala Matěje do náruče a výmluvně si nestoupla před hlavního stávkujícícho debila. Chvíli na Matěje koukal, a pak uznal, že by si tohle dvouletý mimino zasloužilo dostat se v půl desátý v noci do postele, a milostivě nám udělil výjimku.

Jako ty kreténský stávkující taxikáři byli poslední kapka na naší dlouhý cestě domů, pardon zpátky do Rehovotu, po který sem dospěla k závěru, že mi tyhle radosti chybět NEBUDOU.

Výmluvné video zachycující Matějův běh, když si po vystoupení z taxíku uvědomil, kde je.

Doma totiž.

Nepodařilo se nám zatím přijít na to, co dělají děti v zimě v Praze, ale moc dobře víme, co dělají v lednu v Izraeli. Aneb konečně pořádný hřiště a pěkný počasí.

Matěj na srazu kámošů.

A koho zajímá, co s náma bude dál, protože chůva místo toho, aby porodila třeba pár dnů před termínem, samozřejmě přenáší, tak já jsem ve vší své šikovnosti našla paní na hlídání, která je Češka, takže naučí Matěje hovořit. Každé začátky jsou ale těžké, tak nám držte palce, protože já ž z toho dva týdny pořádně nespim. Snad se s Matějem skamarádí a já budu moct pracovat a tudíž se nebudeme muset stěhovat.