Final Countdown

19. ledna 2020

Jedna z mála možností, jak dělat o víkendu něco jinýho než šabatový nákup a po tisícidvacátýprvní se procházet po kampusu, je výlet organizovaný Weizmanem. Co na tom, že jsme ve zvolené destinaci už byli, nejsme vybíraví.

Navíc Tsipori je doslova výstaviště mozaiek, a pro mozaiky my máme slabost. Výletů s WIS se krom bodyguardů zúčastňují i průvodci, tak jsem se těšila, že se třeba dozvím nějaké zajímavé detaily.

Tak jo, krom nás a Matese byl autobus natřískanej Indama a Číňanama. Přeskočím rasisitickou část textu a vrhnu se rovnou na holá fakta- Indové a Číňani jsou horší než malé děti. Nejenom že pořád potřebují čůrat, ale když se pak stanoví odjezd od záchodů na 10:00, půlka autobusu chybí, přičemž poslední Ind si to do busu přiloudá 25 minut po stanoveném odjezdu a líže zmrzlinu (??!).

Jelo se dvěma busama a lidi si opakovaně svévolně přesedsali z jednoho do druhýho, takže průvodcům pak neseděly počty. Bohužel průvodci neměli na Indočíňany stejně radikální nazor jako já, a odmítali chybějcím kusům ujet, takže sme trávili další nekončený časy neustálým přepočítáváním a telefonováním do druhého busu, zda tam mají toho a toho člověka.

Byli jsme už dvě hodiny na cestě, zase jsme na někoho čekali, atmosféra v autobuse se dala krájet, hlavně kvůli oblakům naftalínu, kterej se nad každým Indočíňanem vznášel, výlet vlastně ještě pořádně nezačal, a já se rozhodla, že tohle fakt ne, že tohle je náš poslední výlet s WIS. Na památku jsem pořídila tuhle fotku, takže zde náš úplně první výlet s WIS před dvěma lety, a náš úplně poslední výlet. Na první pohled to možná není zcela patrné, ale na obou fotografiích je Mates.

Od výletu jsem si slibovala výklad od průvodce, ale Mates měl jiný názor, pochopitelně, takže výklad jsem neslyšela, nevadí, třeba v příštim životě.

Krom Tsipori jsme ještě jeli do Nazaretu, konkrétně ke kostelu, kde anděl před 2020 lety řekl Marii, že bude těhotná. Teda on jí to prej řekl v kuchyni, a pak ten kostel kolem tý kuchyně snad postavili, nebo tak nějak, trošku jsem se v tom ztratila. Jak říkám, o výklad jsem z velké části přišla.

Jak je z videa patrné, Matějova mluva se ode dne, kdy vyfasoval na hlídání Maju, jak Marušce familiárně přezdívá, velmi zlepšila. Na Maju si rychle zvykl, přisuzuju to krabici hraček a knih, co k nám stihla už nanosit.

Já mám ale největší radost z toho, že Takata je konečně kočár a Tanka už pomalu začíná být černá, holt potřeba se domluvit s někým jiným než s rodičema už přináší své plody.

Tak bongobóm! (Dobrou noc).

Jo a ještě tohle si sem dám...ehm..